Určitě nejsem jediná, kdo si všiml a přečetl, že se strhává smršť auditů, kontrol, policejních šetření – a plánů, jak ulevit těm, kteří zatím byli vzpomínáni spíš slovně. A dušeni, jak to jen šlo, aby si na jejich těžkém životě namastili kapsu chytráci na lepších až velmi vysokých postech.
Nepochybuji, že mi zase nějaký trollí číhač honem podstrčí, že tohle nebo tamto za jiných časů nebývalo. Trvám na tom, že leccos a jinak, ale bylo. A přispělo to ke dnešku, marná sláva. Život jde prostě dál, jenže při konfrontaci se starými zdroji pořád narážím na to, že nic dnešního nevzniklo jen tak, z čirého vzduchu.
Takže jsem moc ráda, že i paní ministryní soc.věcí bylo nahlas řečeno leccos z toho, co se mezi lidmi z oboru říkalo polohlasně nebo šeptem. Podle toho, kdo byl nablízku. Že je nutné pomoci potřebným, zajistit spolehlivost dávek, postarat se o to, aby se lidi mohli něčeho chytit dřív, než spadnou na dno, odkud se už nevyškrábou. Nebo jen stěží. Mezi dalším, že potřebujeme sociální bydlení, protože život na ubytovně není „doma“.
Jaké by měly být jeho parametry? Kolik by mohlo stát a proč tu není už dávno? Ruka trhu se nějak na tohle bydlení vykašlala. Vlastně ne tak zcela. Jak mi bylo již před časem vysvětleno, jako sociální byly nazývány některé stavební projekty. Tím pádem se postavily za nižší DPH a potom se nějak čarovně změnily na normální bydlení za běžnou cenu. Nic jiného jako sociální bydlení jsme neměli, žádný zákon je nedefinoval.
Když jsem kdysi nahlížela do problémů matek, putujících od podnájmu k podnájmu, šly na mne mrákoty. Zažila jsem ještě tu dobu, kdy si samoživitelka nechala proplácet od sociálky nájem v dost luxusním bytě na to, v jaké situaci byla. Potěšujííc bylo, že jsem byla svědkem i toho, jak pohodlný luxus bez vlastního přičinění končiil právě zásahy sociálního odboru v naší oblasti. Dávky zeštíhlily do přiměřených hodnot.
Jak to vzniklo? Různě, často rozpadem vztahů. Nikdy však nezapomenu na diskuzi mezi sousedkami, když jedna z nich tvrdila, že se kvůli nějakému nájmu nebude omezovat. Matku s děckem přece nikdo na ulici nevyhodí! To byl rok 1993-4. O pět roků později už z téhle paní byl „klasický“ podnájmový satelit a měla co dělat, aby uhradila náklady na byt o dost vyšší, než by měla ve starém bytě od města.
Je mnoho skupin lidí, ze kterých se mohou rychle stát lidé bez bydlení, vyhození z nájmu. Nejvíc mne děsí riziko lidí znevýhodněných zdravotně, věkem, tím, že se stali obětí vykuků. Schválně, zamyslete se nad tím, co by se stalo s člověkem přes čtyřicet, který žije osaměle někde v nájmu a postihl ho úraz. Na to nemusí být adrenalinový sportovec ani motorkář. Infarkt, mrtvice, i ty už cení zuby na tuhle věkovou kategorii. O chronické únavě a jiné psychice ani nemluvě. Rozvody, no ty jsou rájem pro kořeny bezdomovectví, a i ve vyšších příjmových kategoriích!
Několik let jsem si připadala jako v časosběrném dokumentu Třeštíkové. Když jsem tu a tam potřebovala v Praze přespat, jezdila jsem na ubytovnu, která se mi měnila před očima. Postupně přibývalo nábytku, novější matrace, pohříchu ubývaly také knoflíky na povlečení – a procházeli tudy lidé, tvrdě bojující o štipec bývalé existence. naslouchala jsem příběhům, které vyslechli už jiní-ale já byla ze světa tam venku, civilista, mezi jaké se toužili vrátit. Tím, že jsem znovu přicházela, na chvilku maličko znormálnělo i jejich bytí.
Neplatí tu, kým jsi byl, ale co jsi teď a podle toho holt musíš ve čtyři vstát, abys nasbíral dost papíru a vystál frontu u sběrny, aby byly peníze na další noc. Potom teprve se postarej o to, co bude k jídlu. Potkáš-li někoho z dřívejška, ani slovo o tom, kde teď žiješ a v jakém jsi svrabu. Protože s tím známým můžeš zase chvilinku být včerejším Petrem nebo Marií. Na kafe se starým známým, jen tak, na popovídání, ze kterého „nic nekoukalo“, se paní chystala několik dní. Musela mít stranou peníze s rezervou, aby peněženka nevypadala moc chudě, musela vypadat podobně dobře jako za starých časů – a když bylo pěkné počasí a seděli jenom na lavičce, tím líp.
Ubytovny nejsou jen pro naprosté ztroskotance, alkoholiky a okamžitě identifikovatelné „bezďáky“. Zdravotní sestra nechala dítě v matčině garsonce, když se snižovaly stavy. Potom sehnala práci s úklidem, ale na podnájem to dlouho nebylo. Vysokoškolačky před důchodem marně hledaly, kde se upíchnout, jedna se stala prodavačkou, další onemocněla, občas někomu napsala článek do novin, redaktor měl odpracováno… Sezónní dělníci, Solváci, kteří ve vysněné Praze nenarazili naprosto na nic a museli se s nepořízenou vrátit tam, kde rodiny čekaly alespoň pár stovek. Nechtělo se jim, vždyť selhali.
Přesně jsem dokázala odhadnout, koho by přesun do sociálního bydlení zachránil před úplným dnem, komu by pomohly terénní služby. Jak málo podpory a uznání stačí, aby se lidi znovu zkusili odpíchnout, získali naději a víru. Bylo mi do breku, když mne jen za to, že tu jsem a naslouchám, toužili obdarovávat.
Samozřejmě, že jsem se postupně proplétala směsí bajek a prvotních vysvětlení, proč zrovínka ta nebo ten uvízli tady, sledovala jsem milostné rošády, nová doufání i propady. Znovu jsem viděla a cítila tu nutnost zachovat si nebo alespoň vzkřísit starou tvář. Bývalou důstojnost, hrdost a postoj, které pramení z toho, kým jsem, na co se u sebe sama mohu spolehnout. To, co dokáže ulice najednou smést do kanálu. Jedním vrzem. Ano, mohli něco dělat včas, ale prostě nevěřili, že až takhle můžou dopadnout! Hodně jim ublížil čas drábkovin a krize, utažení šroubů, poničení už tak slabé, teprve se rozvíjející záchranné sítě.
Naslouchala jsem každému a v duchu se znovu vracela k dávné době, kdy jsem mezi kolegyněmi prosazovala tu neuvěřitelnou novotu, že lhát a zkrášlovat svou situaci je základním právem klienta a klientky v krizi. Narážela jsem na to, že když máme pomáhat, je snad jasné, že se nám dotyčný musí ihned svěřit. Mezi nadřízenými i podřízenými vlály občas krásně vyšívané praporce svaté vášně, že lež ničí důvěru, lež je zločin vůči těm, kdo pomáhají, lež by měla ukončit spolupráci. Začala jsem se ptát některých těch zářných (nebo naivních) bojovníků pravdy, zda je právě v tuto chvíli schopen na sebe povědět, za co se hluboce stydí, co se mu hodně nepovedlo – třeba v tomto roce. Všoichni zaváhali, jen jednou někdo pronesl, že mi přece nebude říkat… A byli jsme u základu! Je snad normální, aby se člověk v krizi bleskově otevřel, dokonce sám pitval, svlékl do naha před lidmi, které vidí poprvé? Nebo na úřadě, kde sedí v kanceláři další dva tři pracovníci?
Právo říct, jak chci, aby mne viděli, i když je to pro některé nehorázná lež, ať odsouvá sám klient. Ve chvíli, kdy tu důvěru v sobě objeví. Mezitím ovšem musí vědět, že mu mohu pomoci jen do té míry, do jaké o některých obtížích vím. Kolik mi řekne, o takové míře pomoci mohu přemýšlet a hledat ji s ním.
Právo mít svou tvář, svou důstojnost, i kdyby na té vnitřní tvářy byly zbytky hnoje od toho, do čeho jsem se zanořil. Může to být hra, ale pokud se někdo chce vidět takhle, možná je to především cesta, na kterou se chce a může vydat. Ve kterou spolu můžeme věřit. A každý krůček k ní společně vychválíme.
Bydlení, i když bude sociální, tedy nějak úlevové, pro někoho s nálepkou, přece jenom bude bydlení. Základní potřeba člověka, vlastní střecha nad hlavou, vlastní vláda nad zařízením, vybavením, nad chodem dne. Únosná položka v rozpočtu, nezávislá na žebrání s nataženou rukou. Ono se dá zvyknout na leccos a jistě zazní argumenty, že leckomu až tolik žebrání nevadí. Ale to už je přece těžké životní zauzlení, nevítaná a nežádoucí změna v postojích, která se špatně napravuje. Tenhle článek není o jmenovitých minoritách a skupinách, ale o široké plejádě všech lidí, kterým současnost dokáže podtrhnout nohy hůř, než si dřív dovedli představit. Možná by mohl být i o vás, ctěný čtenáři.
Doufám, že se sociálním bydlením přijdou i služby, které lidem nedovolí dál padat. Že se propojí systémy vzájemné informovanosti, pomoci a spolupráce v obcích, že zkrátka bude líp i těm, co je jim dnes úzko. Nejen doufám, já v to i nesměle věřím, protože neubývá těch, kdo se snaží vidět dál, než na vlastní dvorek. Naopak. Mluvím s nimi a těším se ze všeho, co se mi skládá a rýsuje na obzoru. Ale možná je to celé jen takové malé sváteční rozjímání…
