Už je to tady, bitva o setřesení vin a hrubosti, které nám udělají celosvětovou ostudu. Takhle se opravdu může ptát nějaký politik?! Smí se takhle vůbec někdo ptát?! Jistě, posléze se vykrucuje, že má na mysli nízké platy a vyšší věk pečovatelek. Ježíšmarjá, jak jsem mírumilovná bytost, chvíli trvá, než to vydýchám. Většinou se holedbám, že mumlám sprostá slůvka jen při pletení, což tím pádem sebecenzurně již léta neprovozuji.
Na tu českou sociální demokracii mám pifku z různých důvodů, mimo jiné jsem kroutila hlavou již kdysi na VOŠce, když nám studentkám profesorka odhalila zákulisí právě probíhající reformy. To bylo na přelomu let 2006 a 2007. Odstoupil ministr ČSSD na MPSV a svým drahým na ministerstvu chtěl přiznat zlaté padáky, ale po něm převzal ministerstvo pan Nečas a zjistil, že bude malér – na reformu nebyly peníze. Zastavil a sebral zlaté padáky a na vládě vydupal peníze na to, aby lidé dostali příspěvky na péči podle nových měřítek. To znamená, že z takzvané „bezmoci“ za necelých 500 v prvním stupni měli lidé dostat 2000, z nějakých 980 a nějakých drobných druhého stupně to bylo náhle rovných čtyři tisíce, dále osm a dvanáct. Navíc se do té doby jen tak někomu vyšší bezmocnosti nedostalo, moc služby si zaplatit nemohl. Pravda, nejdřív měli všichni pocit, že je to vylepšení důchodu, ale i pečovatelská služba přežila, takže i v terénu lidé brzy pochopili, že pomoc potřebují a musejí platit.
Já do domova v Hranicích u Aše nastoupila jako sociálka od 1.1.2007, zároveň studující VOŠ v Praze (Jahodová-Jasmínová). Stávající příspěvky na začátku roku se jakžtakž pokryly a brzy se mohlo žádat pro klienty zvyšování nebo příspěvky tam, kde nebyla předtím ani ona bezmocnost prvního stupně. Do roka jsme měli ze 64 lidí asi jen pět bez příspěvku. I když do té doby do domovů přicházeli i relativně soběstační lidé, přece jenom nikdo nemládl a když tam žili už třeba 15 let, pomáhat se jim muselo. Třeba s vyřizováním osobních záležitostí, hygienou, oblékáním, pohybem…
Zároveň jsem zaznamenala, že díky tomuto ministrovi – ano, stále ten později vysmívaný Nečas – hned na začátku roku bývalo na výplaty v neziskovkách. Třeba v azylových domech, kde si ředitelé na platy od ledna do dubna museli brát půjčky nebo dávali lidem zálohy ze svého, protože předchozí vlády (v Aši od r. 2000) posílaly peníze na platy až v DUBNU. Prostě hladové začátky roku, kdy ovšem kolegyně byly vděčné, že mají práci pro středoškolačky a ani je nenapadlo bouřit se proti minimální mzdě – čistého braly 6 a půl tisíce – já jim jako zástupce ředitelky dělala plaťáky. Práce bylo málo, spíše v montovnách, však jsem si také užila nezaměstnanosti. Takže i tak velké organizace, jako Charita, měly co dělat, aby přežily péči tehdy vládnoucí strany, která se léta prsila, že má starost o lidi. Dodnes se s úctou skláním před všemi, kdo to tehdy vydrželi a snažili se zlepšit život ostatním. Vážím si i současných kolegyň a kolegů na všech postech, kteří svou práci berou vážně a musejí se prát se zlehčováním, nedůvěrou, ale i diletanstvím nadřízených.
Tehdy, tím zákonem 108/2006 Sb. se od 1.1.2007 měnilo i složení pracovníků v domovech, již ne ústavech sociální péče. Byly tu nadále zdravotní sestry, ale již ne kvalifikované ošetřovatelky. Ty, které zůstaly ( a zůstala jich většina), KLESLY s platem a staly se „pracovnicemi v sociálních službách“, na což jim stačil tříměsíční kurz. Jednak neměly, kam jít, neboť se rušily okolní nemocnice nebo alespoň jednotlivá oddělení, jednak chtěly zůstat s klienty, s nimiž už strávily dost let. Mohu dosvědčit, že nepotřebovaly „noblesu“, měly totiž srdce a s pokáleným seniorem se uměly i zasmát. Já přišla s tím, že mám prosazovat „standardy sociální práce“, ale tato pravidla o zachovávání důstojnosti a práv lidí v domovech přímo tady stačilo pouze sestavit a dát na papír podle osnovy.
Domov neměl tak hezké vybavení jako Slunečnice, pokoje byly i po pěti lidech, neexistovaly uzamykatelné stolky ani skříně, leccos bylo z darů. Jenže právě na těch lidech, co změnou v pokroku přišli o dost peněz (jedna kolegyně měla sestru, ošetřovatelku ve zdravotnictví, která brala tehdy nejméně o 2000 korun víc – a přesto i ona zůstala), stálo ovzduší v domově, kde se nám od začátku nového systému dařilo vracet k životu také lidi, přijaté nebo navrátivší se z LDN. Ovšem, vozíčkářů z osazenstva bylo jen několik, jen dvanáct, maximálně patnáct jich potřebovalo berle a hole, ležících bylo pět-šest, ale paměť tu měl také leckdo pošramocenou. No a? Kolegyně vyjely ráno na hygienu s písničkou, klienti se přidávali, po obědě si s nimi sedly občas pracovnice v jídelně na patře nebo dole a povídaly si, zase zpívaly, páni měli na jídelně televizi, aby byli daleko od pokojů a mohli i večer fandit… Tehdy byly na pokojích dohromady snad jen čtyři televize. Nebylo všem dobře, ale všechny jsme se snažily. Zázraky? Ale ne, důvod byl prostinký – protože tam byla velká pomoc a zastání shora. Postupně jsme snižovali počet lůžek, měnilo se vybavení pokojů, nyní tam probíhá rekonstrukce, aby zbyly jen dvou a jednolůžkové pokoje, nainstalovaly se tam protipožární a široké dveře.
Zabývala jsem se opravdu docela dlouho možnostmi práce se seniory a učila se přímo od nich i od kolegyň. Byla to dobrá škola a pokračovala jsem v ní v terénu, kde jsem nahlížela do jednotlivých rodin a probírala s nimi, co by pomohlo, co by odlehčilo od mnoha starostí. Ano, sendvičová generace klesá a padá na kolena i níž, protože si musí zajišťovat výdělek, starat se o své děti. Ano, ministryně Maláčová je ze stejné stáje, jako ten pan Kajnar, ale rozhodla se něco s tím udělat a zvedla příspěvek na péči ve třetím a čtvrtém stupni, aby byl mnohem blíž platu zaměstnanců, aby lidé mohli zůstat ve svém prostředí. Což je mnohem levnější pro stát i po zmíněném zvýšení. Pro stát je levné i to, že se zavedlo devadesát dní ošetřovného. Tady se šetřit nemá.
Zůstávají nezodpovězené otázky, jak dokážeme podpořit pečující lidi v terénu, aby nevyhořeli – a nemuseli žádat nová a nová místa v domovech. Tam se sice konečně před cca třemi roky zvedly platy zaměstnanců, ale evidentně ne péče o ně, o jejich problémy. Jak vidno z výroku dotyčného bývalého primátora Kajnara, mnozí politici ve skutečnosti naprosto nerozumí potřebám svých voličů. Jak těch, kdo pečují, tak těch, co péči potřebují.
Velké ztrácení paměti, vracení se do hlubší a hlubší minulosti potkává jen část seniorů. Inkontinence stolice není vždy povinným příznakem, navíc lze u ní vypozorovat určitou pravidelnost, člověka vysadit, pomoci mu i tak zachovat jeho důstojnost. Dotýkám-li se inkontinence jako takové, jen připomenu, že například úniky moče pronásledují již ženy po čtyřicítce a pokud pan Kajnar hodlá brnkat na struny hrubosti, mohl by se snadno utkat s poměrně silnou částí veřejnosti, která po svém chvályhodně zvládnutém období reprodukce právě těmito následky trpí. Zkrátka jsou to často „válečné jizvy“, památky na mateřství. Dají se mírnit cvičením, operačně, ale jsou stále předmětem studu. Pokud se někdo hnusným způsobem dotýká inkontinence jedné, zítra může zaútočit na tu další a nenápadně ji označit za odpornou.
Vraťme se k pracovníkům a pečujícím. Zrovna přebalování a stálé provázení člověka, zmateného v přítomnosti, není nejhezčí a nejpříjemnější částí práce, ale je to prostě součást služby, podobně jako se přebalují a vysazují jiní potřební lidé. Má být dobře zaplacená, má se jí dostat celkového ocenění a další podpory. I člověk dementní v jakémkoliv stádiu je klientem, který si platí službu, ve vyšších stadiích zatraceně dobře. Rozhodně ve výčtu placené pomoci a podpory nikde neuvidíte ponižování a zanedbávání.
Stejně tak nesnižuji schopnosti personálu kdekoliv v této zemi dobře pomáhat klientům. Tvrdím, že je pouze na jejich vedení, nakolik ušijí další vzdělávání svých zaměstnanců přímo na typ jejich služby. Je to v principu velmi jednoduché. Vždyť se stále učíme, jak našim seniorům pomáhat, jak je provázet, jak jim pomoci zachovat stávající schopnosti co nejdéle. Jak jim pomoci uchovávat důstojnost každý den, každým okamžikem. Nikdo učený z nebe nespadl a přístupy se stále prohlubují tím, nakolik chápeme, co se s klienty doopravdy děje. Navíc jsou naši lidé přirozeně inteligentní a vnímaví. Semináře a školení se také vyvíjejí, sdílíme poznatky se světem. Přála bych vám alespoň vidět videa s výsledky montessori přístupu. Jak se lidé znovu stávají soběstačnými (pomoz, abych to dokázal sám) i s diagnostikovaným alzheimerem. Důstojnost, respekt, práva, to jsou ohromné kusy práce, náležející do sociální sféry. Naši skvělí a schopní lidé ve službách jsou, bohužel, málo viditelní. Navíc jsou často nuceni přežívat v týmu, který ovládne nějaký „škodič“ a chce na jejich úkor získat nebo udržet výhody, které nikdo jiný nemá.
Sociální práce, přátelé, se v této zemi stále jenom rozvíjí. Případ Slunečnice, kde selhávala její zdravotnická součást, aniž by měla nárok v tomto zařízení vést práci s klienty, by měl otevřít širokou diskuzi o skutečné roli sociálních pracovníků a o péči o všechny, kdo se starají a pečují v prvních liniích.
