Země se probouzí po všech stránkách, zaplaťpánbu i v rámci protestů. Jak jsem psala v minulém příspěvku (Žijeme poté), dost lidí už díky příliš zbytečným a chaotickým nařízením nevěří, že tu něco opravdu hrozilo. nyní se dozvídám i to, jak spousta jen prožívala strach a byla spíš ochromená, než cokoliv dělat. Taky jsem se bála, jedno dítko v první linii, ale… Jsem z těch, kdo počítají i se zítřkem a vyplácí se mi to. Ne sice pokaždé finančně, ale v ostatních oblastech bohatě. Prostě koukám, co bude možné za týden, měsíc, leccos na to připravím.
Například jsem hned poté, co jsem se dozvěděla o problémech dobrého známého, nabídla pomoc. Pravda, v oblasti pro kulturní profesionály, ale s důvěrou v to, co můžu. Však jsem už měla několik pobídek od přátel i z řad návštěvníků happeningů „Stánků pro radost“, že mám věci, jaké ani v muzeu v takovém rozsahu nemívají. Hm, ony spíše nejsou vybalené najednou, existují depozitáře. Je však pravdou, že třeba v Retromuzeu v Chebu bych lecjakou expozici mohla doplnit. Takže jsem pár desítek hodin vytvářela podklady pro výstavu v soukromém muzeu. Jít po stopách obyčejných životů lidí populárních ve 40. letech bylo opravdu dobrodružstvím. Kamarád se dostal do dalších potíží, všechno tedy usnulo. Zbytečná práce? Kdepak! Možná ještě leccos dotáhnu. Dostala jsem se k nabídce spolupráce se státním muzeem a jeho pobočkami. Dostalo se ke mně několik dalších materiálů a nakonec jsem schopna udělat dvě podobné výstavy paralelně a ještě mohu materiály využít na několik dalších způsobů. Někde je nacpáno projektů až do konce roku, jinde leccos padlo a rozhlížejí se. Uvidíme. Tady u nás jsem kdysi nabídla možnosti využití mé sbírečky už před lety, ale ani mi neodpověděli. Co se budu pořád vnucovat… Doma nikdo není prorokem, jak známo.
Vedle toho jsem poslušna rady a doporučení konečně katalogizovat, co mám – a přece i z toho vyplynula další možnost. Chtěla jsem instalovat minivýstavu pro seniory v zamčeném domově, ale bohužel jim tam zrovna něco covidově vzplálo. Nevadí, stejně jsem díky tomu přišla na možnost, jak naaranžovat některé kousky. Takže odloženo, dobíhá jim karanténa.
Určitě jste sami zaznamenali onu ohromnou úlevu poté, co jsme se zase směli scházet. Na hrázděném statku v Nové vsi u Křižovatky (u Chebu) sídlí kovářská firma Arrigos, která úspěšně zásobuje půl Evropy a filmaře středovějkými chladnými zbraněmi, praktickými noži a šperky podle vzorů (nejen) vikingských. Těm odpadlo mnoho pozvání na trhy a slavnosti, takže se rozhodli slavnostnit u sebe. Vymysleli Retrovíkendy a já vám řeknu, bylo velice skvělé začít se na nich podílet. Nejdříve jsme si užili „kuchyňky“ (vyšívané promluvy na zeď) s přednáškou o prádle. Ta byla poněkud omezená, zatím nelze promítat prezentaci, ale odezva na FB si žádala opakování. To víte, zblízka to staré prádlo málokdy uvidíte a sáhnout si na velejemné plátýnko nebo batist? Jen, pokud sami máte po babičkách. Bohužel již nešlo znovu opakovat předvádění viktoriánské módy a doplňků, na neděli si už kolegyni vyžádali jinde. Na neděli jsem dotáhla kosmetiku (přednáška Jak jsme se krášlili) a lecjaké pomůcky pro dámy i pány. Nebylo nejhezčeji, lidé chodili po dvojicích, ale užívali si těch možností jako my.
Takže na poslední chvíli byl dohodnutý další víkend, s výstavou, týkající se dětí. Naštěstí byl určen rozsah pouze pro léta 1900-1959, takže těch zavazadel moc nebylo, a také opakování přednášky o prádle. Jak už to bývá, všichni ti, co si vyžadovali, že by u toho taky chtěli být, se nedostavili. Ale přišli jiní a byli spokojení, děti si krásně stavěly s maminkami z dřevěných kostek. Tentokrát byla výstava jednodenní, protože jsem na celý víkend měla jiné plány a nemohla je zcela vypustit, pouze okrojit. Ale kostičky jsem tam nechala.
To je báječné, když najednou nevíte, kam dřív skočit! I pro mne byla radost vybalit staré hračky, zkontrolovat stoletý kočárek, pochlubit se novými přírůstky. Ale zamotá to hlavu. Naopak na třetí Retrovíkend už jsem nemohla jinak, než na nedělní odpoledne coby pouhý návštěvník. Což jsem si nemohla nechat ujít, přijela zatím nejvzdálenější účinkující, tkadlena a přadlena od Přerova. Martina Holcrová má i certifikát, že je pokračovatelkou tradičních řemesel a já jsem nemohla dopustit, abychom se nesetkaly. Známe se již dlouho, sledovala jsem její cestu touto oblastí k současnému mistrovství a někdy tiše záviděla. Ona měla babičku, od níž se hodně naučila, já o své přišla moc brzy. navíc už moje ruce nemohou nikdy zvládnout ani část toho, co dokáže ona. Tak už bude mít pátý stav, pochlubila se. Ačkoliv bylo divné počasí, lidé přicházeli a obdivovali. Tkala na kolovratu, vysvětlovala, o kus dál vystavila a prodávala své výrobky, protože si k nám „zkrátila cestu“ přes jedny trhy a ještě něco vezla. Líbilo se všechno, aby ne.
A co bude nyní? Když jsme už prý doháněli spánkový deficit, napadlo nás téma „Jak jsme spali“. Věcí mám dost (většinou již zabalených) a povídat budu průběžně, jako vždycky. Chce přijet i kolovrátkářka -a zase mohu uplatnit něco svého ve prospěch druhých, mohu jí okopírovat staré písničky. Já jich mám! Něco i kvůli oné chystané výstavě výše zmíněné, několik starých z 19. století, ale většinou bez not.
Mezitím jsem od března stihla odporotcovat tři kategorie literární soutěže a prozkoumat chystanou knihu veršů, napsat předmluvu. Rozdala jsem několik článků po internetu. Zůstávám v kontaktu se členy Obce spisovatelů, mají různé starosti a všedních dnů, zvala jsem je také do sborníku povídek Dekameron, který Obec sestavuje. Užívala jsem rodiny (návštěvy už mohou být z daleka a bohaté) a viděla pokroky vnoučků. Byli trochu nemocní a tím pádem jsme za nimi moc nemohli. Ale aby fyzička nezahálela, pomohla jsem při sázení stromořadí ve vsi a ještě trochu brigádničila kolem. To jste neviděli tak šťastné lidi, že něco můžou dělat, poklábosit, byť s rouškami a v rozestupech!
Naše skvělá knihovnice měla s nouzákem dost práce a s novým systémem půjčování ještě víc, takže na nějakém přednášení se domluvíme po prázdninách. Chystám se do Chotěboře, zatím se dvěma přednáškami. Chtěla jsem se vrátit k profesi, ale nabídku práce za sto korun na hodinu budu muset odmítnout. To je víc sprosťárna, než nabídka, navíc se to týká pouze vysoce odborné části mé práce. To radši zůstanu u poradenství dobrovolnického. A napadají mne další a další možnosti, co dělat pro děti – a na malou retrovýstavu – stánku pro radost – prý jsou zvědaví i za hranicemi… Šmarjájósef, kdy kouknu na němčinu?! Že je to za rok, neznamená, že mám leháro, nýbrž už teď bych měla…
V mém okolí se také leccos děje, chystá se internetová televize a rozhlas z Aše pro celou republiku, v Chebu ožívají Chebské dvorky, kde se letos lidé mají prý i pochlubit, co dělali za „korony“. Tam já o víkendu nepojedu, možná se podívám někdy v týdnu, ale ponouklo mne to ke shrnutí většiny toho, co jsem dělala a nyní uzrává. Zkrátka jste si ro odnesli vy.
Jak to žije u vás? Jak žijete vy?
