Dostala jsem upozornění na zajímavý pořad na Aktuálně.cz (DVTV) s Danielou Kovářovou. Byl odvysílaný devátého ledna a dost jsem se těšila na nějakou mediální odezvu, protože dost prolétal zákulisím. Škoda, zatím nic. Přitom měl docela dráždivý název nebo citát v nadpisu, chcete-li: Žena nemá stejná práva jako muž, jejím zájmem by mělo být manželství.
Ticho po pěšině. Přitom paní Kovářová dokládá svá tvrzení letitou praxí advokátky, rozhlížením se po okolí během svého života i unikátním vlastním výzkumem. Nikdo neječí a neprotestuje, všichni jakoby si jen tak nějak sedli a koukali. Jako by zůstali paf. Pořad následoval po článku v právnickém tisku, ale věřila jsem, že ještě rozvlní hladinu. Není toho vidět málo v podobném tónu. Po hysterii kolem ošklivých muslimských nátur navrch vyplouvají chladné úvahy, dokonce pánské, mířící do našich vlastních řad – pokud se pohoršujeme nad jejich poniživáním žen, co potom naše projevy domácího násilí?! Objevuje se více úvah na tato témata, soukromých i veřejně publikovaných. Přidám se.
Připadá mi jako včera, kdy jsem předpokládala, že jakožto dospělá si plánuju společný život s dospělým člověkem. Jejda, to jsem se hodně spletla! byla jsem za naivu, která hlásá bludy a navíc jim věří. Věřím dál, jsem optimista 😉 Je tomu sice zatím jen málo přes třicet roků, ale přesto budu citovat pouze ty rady a úsloví, která jsem znovu slyšela uplatňovat mezi ženami během posledních let:
Musíš na něj dohlédnout, jak se obléká. Každá ženská si musí dělat tajné úspory na zlé časy, tak tajné, aby o nich muž nevěděl, ale vždycky bylo díky nim aspoň na jídlo nebo nájem. Ženská má širokou zástěru, aby za ni schovala mužovu hanbu. Dokud nechlastá a nebije tě, nemáš problém. Nakrm ho a pusť ven, bude spokojenej. Těšíš se na holčičku? Neblbni, to je o strach a navíc, holky mají moc těžký život! Kluk všem udělá větší radost, tomu věř!
Naopak i mezi muži, kterým je dnes kolem čtyřiceti, bývá slyšet: to je věc ženských, kde mám košili (triko, kraťasy…), můžeš mi vyndat čistý, abych TI to nerozházel, ženská má na to buňky, já ne. Ženská musí mít buď ruce ve škopku anebo házet uhlí, jinak začne mít nápady. (Což je, jak pány i dámy ihned napadne, svatá pravda. Jak je udřená, je ráda, že zvládá.)
Neuklízení ruliček od toaletního papíru se dostalo až do reklam, stejně jako hlavní zodpovědnost za čistotu WC a koupelny. Ne všechny domácnosti si mohou na WC dovolit kobereček (pánové cákají, nemajíce pisoár) a mnohde jen ženská ruka drbe sprchový kout a vanu.
Rozdíl je mezi muži v domku a paneláku. Bytovky a také již staré činžáky dávaly vzniknout gaučákům. Byli a jsou to tvorové, co nemají moc věcí na užitečné kutění, správky a tvoření. Už i pouhá údržba auta je pro ně spásná. Jinak jim nezbývá, než koukat na bednu, dnes do monitoru, mít zahradu nebo chalupu. Muži potřebují cosi činit ve prospěch celku, ale mimo domácnost. Ta znamená stereotyp denních činností, který ovšem nebaví ani ženy. Ideální bylo mezi dívkami mé doby narazit na kluka s koníčkem. Problém byl jen v tom, že se na koníčky a styl života jako za svobodna dalo dobře žárlit a také se manželství měnilo na chov trubce, který si užíval zázemí a pokud by byla nějaká povinnost, zrovna měl zápas, musel cosi dodělat v termínu a podobně. Pan doktor Plzák v manželských radách 80.let opakovaně říkal, že už žena na mateřské se dvěma dětmi potřebuje velkou pomoc v domácnosti. Nic moc platno. Mohla za to i společnost, protože aby chlap umyl doma okna, byť těhotné manželce, to byla ostuda. V mém případě vyvolaná staršími slípkami ze sousedství. A když seděl sám v čekárně u doktora s batoletem, učiněná hrůza hrůz!
Vznikala také určitá klišé kolem mužských zájmů, která se moc nemění. Vědci, vynálezci a umělci všech oborů jsou užiteční pro zachování rodu. Tvořením zaujatí muži jsou prostě velké děti, umělci navíc podléhají obdivovatelkám. Často též alkoholu a tvrdším látkám. Mít doma umělce je řehole, matky a nejvíc manželky.
Další kategorií jsou „límečky“, které vyžadují servis někdy tak náročný, jakým je několik čistých košil denně. Tak jako mnohé americké manželky i ty naše zjistily, že zavlhlé ze sušičky se čerstvě na muže natáhnou, jen manžety a límečky se přelíznou, někdy oblast náprsenky. Dederony nikoliv, ale pod ně je nutný nátělník. Dost často se ve větších městech dělila manželka „límečka“ se sekretářkou o erotično, někdy pán zvládal táhnout dvě domácnosti, takže monogamie zůstala na papíře. Rozvedeným by totiž bylo hůř, jak v životě, tak ve společnosti. (Ovšem dnes je občas lepší rozvedená než přítelkyně a již matka „mého“ děcka.) Tudíž jsem jakožto mládě nezralé zůstala koukat na kolegyni, která si pochvalovala, že ten její pil moc a u holky, co sbalil, ale docela vyváděl, zkrátka po něm měla, co uklízet. Kolegyně, jinak velmi atraktivní blondýna, jí v Tuzexu koupila pár drobností do hezké taštičky, aby nikde o svém zážitku se svým obecně obdivovaným úlovkem nemluvila. Lepší s chlapem než bez něho, řekla mi. A to byla i bitá, ale odprošovaná zlatem. Staré měšťanské rody rozvody moc netolerovaly a byla to hanba právě pro ženu. Šlo také o majetek – což v 80.letech a za socialismu znělo velmi podivuhodně. Pokud bych neviděla, co dalšího se dělo mezi mými známými, nevěřila bych tomu. Mimochodem, u lékaře bylo v té době jasné, že jeho titul vyváží minimálně čtyřicet tisíc věna a neměl by být obtěžován nepřiměřenou činností (chata samozřejmě ano, to je společenská potřeba, ale stavební práce žena a řemeslníci).
Není divu, že moje názory na rovnoprávnost v manželství okolní zkušené harcovnice jenom rozesmávaly. Sice jsem chtěla věřit, že můj život je a bude samozřejmě jiný, ovšem několik šikovných otázek mne vmžiku usvědčilo. Kdo u vás pere? No já, od dvanácti. Mamka bývá nemocná, jenom ždíme, protože ždímačka kope a skáče. No a co vaši chlapi? No, brácha měl tenis nebo kámoše a taky dlouho spal, táta spal, něco kutil nebo měl směny. Ale před malováním nábytek odtahal a taky sundal garnýže. Vymaluje mamka a uklízíme spolu… Co jsem dělala nejtěžšího? Jednou za tři měsíce drbala kartáčem celý koberec v obýváku. Tím na ruce, aby se koberec neničil. Běžný úklid kdo? Sakra! Většinou já, od dvanácti skoro všechno.
Nicméně jsem se vdala ve správný čas. Když jsem na jeden zátah milému vyžehlila dvanáct košil uznala jsem, že mne už příroda s vdávadlem oblbly natolik, že do toho praštím. A taktéž jsem ještě před dnem „D“uspěla u budoucí tchýně dobrým vyžehlením části její košilové hromady. Průměrný čas sedm minut na kus 🙂
Chcete mávnout rukou, že je to vzdálená minulost? Kdepak, holoubkové a holubičky, není. Před deseti roky jsem v azylovém domě přímo viděla, jak se na mladých ženách promítá dopad rozvodových vln, zejména ze 70.let, kdy ženy začaly hovořit otevřeně o tom, že chovat si panelákového trubce není legrace. Mamka velela kancelářskému týmu a rozvádělo se jí to tam ostošest. Ano, dost oprávněně, ovšem stejně zběsile, jako si dámy opět nacházely nové protějšky ve spřízněných kruzích. A dost se poté divily. To byl další zdroj mých informací během dospívání a časné dospělosti včetně mámina otevřeného a kritického rozboru situace.
Proč do dneška zasahují sedmdesátá léta? Protože v těch rodinách, zbavených gaučáků, vyrůstaly děti, často již dnešní prarodiče. A protože moje vrstevnice už tuplem nechtěly ty gaučáky rozmazlovat. Učenci pojednávají o krizi mužské identity a já zase vidím přerušený mezigenerační přenos informací, jak s mužským nakládat, kdy ustoupí on a kdy já, jak se partnersky radit a shodnout. To se totiž dítě učí někdy v předškolním věku. Kluk i holka. Neví o tom, ale vnímá, jak spolu partneři mluví, tón hlasu, výjevy. Hodně rozvodů bylo vždy kolem sedmi let po svatbě, račte si tedy spočítat, co takový prcek mimovolně vsákl.Hádky, ticho, chlad.
Kdo mne zná, ví, jak propaguju ochranu mužů, aby mohli normálími, sebejistými a schopnými muži být. Zároveň ale vidím, jak se ve svých rolích plácají ženy. Rovnoprávnost v běžném životě totiž neznamená, že udělám všechno sama a budu diktovat a drezírovat prince na bílém koni. K tomu všemu chaosu a spoustě otázek je vhodné připočíst také nebezpečné krajní meze. Víte-li pak, co je rozbíječem dobrých rodin, když na muže padne nezaměstnanost? Potřeba být ramenatou hlavou rodiny. Tedy dbaní na plnění tradiční ženské role. Nezaměstnaný muž se může snadno stát nejen gaučákem, ale navrch obtěžujícím líným stvořením, co prudí, že není vyluxováno, umyto, nažehleno, navařeno, zvláště pokud je manželka v práci nebo, nedejbože, navíc drze pokračuje v nějakém vzdělávání a buduje kariéru. Muž si neví rady s tou zlou situací a prudívá natolik, že se tenhle patologický společenský a rodinný jev dostal už i do studijních osnov. Potvrzuji, že právem.
Vrátím se k paní Kovářové. Její výpovědi o postavení žen jsou přímočaré, jasné a pravdivé. Já tu jen rozvedla přízemnější detaily na podporu jejího tvrzení. A také proto, že bychom o tom měli hodně přemýšlet a hledat další souvislosti. Protože se mi vůbec nelíbí mlčení, které kolem zavládlo, byť mnoho mých známých, vesměs žen zralejších, jejím slovům tleská.
Pokud se má tvrzení nezamlouvají mužským čtenářům, jsou možná těmi moderními muži, kteří se o starosti s chodem domácnosti a výchovou dětí dělí velmi schopně s partnerkou (což opravdu některé dámy mohou, ke své škodě, považovat za slabost). Vím, že jsou a že dokážou být správnými chlapy, nikoliv měkkotami, jak se leckdo během posledních padesáti roků bál. Tudíž nechápou, proč ten článek tady je. Bravo!
Anebo patří k těm, pro které je následující testovací text psán neznámým jazykem: Kdy jste se rozhodl, že právě vy stáhnete povlečení, otočíte matrace, vyvětráte je, vše vyperete, vyžehlíte, povlečete postele do čistého a upravíte? Celé to patří k fyzicky náročnějším činnostem… Pokud jste takový borec, co má ještě starost o to, že lůžkoviny denně rozhodíte, vyvětráte, nastelete k pohodlnému spaní, máte i hvězdíčku. Vědět, jak se protějšku nejlíp usíná, to už je sakra potvrzení vnímavosti a zájmu!
A co vám říká žehlení? Zdejší gynekologové během let varují nemocné ženy, že ve stoje patří žehlení k fyzicky příliš zatěžujícím až pro ně nebezpečným. Jenže kdo by to za ně dělal, že. Všechno nelze jenom naskládat, žehlení totiž sterilizuje a uhladí tam, kde je citlivá kůže nebo sliznice a náchylnost k ekzémům.
Pro ženu je ekonomicky výhodné vplout do manželství, ale současnost klade veliké požadavky na oba partnery v tom, jak spolu vydržet a jak si stanovit (vykejvat, domluvit, probrat) pravidla, protože prostě často nevědí, jak na to. Kde vzít návod a nekrást? Kde jsou hranice společného sdílení a co už je stav, lámající se v poddanství jednoho z těch dvou? Únik do oddělených domácností je trendem, který spíš odhaluje dopady dlouhodobých a chaotických změn v životě. Přesto jsou domácí krby, které hřejí, i když je založila mladá dvojice. Dokonce i v tom případě, že neměla vzor ve svých původních rodinách. A to je dobrá zpráva nakonec – navíc prozradím, že znám i manželství s velmi drsným násilím na ženě, která se proměnila v soudržná a hřejivá. Kde nebyly vlastní zdroje rodinných příkladů, pomohli lidé zvenčí a vůle obou nějak to celé spravit. Včetně osobního dozrávání. Dá se to, všechno závisí právě na každém z těch dvou. Někdy i třech…
