Všechny nás ještě pronásleduje oběšený tatínek. Byl to tatínek nebo „tatínek“ a jak se kdo v případu provinil, to je dnes už pouze nátěr, který už dávno poznamenává všechny zúčastněné nadlouho do budoucna. K tomu se vyjadřovat nebudu. Mám jen soucit. Jenže v debatách kolem tématu se mimo nadávání objevila také určitá bezradnost. Co to vlastně je a proč je to najdenou taková hrůza a proč se to přehání?
Většinou se cituje definice z r. 1992, ale určitě si ji odvodíte sami, pokud vezmete na vědomí těchto několik faktů:
- pokud někdo jedná s druhým tak, že to vyvolává jeho sexuální představy nebo uspokojení, jedná se o praktiky se sexuálním podtextem, stejně jako v následujících bodech
- pokud někdo ke svému uspokojení tohoto typu láká dítě pod jakoukoliv záminkou nebo slibem odměny, zneužívá jeho důvěru nebo závislost
- pokud na dítěti někdo vynucuje spolupráci nebo podvolení se sexuálním praktikám pod hrozbou trestu nebo vydíráním
- pokud někdo využívá svou moc nad svěřeným dítětem, ignoruje jeho odmítání
Připadá vám to hodně obecné? Patří sem jakékoliv dotyky a činnosti, které dotyčného člověka – dokonce i ženu vzruší SEXUÁLNĚ. Pokud s tím má člověk, jemuž je dítě svěřeno, problém, je povinen s tím něco dělat. Tedy léčit se, vyhýbat všem problémovým činnostem, nepřebírat dítě do péče nebo se prostě ovládat a basta.
Naopak velice podobné až zaměnitelné činnosti mohou být nevinné a přirozené, pokud probíhají právě v té rovině, která je navenek deklarovaná. Táta se pere a chechtá s klubkem dcer, které se ho snaží přemoci, všechno to vříská a směje sa na jedné hromadě – i kdyby to bylo na pláží a děcka tátovi nebo strejdovi stáhla kus gatí.
Je naprosto normální, že muž i žena koupou své ratolesti, omývají je, osušují, ošetřují genitálie. Holčičky už dnes odmalička trpí gynekologickými problémy (sláva plenkám na x hodin), chlapečkům rodiče přetahují zúženou předkožku.
Je také normální, že muž, který se může péči o své dítě věnovat odmalička, nezaútočí na ně. Ani na pokrevní, ani na přijaté – péče se dohaduje po období kojeneckého a batolecího věku. První 2-3 roky, prosím, nehledejte kličky háčky.
Protože děti mají velice příjemnou pokožku na dotek a příjemně voní – což je jejich přírodní ochrana, je mazlení s nimi a fyzický kontakt běžnou součástí komunikace, dokonce jde o oboustrannou potřebu. Teprve zmíněný prvek sexuálního vzrušení a představivosti může dospělého (nebo staršího) jedince varovat. Ovšem když mimino podupe pána v rozkroku, nemusí změna jeho tvaru znamenat, že je úchyl. Jednorázovky jsou prostě náhody a nepočítají se. Nebyl tu předchozí úmysl! Navíc ta mrňata mnohem častěji nakopnou nebo sešlápnou bolestivěji 😉
Vylučuje gynekologické vyšetření předchozí zneužívání? NE. Co natáčení, ukazování, oplzlé řeči, odhalování se, předvádění onanie, osahávání, francouzské líbání, olizování…? Dítě může být zneužívané do té míry, že má pocuchanou psychiku na mnoho let a přitom se holčičce o panenskou blánu ani neškrtne. A co když byl někdo „jenom“ zvědavý, jestli by třeba malíček strčil? No tak to už je cesta do pekel. Zvědavost a zkoušení pokusného materiálu, co je po ruce, už v pořádku není. A ani hloupý vtip ne. Tady totiž zmizela nějaká zábrana a dotyčný potřebuje dostat přes prsty nebo čumák, aby se srovnal. Ovšem zlikvidovat ho jako existenci nebo člověka, rozbít rodinu, to v téhle chvíli není moc dobré. Jak víme, lidská blbost kvete a co bylo dřív leckomu samozřejmé jako věc, která se prostě nedělá, dnes může u některých chytráčků vyznít jako děsná sranda a fór, který ovšem nikdo přece nemyslí vážně. Taková záležitost by se měla zvládnout v rámci rodiny, případně s terapeutem, psychologem.
Terapie? Protože je úchyl? Ale kdeže. Lidi, které napadají takovéhle (zatraceně blbé a nebezpečné) fórky, nejsou ve své existenci a sebepojetí moc ukotvení. Ti s fantaziemi už tuplem ne. Pevné hranice mezi tím, co se může a co ne, jsou narušené jejich vlastním dětstvím a zráním. Jejich vědomím vlastní ceny. Pokud by se neudělala takové hlouposti přítrž, změní se časem na ochutnávku zakázaného ovoce. A později až k rostoucí samolibosti z toho, že si dotyčný může dopřát něčeho, co si jiní netroufnou vzít nebo zkusit. Sobectví možného až vyvoleneckého. Kdo si veřejně může dopřávat dětské nebo dceřinné masíčko? VIP, králové, bozi.
A jsme u obětí. Možná by pomohlo malé cvičeníčko. Staňte se na chvíli jakýmkoliv malým dítětem. Jste s dospělým, kterého musíte poslechnout. Docela neradi jste s ním zůstali. Pokud by vás k něčemu naváděl nebo dělal, co se vám nelíbí, nemáte žádnou šanci si postěžovat. Dělali byste tím problémy. Maminka by se zlobila. Maminka by byla moc smutná, že něco takového říkáte. Mamince by to ublížilo. Tatínek by se zlobil a seřezal vás. Rodiče by se vás zbavili, dali vás pryč a přestali mít rádi. No a kdyby vám uvěřili, mohli by si vás zošklivit za to, co jste se sousedem, strýčkem dělali, mohli by vás navždycky poslat pryč. Anebo, což je taky dost rozšířený jev, by nebyli rádi, že se bráníte, protože kdybyste dotyčného poslouchali, všichni by se měli dobře. Nebo líp. A nic tak strašného se přece neděje, ne? Nebo víte, že vědí, že nelžete…
Tohle je každodenní peklo dětských obětí, které si uvědomují, že není úniku. Zákopová válka. Samota. Ani dospělý nesnese osamělost mezi lidmi, nemožnost svěřit se, podělit se o trápení a radosti. Dítě však potřebuje sdílet, učí se životu mezi ostatními. Komunikace a interakce jsou základem. Dítě od nich ustupuje. Odstupuje také od své vlastní osoby, od svého těla. Někdy zkouší jeho citlivost. Popižlá se, použije ho pro zisk peněz, někdy odstraní je i sebe sama ze světa. Nebo společnosti, která se na ně vykašlala.
Během dlouhodobého zneužívání dokáže oběť unikat mimo slupku, s níž si právě někdo dělá cosi špatného, bolestivého, hnusného. Asi něco jako Tulák po hvězdách od Londona, i když ne tak doslova.
Dítě vnímá fyzické změny na tom, kdo se zadýchává, vzrušuje, poulí oči, supí a funí. Stává se mu odporným a s odporností spojuje potom všechno ostatní. Navíc zjišťuje, že v určité chvíli jde o život. Ta bolavá odpornost jen tak nepřestane, obrana vyvolává násilí, kruté, bezohledné, dokud si dotyčný neuleví. Odporně, blemcavě.
Tolik tedy ze vzpomínek obětí, kterým se leckdy celé roky až tak moc nedělo.
Jsme u posledního bodu – pro dnešek a doufám, že také pro hodně dlouhou dobu. Proč se někdy objeví výpověď po x-letech? Inu, dnešek se tu neobjevil tlesknutím dlaní, dokonce ani mnoho lidí dnes nemá chuť ukázat vnitřek svých střev v nějaké super show, v jakou se okamžitě odhalení díky médiím stane. Léta nám vládla puritánská přetvářka a takovéhle věci ve slušné společnosti prostě NEEXISTOVALY. Což je zvláště drsný protimluv, protože není vrstvy, kde by se to nedělo bez ohledu na systém.
Oběť se musí ze svých traumat vylízat, přinejmenším nalézt odvahu zjistit, že v tom není sama. Potom následuje úleva a často chuť dát se aspoň trochu dohromady, urvat si zpět kus normálního života, zahojit rány, umět konečně koukat kolem sebe s podobnými pocity jako ti druzí. Už není póvl – nebo jím přestává být.
Co stojí proti oběti? Všichni. Jejich předsudky, zřetelné pocity, že vědí o věci víc a líp a že ten druhý lže. Podezření z amorálnosti, zlehčení traumat, která oběť přežila (aniž by se starali o povědomí, co k nim patří), ztráta rodiny, kterou oběť poškodila, znemožnila, ztrapnila, zničila pověst na maloměstě. Různí dobráci, co si zkusí narážkami, vtípky, obscénnostmi a sprosťárnami, často i neanonymními, přijít na své. Různé dobračky, které oběť vyloučí z okruhu přátel svých dětí – a třeba i po letech, když by mohlo dojít k namlouvání. Naštěstí ubývá necitlivých přístupů vyšetřujících orgánů, ale třeba soudní síň, kde by oběť nemusela být konfrontována s pachatelem, máme v Česku jedinou (možnost svědectví v oddělené místnosti).
U nás máme odhadovaný počet zjištěných případů kolem třetiny až čtvrtiny všech, co se zrovna konají. Čísla z roku 2011: do tří let věku 9 holčiček, 5 chlapců. Do 6 let 70 holčiček a 24 chlapců. Do 15.let 475 dívek a 113 chlapců. Do osmnácti let 86 dívek a 24 chlapců.
Jak říkám, jen část skutečnosti. Proto nesoudím, dokud není případ zcela vyšetřen – a leckdy ani potom. Proto jsem napsala i minulý článek. Jde hlavně o děti. O takové ty malé aktéry, na které se kašle. Vždyť tolik trpí všichni ti hotoví, dospělí, většinou krásní lidé s malými chybičkami! Ti, kterým rozumíme.
