Opět se rozhořívá radost nákaz mezi námi. Počasí začíná skákat, to je skvělý podklad pro obyčejná nastuzení, pro vzplanutí chronických dutin a rýmy vůbec, astmatici se nemohou dočkat svých oblíbených bronchitid. Letos s tím, že se nemusejí až tolik nakazit od chrchlalů poblíž, co prostě nemůžou být doma. Ano, leckdo je špatně zastupitelný nebo si nemůže vzít dovolenou či sick days. Protože už je vyplácal na jaře, většinou. Nyní asi bude jednodušší to vyležet, pracovat z domova, nějak se domluvit. Nad vším klasickým marastem si zálibně pomlaskává covid.
Jsem pro to, abychom se rozhlíželi kolem sebe a zase si všímali lidí osamělých nebo v maléru, tentokrát víc, než na jaře. Už víme, co nás to tehdy stálo a ti, kdo padají ještě pořád ke dnu, jsou doopravdy zoufalí. Pomoc shora nečekejme, nejbližší pomocná ruka nám roste u vlastního ramene. Co můžete udělat pro sebe, co pro rodinu, souseda, známé? Domlouvejte si už dnes vzájemnou pomoc, nákupy, aktivity pro děti venku, cokoliv. Abyste všichni věděli, že nejste sami. Abyste uklidnili sebe a hlavně vyděšené okolí.
Přitom nezapomínejme sami na sebe. I rýma a nastuzení chtějí svoje. Máme každý ozkoušeno, co na nás funguje, tak o sebe pečujme. Ještě se lze otužovat, vyrážet na procházky do přírody, cpát se ovocem a zeleninou. Dopřávat si malé a větší radosti, ovšem bezpečně, hlavně na čerstvém vzduchu. A nezapomínejme tišit paniku v okolí.
Pravděpodobně už nedojde k debilitám typu natáčení mého chotě, jak jde padesát metrů od silnice po širém poli se psem, ovšem bez roušky. Jsme sice národem nadšených udavačů, ale tohle již asi leckoho přešlo. Že se chtělo někomu zastavit na frekventované okresce a orgasmicky prožívat svůj výpadek rozumu, to je snad již minulost. Horší je, že o prvním zářijovém víkendu přede mnou po chodníku dusala zhruba moje vrstevnice s rouškou na opravdu volném prostranství. Sdělila jsem jí, že tady se dusit nemusí. „Já vím, proč ji mám!“ vyštěkla urputně. Bohužel se objevuje násilí, i před dětmi, protože někdo roušku zapomněl a považoval nařízení za pouhé doporučení. Objevuje se též „občanská neposlušnost“ a vzdorovité nenošení, ale to už si každý musí srovnat se svou peněženkou. Takováhle legrace vždycky něco stojí.
Už zase vídám lidi všech věkových skupin, jak na volné ulici mají náhubek. Dobře, taky jsem si nasadila, když už měl jet autobus a byla jsem v chumlu lidí – a bavila jsem se tím, jak bych sama sebe mírně kritizovala, jedouc kolem. Jenže leckdo osaměle kráčí a zbytečně mu rouška vlhne. Dost často pomůže, když seniorovi zkusím vysvětlit, že rouškou chrání mne – a já mu přece můžu být venku mimo budovu naprosto ukradená.
Byl v nás probuzený strach a to tak silně, že pokud nám něco ukrojí ze života, bude to ve větší míře ona hysterická snaha udusit se v rouškách. Nyní se zase lidi zbavují těch jednorázových z obálek. Proč, proboha? Kvůli trucu? Taky jsem o to nestála. Jenže jsem hospodyně a koukám, jak využít i jednorázovky. Když už holt jsou doma. Stačí přece nechat je dva tři dny ležet na stole, ideálně tam, kde přeleze slunce. Nebo trochu přežehlit, když jinak nedáte. Ale jsou použitelné a rozhodně vhodnější užít, když už jsme jimi zaplaveni. A je to zase další plastové svinstvo, které zamořuje náš svět, takže u nás budou fungovat jako záloha záloh. Gumičky se navíc dají poté odstřihnout a použít na parádní bavlněnou roušku.
Mimochodem, stejně je to prázdné gesto, protože snad nikdo bavlněné roušky nevyhodil a naopak se opět šijou další. Já už mám dokonce i štít, na přednášení. Kdyby náhodou. Výroba u soukromníka, potřebují podpořit.
Jsme otrávení, unavení, víme, že zase potáhneme existence všedních dnů navzdory těm, kdo by měli mluvit a jednat čitelně, srozumitelně a jednoduše. Mene tekel, ufarsin – to však bude pouze naše krátká volební vzpoura. Sice časem leccos změní, ale ti, komu jsme dali moc předtím, pro nás ještě dlouho nehnou prstem ani poté. Čekají nás další divní dnové, ale je na nás, jak se opět dáme dohromady navzdory mizerii, padající shora. Buďme spolu, na nás záleží.
Pevné zdraví a hodně sil do dalších dnů, přátelé.
Nedejme se a nedovolme ničit nikoho kolem sebe.
