Už dlouho jsem měla takové různé svrbění sem napsat na několik témat. Jenže čas nebyl, pročítám desítky soutěžních povídek, potom někde něco rejpu, pleju a běhám kolem domácnosti o redakční práci nemluvě. Právě jsem se však vrátila… A právě teď i já koukám po něčím rameni.
Možná to víte, možná jste to nechytli, ale jako klasická přezaměstnaná důchodkyně stále dělám chytrou na FB a k tomu se stále skláním a smekám před spoustou fantastických pečujících žen i mužů, co na stránku Péče o stárnoucí rodiče chodí načerpat síly, poradit se, vyklopit akutní stres a zděšení, co se tak asi zrovna děje.
Mnoho lidí je tichých, stačí jim sledovat frmol, někdo se radí často, jiný se rozhodl spojit s někým „odvedle“ v zákulisí a vzájemně si pomáhají – ti mi dělají ohromnou radost! A další se podělí o oslavu krásných narozenin s obrázkem nebo rozesmátým videem – a také se několik rodin zapojilo do spojení se světem, takže jejich maminky, babičky, dědečkové a tatínkové se takhle přes FB nebo mobil vidí a slyší. Báječné zákulisí!
Bohužel přicházejí také vstupy, s nimiž se někdo loučí poté, co roky alespoň sledoval dění a oznamuje, že byl – byla u svého drahého do poslední chvilky, že péče končí odchodem mimo tento svět. Někdy si onen pečující myslí, že tím uzavře celou etapu, i když ví i z povzdechů ostatních, že truchlení je dlouhé. To by tu však nesměly být některé rodiny.
Oni snad už všichni ve skupině vědí, že je ponoukám k tomu, že peníze na příspěvek patří tomu, kdo pečuje. Že je to dávka, kterou nesmí zabavit exekutor a nepatří do dědického řízení. Stejně tak všem kladu na srdce, že je to jejich plat nebo peníze na službu, protože je to pouhopouhý PŘÍSPĚVEK – rodina má hledat zdroje pomoci také u sebe. Což ten, kdo pečuje, sakra hodně splňuje! Nikdo nedělá pouze mechanické úkony, je u toho vždy díl nějakého probouzení do života, kontaktu, něhy, zájmu, povídání. A také únavy, stresu, vyčerpání, samovzdělávání o dané nemoci, veliké učení se především problémům s demencí. A devastace vlastního zdraví, protože pečují často (mimo maminky a tatínků dětí, mladších manželek a partnerů, sourozenců…) děti seniorů, hodně ti, kdo jsou sami v letech kolem důchodu. A pořádně sedření z vlastního života.
Ponoukám ještě hůř, protože pokud člověk bydlí s rodinou, třeba v jejich bytě, měl by se, samozřejmě, podílet na nákladech na bydlení, energiích, vodném, čili na celkovém hospodaření domácnosti. Není to tak, že by rodina spokojeně žila z úžasně vysokého důchodu babči (v KV kraji rozhodně ne!), spíše rodina nakupuje za své potravinové doplňky, výživy, nyní hodně pleny, léky a starý člověk „dá důchod, ať nejsou škodní“. Mít přehled o tom, jak náročná je péče finančně, leckdo by spíš zaplakal. Ale je fakt, že jsem se setkala i s problémem, kdy si senior řekl, že stát přispívá i na jeho jídlo a dcera musí být poslušná a všechno snášet. Doporučila jsem rozpočítat kompletní náklady na osobu a měsíc a provést s velkomožnou paní pár vyúčtování – a je ticho po pěšině.
Na straně druhé, pokud někdo z rodiny vidí příspěvek na péči (a dokážou si zjistit jeho výši, je to veřejně přístupná informace), mívá oči navrch hlavy. Stále je ve skupině dost lidí, co se pomoci od ostatních nedočkají, jsou stíráni nevhodnou kritikou za takzvaně ne zcela extra péči za ty velký prachy – ale když třeba posmrtně přijde doplatek za zvýšení příspěvku, to jsou hned první s nataženou dlaní a řvou a chtějí svůj díl. Bohužel. A mnozí utahaní skloní hlavu a dají.
Držela jsem dnes za ruku jednu ze „svých“ nejlepších pečujících. Maminka zemřela. Další den přišel bratr a chtěl zbytek matčina důchodu, protože prostě chtěl. Dostal ho. Nikdy nepomohl tím, co by syn jinak běžně a samozřejmě pro matku udělal – třeba převezl k lékaři. Přišlo ještě pár hnusných sms, neboť peněz bylo málo a bankovní konto maminky je prázdné, představte si! Paní se hroutila psychicky i zdravotně, na to už před týdnem potřebovala s péčí pomáhat, platila známou, která sama doopečovala kdysi manžela a věděla své. Je bez práce, bez nemocenské, čekají ji ještě vyšetření, prášků jí lékaři předepsali hrstě, přidali porozumění i lítost. Chodí k nim totiž hodně pečujících poté, co se bez další pomoci oddělají zhruba jako ona. Nebo víc.
Nemohla jsem pro ni udělat víc, než vyslechnout, doporučit pár snadných úprav a změn pro její snazší pohyb po bytě. Můj zájem a pochopení bylo asi tím hlavním, ale píšu sem s pocitem, že mám prázdné ruce. Další lidské břemeno a bolest, které jsou nad moje síly. Vím, už jsem se setkala a psala sem o všivárnách tolikrát, měla bych být otužilá, otrlá. Nejsem.
Jenom to rameno k vyplakání… Svoje jsem nabídla tam, kde z bolestí těla a duše vyschly všechny slzy. A mne přímo dusí ona bolest sdílená i ta, která se ve mně probouzí z toho šíleného opakování chmurných příběhů.
