Je tolik věcí, které bych sem chtěla nebo možná měla psát! Jen stručně zmíním,co asi vnímáte stejně. Válka, bezmoc, snaha za sebe přispět a nezůstat nečinnými, kolem nás utrápenost, často hořkost, nasávání potměšilých „zaručených pravd“ vzdor třeba skromným a pracujícím uprchlicím okolo i reálné problémy „našich“ lidí. Ne, toho je opravdu moc, až nad hlavu, a moje soukromé boje, které právě spouštím, mne nesmějí zahltit depresemi a únavou z ovzduší.
Proto dnes budu psát o Bílé sobotě. O ašské Bílé sobotě, která mne vystřelila nahoru ze všech možných chmur. Ale od začátku: Bylo nebylo, mladý ašský rodák se rozhlížel po svém městě a moc dobře věděl, že by se leccos mělo změnit. Na město již roky padala deka, že tu nemá cenu něco dělat, vymýšlet a podobně. Covid to taky pěkně srovnal, ale už přece začalo být volněji! Pan Tomáš Rudolf zná spoustu zdejších lidí a vadilo mu, že se o nich pořádně neví. Jak je představit? Jak jim dát prostor pro to, aby se mohli představit všem?
V minulosti tu už bylo několik pokusů například uspořádat místní trhy, ale žádná sláva. Pokaždé pomalu utichaly. Zkomíraly, to je přesnější. Pan Rudolf s radnicí vyjednal, že bude mít volnou ruku ve výběru stánkařů, že tu budou přednostně lidé zdejší a trhy se budou pravidelně konat – navíc bez platby za zabrané místo. I stánky jsou jednotné, naplánoval i nábytek k posezení, zpěváky a hudebníky… A potom jsme se všichni společně koukali k obloze, jak bude třetí dubnová sobota vypadat.
Mělo hodně pršet, potom kapky na předpovědích ubývaly, až se objevilo i sluníčko a docela příjemných pár stupňů nad nulou. Ještě před samotným sešroubováním a chystáním stánků se mnohde projevila nervozita, u mne zatraceně silná tréma. Mí Ašané mu rozumějí – leckdo tu roky touží po akcích, ale spíš aby tam nešel a potom byl rád, protože to jiní pomluvili. Což se projevilo rovněž na pokrčení rameny u mnohých mých známých, že prý jedou na Velikonoce pryč.
Asi už tušíte čertovinu z mé strany, když jsem se trápila trémou. Ano, patřím do té kulturní složky. Domluvila jsem se na malé výstavě ve stylu „průlet cca 70 lety minulého století“ s přednáškou o panu Faterdlovi. Od ledna, co jsme se domlouvali, jsem přemýšlela o prostoru, o předmětech, které mohou ilustrovat dobu 1900-1970 a něco, nejsou moc malé, jsou dostatečně výmluvné a neopakují se. jakým způsobem je vystavit? Položit, zavěsit, jak a kam? Nejsou stejné, jako na zářijové výstavě na nedalekém zámečku (to jsem se vyřádila na tématu kuchyň a domácnost). Bylo to tím záludnější, že jsem si rozvrhla možnosti i na další měsíce. Tudíž ani předměty, ketré budou příště a jindy. Naštěstí jsou mi náhody nakloněny a mohla jsem se pochlubit i lecčím nově získaným.
Co bych dlouze popisovala, stálo to za to! Dobu pomohly ilustrovat titulky novin s úmrtími prezidentů (jak dvě Ukrajinky zahlédly Stalina, rychle opustily prostor) a pro každého bylo něco. Mužští dojatě koukali na holicí potřeby, vojenskou čepici s „jehličím“ a žebradlo, které si leckdo z vojny dotáhl, dámy všeho věku obdivovaly drobnosti, prvorepublikové kabelky s rukavičkami a hlavně ukázky umění našich babiček a pra a pra- předkyň. I osud pana Faterdly lidi zajímal. Mnozí se hlásili k zářijové návštěvě na zámečku, jiní se ptali, které muzeum mi to půjčilo…
Já, já, já. Už se nebudu vytahovat, protože před tím kouskem haly, kterou jsem směla zabrat, pulzoval doslova rej lidí. Město se tady sešlo a po celý den nakupovalo, prohlíželo, mlsalo a bavilo se jako snad nikdy dřív. A to jsem bývala účastna i dávných devadesátkový ch trhů v kulturním domě! Den byl srovnatelný snad jen s těmi prvními dny těch prvních vánočních trhů… Povedlo se, lidé se chtěli bavit a a měli radost. Konečně se v centru města odehrávala událost, která žila. Protože se ke mně pár lidí vrátilo ještě na kus řeči, vím, že návštěvníci jenom neprolítli, ale strávili tu i pěknou řádku hodin.
Dokonce vím ještě víc: Je čas oslav osvobození a jeho oslava v nedalekých Sadech míru byla velice živá také. Propukají akce v okolí, v Hranicích, Kopaninách, Doubravě – všude to s jarem ožívá a lidé vyrážejí ze svých domovů. Je to „jen“ hlad po setkáváních po těžkém čase? Dospěli jsme tady k chuti užívat si života a utlumit svá tradiční remcání? Ať je to, jak chce, děkuji za ten den, kdy jsem si od půl sedmé do pěti-šesti odpoledne (i s přípravou a sklizením) ani nestačila sednout, jak stále chodili zvědavci. Všeobecná radost a dobrá nálada zasáhla každého, včetně kolegů, kteří se Aši představovali na svých stráncích. Leckdo úplně nebo téměř své zboží vyprodal. Pořadatel pan Tomáš Rudolf ještě po několika dnech nevěřil, že tohle zažil – nejsem tedy pouhý nadšenec a snaživý optimista.
Povedlo se. I když studeně funělo, protože na vítr jsme v tom doufání v lepší a ještě lepší počasí zapomněli. A já měla průvan až ledový – ale chvílemi ho nevnímala. Za doprovodné foto děkuji také p. Mastnému, jednomu z návštěvníků.
Co bude dál? Už zase probírám a balím, promýšlím další téma… Ne, přesněji: Témata. Protože přes všechny trable můžeme mít i něco dobrého, kousky radostí, co nás podrží.
