Kdysi jsem šla na zdrávku. Pamatuji se, že na přihlášce k přijímačkám byla možnost, že když chci tak moc na zdrávku, můžu jít alespoň na dvouletou ošetřovatelku. Později, snad jen ústně, bylo někde uvedeno, že by mělo být možné po těch dvou letech přejít na maturitní obor. Takže v určený den přišly desítky holek ke škole, všechno pilnější a lepší žákyně, než já, neboť šlo o prestižní školu. Na mou kružnici vepsanou vzpomínal profesor ještě po letech. Dostala jsem ji do toho zatraceného trojúhelníka v časovém limitu, mám slušný odhad.
Takže s ideály a dobrými studijními předpoklady se spousta holek dostala přes přijímačky – a místo maturity měly míň vzdělání, než kdokoliv vyučený. Učitelky s nimi zacházely podle toho. Podle výsledku, ne podle možností. Na praxi se jedna zdravuška dostala do problému s pacientem, načež ji učitelka odkázala do příslušných mezí. Rozčileně jí sdělila, že má držet hubu a krok, protože ona je tam jenom kvůli utírání zadků. Co se pamatuji, za mého studia pouze dvě holky chtěly přejít mezi maturantky. Musely se samy rychle doučit spoustu věcí a při zkouškách selhávaly. Opravdu nevím, jestli některá uspěla.
Mluvila jsem s mladou paní, která je absolventkou oboru „zdravotní asistent“. Čtyři roky se něco učí, aby byla k ruce diplomované sestře, která dnes musí mít bakalářský diplom. Nebo naši starou zdrávku a tím pádem praxi. Vzpomínala na poněkud zvláštní pravidlo, které jim vtloukali do hlavy: nemáte nárok stěžovat si na pacienty. Oni můžou všechno a vy si toho prostě nevšímejte. Plácnutí přes zadek, sáhnutí si. Neubyde vás…
Nechápu to. Copak tím, že se naivně dala na školu, která jí zprostředkovala přístup k „poslání“, jakémusi uplatňování vysoce humanitních přístupů člověka k člověku, se stala tvorem bez nároku na osobní důstojnost a hrdost? Služkou, figurínou? Pokud by šlo o jednu učitelku, divný pedagog se leckde najde. Jenže když jde o trend, dokonce o pokyny od personálu na praxi?
Pohádka končí dobře. Mladá paní žije naprosto jinde, než studovala. V řekách uplynula nějaká doba a lze doufat, že se něco změnilo. Jenže mne to straší. Bylo to v Čechách, už v jednadvacátém století…
