Facka by to vyřešila, zní hlas lidu pod příspěvkem na stránkách FB jednoho západního města. Zdejší radní pro sociálno rezignovala, když se dozvěděla detaily o šikaně v organizaci města a jak se začala ptát, co s tím, jako kdyby narážela hlavou do zdi. Tudíž rezignovala a veřejnosti sdělila, proč.
Má pravdu v tom, že by se věc zametla pod koberec a do ticha, jak už to tady roky bývá. Osobně znám jen část aktérů celé kauzy, ale vím moc dobře o historii několika místních postů, o šikaně na různých místech nejen městských organizací a úřadů, ale i u soukromníků. Na jedné straně se mi velice zamlouvá udivenost místních, že se cosi takového děje – oni již žijí v normálnějším, přesněji řečeno civilizovanějším světě, oni nechápou, že se šikana v práci může dít. Rada, že by to včasná facka bývala vyřešila, pochází z této strany.
Na druhé straně leží otázka, nakolik je možnost včasné facky reálná. Kvůli situaci, schopnosti udeřit a pozor, také kvůli vyšší slušnosti oběti, která se v podstatě stydí za jednání před jinými lidmi – vlastně se stydí místo agresora, je jí trapno za něj. Může se, samozřejmě, bát odezvy hmotnější osoby. A potom, následně během dne, už není příležitost ani vyříkat si věc mezi čtyřma očima, což agresor umí dobře zařídit a využít. Prostě nával práce. A protože to prošlo, situace se zhoršuje jako u pomalu vařené žáby.
Zhroucení a psychiatrická pomoc nejsou, jak se dnes ještě zúčastněná mládež domnívá, projevem slabosti člověka, co už na svém místě nemá, co dělat, ale obžalobou okolí, že toto dopustilo. Že lhostejně přihlíželi dušení a přetížení schopné osobnosti. Zvláště tam, kde personální problémy signalizovaly a dál upozorňují, že je cosi divného a špatného v onom podniku. Třeba že odtud lidi utíkají. Jenom to bylo nepříjemné řešit a důkazy „nejsou“. Nechtějí být viděny. Zato kdyby se ouška zapojila, šeptanda o divných poměrech přece jenom funguje.
Vyslechla jsem soukromně průběžné názory mimo veřejnou diskuzi, které uváděly přílady z praxe všech zúčastněných. Všichni tam mají máslo na hlavě, většinou mizerná komunikace s veřejností – což je sice vysvětlitelné zahlcením spoustou vyřizování a leckdy pohodlností, ale pro lidi „venku“ to vypadá, inu, velmi blbě. Dostala se mi potvrzení o povýšeneckém chování údajného šikanátora, protože on je ten schopný a ostatní spíš blbci. Ano, to znám u leckoho z takových a leccos potvrzuji z osobní zkušenosti. Zažila jsem před lety na vlastní oči dokonalou přípravu podrazu na veřejnosti, z níž se oběť nedokázala vzpamatovat. Pranýř hadr. A oběť ještě po půl roce skoro láskyplně hovořila o tom, jak k sobě ty dvě osoby přilnuly, protože generační rozdíl a ubohá sirota… Tomu říkám nadání! Nyní šéf, jak jinak tady.
Z radnice zazněl hlas o skvěle napsaných projektech, jaké dotyčný „obviněný“ připravil a samotná Praha nad nimi žasne a poslala pár stříbrných. Provedení už není na autorovi, ale spolupracuje, vede a tak podobně. Jsou velice překvapeni a nikdo jim nic neříkal. Což bývalá radní rozporuje, ale třeba opravdu jenom mlátila hlavou do zdi. Prý není oficiální stížnost (jenže byly údajně vyzkoušeny všechny možnosti – mimo oficiality). A trvala zeď neochoty, mlčení, případně nezájmu a mlžení. Tohle znám. Jiný jejich úředník byl taky podobně skvělý, před patnácti roky si však prý nemohli dovolit úžasného pracanta pustit, takže týraná manželka rychle dostala držhubnou garsonku – její případ jsem na radnici dotáhla já. Úřednící se na té poradě strašlivě hrozili, byť se o událostech cvrlikalo i mezi vrabci. Báli se i její rodiče… Mladá žena se s další podporou (tehdejších kolegyň) ze všeho vyhrabala a nakonec se k ní vrátily i děti (zesměšňovala ji před nimi v jejich domě i nová maminka).
Dost jsem se od té doby soukromně dál zajímala o šikanu a násilí. A protože jsem vrba, dozvídala jsem se neuvěřitelné věci – a vyzkoušela si šikanu i na vlastní kůži, docela důkladně. Bohužel jsem byla svědkem i ničení a zamlčování své vybudované práce, byť vřelost klientů zůstala. Jenže tohle zamyšlení se netýká mě. Jde o situaci napříč mnoha organizacemi – a nejen v Karlovarském kraji, byť tady to vidím hodně zapškle. Čas od času vypluje šikana a páníčkování vedoucích na různých místech Česka. Bohužel velmi často tam, kde se pracuje s lidmi všeho věku. Nejen v sociální sféře.
Zdejší kraj je specifický tím, že by se lidé rádi nechali zaměstnat na úrovni svého vzdělání – ale místa nejsou. Snaha udržet si tedy práci pro středoškoláka, zvláště u matek, je klíčová – nechceš, stojí fronta dalších. A ona opravdu stojí. To už musíte mít pověst aspoň jednoho z mých bývalých zaměstnavatelů, aby se Vámi opuštěné místo rychle neobsadilo. Ano, může jít montovat do Německa, k tomu ani jazyk nepotřebuje – nebo do místních továren, kde se maká, až se kouří – a taky rychle vyhazuje. U VŠ je to podobné, potřeba jsou málo a drby poškodí, snadno lze znemožnit nástup jinam. Jen tak, z čirého potěšení. Pochopila jsem to, když jsem s úsměvem zdravila bývalou šéfku a ona uhnula pohledem a zabočila jinam. Hned poté mi přišlo odmítnutí. Další varování přicházela průběžně i během dalších zaměstnání, stačilo být pochválena, oni se tu všichni dobře znají a „podiví se“. Opravdu? Ale to si dej pozor, ta se nezdá… Výsledkem není ocenění osoby a zavržení pomluv, nýbrž očekávání těch negativních projevů. Byla jsem přítomna dohadům vedoucích před přijetím kolegyně, která zastávala vyšší funkci před nějakými šesti roky (podle toho, co vím, zabránila šmelině s majetkem v neprospěch města) – a šlo o strach z neoprávněného nakládání s penězi, k nimž by stejně neměla přístup. Prostě kamarádi (neúspěšní ve šmelině) laskavě a starostlivě poučili, že tuhle ženskou nebrat. Řekla jsem, že vyhodit se můlže vždycky a máme takový systém kontrol… Uvědomili si, že je to pravda. A dotyčná? Je velmi schopná, už to tady prý doklepe do důchodu, z nechvály si nic nedělá – hlavně, že má odpovídající místo a uplatnění. I tohle je místní specifikum, sítě mezi vlivnými, každý zná každého, umí kamarádsky „dobře“ poradit.
Jak jsem slyšela od mladých lidí, co odtud odešli, vztahy jsou tady jak někde ve středověku (viz ona specifika) a z lepšího světa se jen tak vracet nebudou. Příroda a nádherné západy slunce prostě nejsou všechno. A tady vidím zatraceně veliké jádro pudla. Pořád by se tu chtěly chválit jeho roztomiloučká chlupatost a kukuč, ale ve skutečnosti jde jenom o rostoucí kamuflovaný nádor nebo vřed. Víc, než zkáza a puch pod tou bobtnající kůží není. Tohle se musí změnit, jenže rázná facka nepomůže. Spíš uškodí nevinnému. Protože viníkem není šikanovaná a ponižovaná oběť, nýbrž mlčící okolí a vedoucí pohlaváři čehokoliv.
Nebo snad je kvalitním ten šéf, co zavírá oči a spokojeně drbe pudla za ouškama?! A někdy dlouho trvá, než ten jakobypudl pukne a všechno zasmradí. U nás celé roky.
