Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Léta s Punťou

Punťa? Co to je? Osobně doufám, že ubyde lidí, kteří se podobně diví a ptají. Nedávno vyšla pořádně tlustá kniha, která nejen vysvětluje, popisuje a líčí historii dětského komiksu a časopisu, který zanikl kvůli heydrichiádě, nýbrž i samotné komiksové díly obsahuje.  Hurá! Můj milý hrdina Punťa a jeho rozvážní páníčkové Vašík a Hanička (po kom se tak asi jmenuji?), později s krásnou psí slečnou a poté paní Kiki, se opět vrací. Po válce se objevili i na dětském leporelu, po revoluci byl pokus o jednotlivé sešity s jejich dobrodružstvími. Tehdy jsem ještě netušila, že takové sešity vycházely již za slavné éry časopisu, v devadesátkách mi připadaly dost drahé na tak malý prostor. Hlavně v poměru k ceně chleba a mléka. Něco jsem nostalgicky koupila, ale dětem to nic neříkalo, i když si občas, velmi výjimečně, mohly prohlédnout trosky, co nám nechala babička.

Když jsem po letech začala pravidelně navštěvovat antikvariáty, občas jsem Punťu objevila a hned skočila po tom, nač byly peníze. Nevydělávala jsem nic moc, drželi jsme děti na školách a sama jsem jezdila do Stověžaté studovat. Nemohla jsem šidit domácnost kvůli nějakým svým touhám, takže jsem asi rok bezmocně slintávala v Dlážděné před výlohou se svázaným ročníkem za 1500 korun. To bylo opravdu moc a našetřit  se nedalo. Pouhé zakoupení jednoho sešitu znamenalo v té době osmdesát korun, víc, než tehdy oběd s malým pivem, ale to jsem si sama před sebou obhájila a na sváču si obložila chleba. Potom se už našel kupec a bylo po slintání – ovšem v těch antikvariátech prodávali po pětikoruně a dokonce koruně! Punťa se tedy stal, chudák nevinný, jedním z ukazatelů a příčin mé antikvární rozmařilosti.

Loňský rok mi přinesl několik čísel a zbytků, kamarád mi již předtím věnoval reklamní letáček a právě jeden starý sešitek, o Punťovi ráda vyprávím a předvádím ho dalším a dalším zvědavcům, posluchačům a nyní již generaci nejmenších školáků. Od časů, kdy jsem jako malá při uzdravování směla Punťou listovat, se naše pouto neoslabilo. Ono to bývalo výhodné pro všechny strany. Puntíkovy příběhy žily dál, protože měly svého čtenáře, já nad nimi vydržela v klidu celé hodiny, mamka mohla do práce.

Bohužel maminku popadl úklid, když se měla stěhovat  do menšího bytu a třídila. Ponechala jen několik komiksů, vyházela i Junáky, Ohníčky, o dalších časopisech nemluvě. Jenom předala „zcenzurovaný“ výsledek na památku, bez šance včas zasáhnout, ovlivnit průběh. To je tak, když se děti spoléhají, že třeba ještě po čtyřech letech po svatbě je jejich bývalé „doma“ nedotknutelné.

Na straně druhé je taková těžká ztráta povzbuzením. Často dnes hledám věci, které mne opustily. Nezbývá, než koukat, kde  co je dnes. Právě se připravuji, že na konci ledna ukážu nové staré kousky nejen Punťovy, potom v létě a dál se uvidí. Vracím se i k časopisům, které jsem jen potkala, dopřávám si dnes výlety do minulosti a umetám svým oblíbencům cestičku k tomu, aby byla známa jejich hodnota a důležitost. Vždyť i ony odrážely okolní dění (sice jen málokdo má třeba Ferdu, bojujícího s mandelinkou, ale Čmelák Aninka taky ještě něco má), můžeme objevit nenápadně přítomné postoje tehdejších lidí. Třeba černoušek Bimbo v Punťovi by dnes byl asi velmi kritizovaný. Já to vnímala asi podobně, jak to bylo myšleno: Vašík a Hanička si hráli na rodiče, Punťa byl dětský a Bimbo jakbysmet. Že se Bimbo dostal i do školy s Vašíkem a Haničkou, mi nepřišlo nijak divně popisované – rozuměla jsem jeho ostychu i divným pocitům z oblečení a bot. Budu si muset tu novou knihu pořídit, abych viděla, jak autoři rozumějí nebo analyzují příhody po svém – jsou trochu mladší, ale hodně toho nastudovali a sebrali.

Sláva! Tentokrát se mi podařilo nahrát sem i obrázek, trošku jsem vám Puntíka zaktualizovala výběrem vánočního čísla. To už Punřa s Kiki vlastnili  malou smečku rozdováděných děťoštěňat a jak říkají Lucie a Pavel Kořínkovi, autoři knihy Punťa, už se tu často řešily i problémy dospělých. Naštěstí v Puntíkovi byly další seriály, třeba s Růdou a Slávinkou. Na prvním snímku je také rozložený reklamní letáček a výše zmíněný samostatný sešitek. Po roce 1990 vycházel sešitový Punťa jen černobílý, proti disneyovkám naprosto bez šance. Přidala jsem ještě další snímek, hlavně titulku s Haničkou a Vašíkem, abyste viděli, jak jsem měla být hezká. To se sice nepovedlo, ale možná ten celkový výsledek, až budu jednou bilancovat, k zahození nebude.

 

Reklama