Vyskočilo mi nedávno z pošty cosi o případu domácího penzionu pro seniory a uvěznění provozovatelky. Potom se připojily odkazy, že ne všechno je tak růžovoučké, jak to vypadá. Dostala jsem se až na stránky obce a kritice chování provozovatelky a jejího manžela, starosty. A víte, co? Nebudu se přímo v tomhle rejpat, bývá mým zvykem vyčkat se soudy. Jde mi o mnohem důležitější věc, o to dítě ve vaničce, které může být vyléváno.
Představte si tu idylu: starý člověk potřebuje pomoc od rána do večera, možná si už ani moc nepamatuje, sám se doma neobslouží. Přitom se může přestěhovat do domu ve vedlejší obci, do pokoje se známým. Bude tu platit docela málo za nájem a přijatelně za jídlo, zaplatí si službu asistentky na to, co potřebuje (z příspěvku na péči, prosím) a ještě mu něco zbyde. Můžete za ním zaskočit kdykoliv, je v místech, která zná, skoro doma. Denně si popovídá s dalšími deseti nebo čtrnácti, společně s nimi posedí u televize, venku. Možná se projde po vsi pár kroků, vídá další známé.
Ideál? Svým způsobem ano. Především ale vize světová. Současná pandemie totiž velice tvrdě ukázala, jak svět řešil potíže starých lidí nejjednodušším způsobem: odklízel je do velkých ústavů. A podívejme, jakmile byl problém s personálem (také onemocní a má karanténu), jakmile nemocnice neměly, kam seniory dát – nechali je na humánním Západě prostě zemřít tam, kde byli (Belgie). To je ten západní vzor, podle něhož se učíme? Ovšem, i tohle je Západ, svět s podobnými chybami a hloupostmi, s jakými zápasíme my.
Nedávno Život´90 uspořádal on-line konferenci, kde se právě tohle hodně probíralo. Selhávání velkých podniků na péči, s odkazy na zkušenosti ze světa. Deinstituonalizace se tam tomu říká a u nás to také není žádná Popelka. Trochu jsme se už dokázali postarat o lidi mentálně postižené, zrušili několik ústavů. Lidé se začali učit životu v chráněném bydlení, starat o sebe sami, asistenti jim pomáhají s hospodařením. Málokdy žijí zcela samostatně, většinou jsou v jednom svém pokoji, byt obývají s dalšími dvěma, střídají se v úklidu a podobně. Mívají i podporované zaměstnání, dokážou tam brzy dojít sami, trefí po městě. Ani to nebývá hned, ale mohu osobně potvrdit, že i velmi líný pán, skoro v šedesáti, rozmazlený ústavem, kde měl všechno pod nosem, začal chodit do práce. V první všem tvrdil, že to i ono má zakázané. Jenže výplata se mu hodila a když ho nadále nechtěli, přece jenom věděl, kde se asi stala chyba. Zkusil další možnost, bydlení s prací – a tam už skutečně pracoval, ba i po sobě uklízel v pokoji. Musel být samostatnější, než by chtěl. Moc se toužil vrátit do pohodlné instituce, ale měl smůlu. Přesto na základě nových zkušeností s ním jiná organizace zkusila pracovat, nabídla jinou práci a mohl bydlet s kamarádkou z jiného ústavu v jejím chráněném bytě. Organizace, ketrá ho přivedla k pravidelné práci, zůstala v pozadí a pohotovosti, tam by se vrátit mohl – ale už nepotřeboval. Po dvou letech stále pracoval, žil v partnerství a byl spokojený. Trvalo to celkem tři roky, ale žije tu s námi pracující člověk, který potřebuje trochu vedení a podpory.
V KV kraji se při té reformě jednoduše opouštěly fungující budovy bez využití, protože prostě jiný ústav se tu otevírat nebude. Což je i má osobní věc, protože se všechno nechalo jen tak. Budovy, pracovníci, léta školení pro sociální službu – a třeba v této oblasti s mnoha alkoholiky chyběl a dosud chybí domov pro seniory s tímto zaměřením. Mimo spousty jiných služeb. Od domu s pečovatelskou službou nebo takzvaná domovinka – denní klub (což zajišťuje město) přes stacionář po azylový dům pro jakékoliv lidi v tísni (často zajistí neziskovky). Leccos z toho tam mohlo být. Nebyla jsem mezi sociálkami sama tohoto názoru, troufla jsem si však oslovit odpovědnou osobu před kolegyněmi – a byla jsem utřená jak orosené sklo. Nic se tam dělat nebude! Basta. Klidně i malý domov kdyby to byl – ještě před několika lety byl jediný specializovaný v celých v Čechách a pro předchozí alkoholismus se tito lidé nemohli v běžném domově přijmout. Anebo se přijali a zjistilo se to poté.
Jenže s nimi jsou také jejich, specifické potíže. Například práce navíc po znečištění půlky chodby a pokoje (vše, co si pod pojmem znečištění představíte, z více otvorů). Hlídání, když jsou v bezvědomí – a na tohle neškolený personál. Jak omezit alkohol, když si ho nechali tajně přinést – i rodinou? Zažili jsme i kvašení ovocného čaje v PET lahvi. Plesnivý, ale účelu bylo dosaženo. Někteří lidé holt mají neuvěřitelně výkonné ledviny a ani centimetr plísně je nezlomí.
Jakýkoliv malý domov, centrum pomoci a péče, by se mohlo časem transformovat podle místní potřeby, částečně by mohl být stacionářem, čímkoliv. Objekt však zpustl, lidé se ocitli bez práce – a jejich zkušenosti rozvál vítr. Jen několik se uchytilo v nové, provázející službě. Hrc – frc plýtvání všemožnými zdroji, ale odškrtneme splněnou transformaci. Podobně další ústav, zateplený z dotací, slavnostně zrušen – a potom se dotace musely vracet, dlouhé roky je opuštěn. Přímo ve městě.
Ó, transformace, to bylo důležité slovo! Mnoha jednotlivým lidem pomohlo, protože se jednotlivě zaměřuje pomoc podle jejich potřeb. Díky stážím během studia a potom kontrolám z moci úřední jsem sama viděla proměny a rozvoj dětí, které by dříve víceméně bez zájmu jenom ležely – někde. Na matraci v herně, v postýlce. Jednomu z těch, kteří už tehdy chodili a já si s nimi hrála na zahradě, jsem po dalších třech letech donesla do jeho „bytu“ stavebnici mašinky za hezké známky ve škole. Mohla jsem listovat knihami, kam se psaly jeho pokroky, na co se zaměřit dál. Nádhera!
Promiňte mi teď rejpnutí, ale když jsem začínala svou profesní dráhu na psychiatrii, vynikali tam pracovití „chronici“. Byli ještě vychovaní a vedení jeptiškami a běžně se dokázali starat o hospodářství, zvířata, prádlo. Dnes je mi jasné, že v rámci „pracovní terapie“ byli drženi v léčebně jako velice levná pracovní síla. Měli i jistá privilegia, spali třeba na ložnici o čtyřech lůžkách místo patnácti, měli vlastní oblečení a osobní věci, mohli je uzamknout. Znala jsem podobného „chronika“ z vlastního dětství, skvěle šil na stroji a občas si přivydělával pomocnými pracemi. Během dalších let jsem potkala několik postižených lidí, vychovaných k samostatnosti rodinou. Například s downovým syndromem, ti běžně zvládali domácnost – jen ke sporáku nebyli pouštěni. Nebo měli v podniku přidělenou práci, kterou ovládali naprosto precizně. Vždycky to šlo, vždycky se tito lidé mohli začlenit do společnosti – a některé současné rodiny vám potvrdí, že co své členy naučili oni, v ústavu by se ani nesnažili. Proč? Nebýval čas, zájem, personál. A plat za to, když by někdo dělat chtěl, mohl a nebyl vyštípán, že přidělává práci ostatním. Ovšem, také mám k ruce dobový, snaživý metodický pokyn k výchově v takových ústavech a pracovní terapii. To byly takové vlny, co brzy zase přešly. Rodiny vám potvrdí i tlak, jakému čelily, když „to“ nechtěli strčit „do péče odborníků“. Ještě po roce 2000, prosím. Nyní se u nás nesměle rozvíjí myšlenky na lidi s psychiatrickými problémy, kteří přece také mohoužít doma, samostatně, s podporou.
Co z toho všeho vyplývá? Že tak jako mnohdy jinde v práci s lidmi objevujeme kolo.
Nyní tedy dochází v moderním světě ke zkoumání kola přímo loukoťového. Ono opravdu bylo funkční! No ne, i bez pneumatik a servisů… Tím kolem je poznání, že rodina se může postarat nebo spojit v péči a že stárnoucí člověk může dožít mezi svými, doma, případně v obci, kde se cítí nejlépe. Chceme tedy mít dost možností a služeb, abychom své blízké mohli nechat bezpečně prožít den v prostředí, kde budou klidní, spokojení nebo dokonce aktivně užívat čas. Mezi dalšími vrstevníky, podle svých možností – udržovat svůj stav nebo ho i rozvíjet. Protože, pokud to nevíte, i lidé s demencí si mohou užívat vzdělávací programy. Dostanou sebedůvěru, že na to mají, i když jsou si vědomi těch depresívních skutečností o slábnoucí paměti, o ztrátě a umlkání všeho, čím byli a čím žili. Chceme, aby pečující nepadali na hubu, ale měli dost dalších služeb k dispozici a žili také svůj rodinný a osobní život.
Ideální je tedy prostor, kam můžete přivést nebo přivézt skupinu lidí o běžném všedním dni a potom si je zase vyzvednout, případně tu s nimi a dalšími chvíli pobýt, po sousedsku, než se rozejdete. Nebo dům s několika pokoji, kde jsou ti lidé spolu, se svými věcmi a zařízením, kde mají opět prostor na setkávání, společné posezení, kde jim někdo pomůže, aby se umyli, vykoupali, převlékali, pohybovali, jedli. Prostor, jaký by mohl být v každé větší obci.
Taková novinka to není ani zde v Čechách, i když se díky příspěvkům na péči stala oblast ubytování se službami docela slušným byznysem. Někdo hrabe bezohledně, jiný se snaží o skutečně odpovídající podmínky. Rozhodující jsou ovšem finance. Již před rokem 2007, přelomovým pro vnímání práce s různými skupinami lidí, co potřebují spíš sociálno než stálou péči zdravotní, se občas soukromě něco dělo. Jako první jsem potkala paní, která v odlehlé obci měla velký dům, kam přijímala ženy s děckem v nouzi. Pomáhala jim vyřizovat leccos na úřadech a kolegyně si jí dost vážily. Sice jen pro hrstku žen, přesto trošku vyplnila díru v pomyslné (vlastně neexistující) záchranné síti. Další byla nezaměstnaná paní, která si přibrala ke své mamince její kamarádky z vesnice a trávily spolu všední dopoledne. V okolí nebyl vhodný domov ani jiná služba.
Nebo sousedská výpomoc. Kdysi existovala komise pro občanské záležitosti, která o obci věděla kde co. Její členky byly čilé hlavně po svém odchodu do důchodu, který zažily po padesátce, v plné síle. Pomáhaly lidem kolem sebe, věděly o stárnoucích obyvatelích první poslední. Umožňovaly jim zůstat doma, pomáhaly s úklidem, vozily nákupy, zajistily dovoz obědů, vodily je do kostela, na místní události. Sousedsky, zadarmo (druhá stránka mince: ti staří potom nechápali, proč si platit pečovatelku, když Andula to ráda udělá a jen tak). Jenže uplynulo nějakých deset a více let a i tyto dámy stárnou. Nic dalšího, žádné pokračování, se v obci nekoná, nechystá – v tom moje městečko asi nebude výjimkou. Zaspali, usnuli na vavřínech, radši ty chmury budoucnosti zahánějí pryč.
Další možností, která je hodně vstřícná stárnoucím lidem, byl a je dům s pečovatelskou službou ve městě vedlejším. Sice na vršku, ale v centru města. V přízemí je ošetřovna, chodí sem lékař – když se podaří některého nasmlouvat. Lidé se sem stěhovali již před revolucí, zapsali se do pořadníku nalákaní nízkým nájmem. Mnozí se dodnes úspěšně brání využívání jakékoliv služby, stačilo jim jenom to levné bydlení. I tohle je podle mne celkem dobrá forma, i když velký panelák jen pro seniory není tím nejlepším. Mluvila jsem mnohokrát se zdejšími lidmi – nejradši jsou zalezlí v bytech a nechtějí mezi ty ostatní ani při společenských akcích. Někteří prostě nebudou v jedné místnosti s tím či oním, další se do města přistěhovali a nikoho tu neznají, jiní se bojí některých ostrých jazyků. Jenže myšlenka domu s pečovatelkami (které jinak jezdí po celém městě) v menším měřítku je velmi přínosná.
Změny se dotkly i domova, kde jsem pracovala. Ze 65 klientů se musel zmenšit na zhruba 50, přistavělo se patro a dnes jsou tu pokoje i jednolůžkové. Bývaly až pěti. Jenže je tu potřeba personálu větší, neboť sem přicházejí lidé s pohybovými problémy, málokdo tu dnes chodí bez berlí nebo chodítka – a pracovnice v přímé péči jsou vděčné za každého, kdo se pohybuje alespoň tak. Dost jsem se tedy během let divila malérům v obřích domech, poměrně nově postavených nebo zřizovaných, kde je přes sto klientů. Co to měli za výjimky, že je mohli postavit? Velké potíže mají i v domovech, proměněných z nějakého „pečovateláku“. Zůstali tu totiž lidé, kteří žádnou pomoc, mimo levného bydlení, nepotřebují. Ti nemají, kam odejít. A zřizovatel, který platí drahý personál, se zlobí, že musí provoz hodně dotovat – tito lidé nemají příspěvek na péči, neplatí služby, vlastně zabírají místo potřebným. Jenže někdo kdysi myslel, že také zestárnou do bezbrannosti – a on se jejich život v soběstačnosti hodně prodloužil. Jako naschvál.
Zkusme tedy posoudit možnosti domu pro nějakých 3- 5 klientů. Dejme tomu se sejde pět lidí příbuzných nebo cizích v rodinném domku, kde se mohou naskládat do tří pokojů, majitelé mají také svou ložnici, obývák, pokoj dětí. Vaří se tu, mají zahradu. Pokud přestávají být jejich lidé pohybliví, je nutné vyřešit bezbariérovost koupelny, WC, vstupu do domu. Případně pomoc další osoby, kvůli fyzicky náročné dřině. A představte si, ono to jde. Takhle si rozebrali někteří zaměstnanci postižené klienty z nedalekého ústavu, protože se za ta léta poznali a stali skoro rodinou. U nás to tu funguje na několika místech. Chodila jsem na kontroly a z několika domácností jsem byla doslova nadšená. Kontroly jsou potřebné, protože sociální pracovník je nejenom dohlížitelem, ale i metodikem, poradcem, včetně posouzení toho, zda se o lidi pečuje dostatečně a pečující nejsou utahaní. V jednom takovém domě jsme řešili i to, že příspěvek je sice platbou za službu, ale klienti mají platit i nějaký nájem, vybavení, nejen stravu – majitelé nakupovali vše potřebné ze svého. Výsledek? Když jeden klient zemřel, objevili se příbuzní a odvezli si i zařízení jeho pokoje… Inu, zemřelý to přece dostal jako dar, že? Péče tedy uživila majitele domu a ti dokázali prožít i dva týdny dovolené s pomocí další rodiny. Pokud byl někdo hodně nemocný, poskytli mu péči i 24 hodin denně, jako kdyby šlo o velkou rodinu.
Co když je lidí víc? Co když v obci nemůže zůstat doma, zcela o samotě, nějakých deset, patnáct lidí? Ať nejsme troškaři, sedm z nich je na vozíku, dva se sami nepřesunou – takže by mohli být převážně ležící, určitě se ani nepřevezou po bytě, nemají sílu utáhnout se s vozíkem. Tady by přes den měly být k dispozici alespoň dvě pečující osoby, se střídáním a podle stavu tedy nejméně šest. Lidé se stabilním zdravím bývají běžně doma sami i přes noc, může tu být tedy jakási pohotovost, těch šest lidí by to mohlo zvládnout. Kdo ale bude vařit, uklízet, starat se o údržbu domu? Kdo povede účetnictví? Personalistiku? Kdo povede sociální stránku, kontakty s rodinou, tok peněz, smlouvy, zjistí potřeby, metodicky povede pečovatele? Tady je totiž čertovo kopýtko u kauzy v úvodu – nebyla to registrovaná služba se sociální pracovnicí nebo pracovníkem, byť podle právníků nebyl SP nebo registrace nutná. Správně si při tom výčtu říkáte, že leccos na obci jistě nasmlouváte, protože není nutné na plný úvazek zaměstnat spoustu lidí. Homecare sestra připraví léky nebo si je člověk připraví sám, pečovatelka jen připomene, je přítomna přípravě (třeba do dávkovače na týden). Sestra může provést nějaká ošetření, dá injekce a pod. Místní údržbář občas dům projde, zjistí závady, odstraní. Úklid, na který obyvatel nestačí, může být hotový během dopoledne v celém domě. Do obecní účtárny mohou jít doklady, i ta sociálka může docházet v určitou dobu, dohlížet, zajišťovat plynulost služby jen na část úvazku. Ani údržba prádla není složitá. Není to nakonec tak dramatické. A finance? V kritizovaném soukromém zařízení pro cca 15 lidí šlo o obecní dům, připravený za obecní peníze a ve správě spolku. Podle všeho zrovna finance tam nebyly úplně přehlednou jistotou, obec platila energie a ještě něco, dost zamotané to měli.
Podle všeho lidé platili za ubytování kolem šesti tisíc, za stravu podobně (měsíčně), tedy úhrady, odpovídající „státnímu“ domovu. S mnoha dalšími výhodami, protože jejich rodiny žijí v blízkém okolí a lidem se v domově líbilo. Provoz tu byl však mnohem levnější, protože při těchto úhradách velký domov potřebuje dotace, aby přežil. Pečovatelky byly placeny z příspěvků na péči jednotlivých lidí. Těžko říct, nakolik dostatečně, ale pokud by obec měla vlastní pečovatelskou službu a do domova pečovatelky pouze přicházely, opět by se ušetřilo. Platila by je obec pro všechny občany, z domova by jí šly částky za úkony. Pro zajímavost: Soukromníci, kteří žádné dotace a granty nečerpají (maximálně nějaký příspěvek od obce, třeba na kulturní program) si účtují celou reálnou výši úhrad, tedy 25-27 tisíc korun nejméně, aby se uživili. Bůh suď, co přesně se v onom konkrétním domově dařilo a co ne. Ovšem nasršená na tu „drzost“ nelegální služby bych nebyla. Možná naopak potřebujeme právě takovéhle výzkumníky, abychom zvládli určit cestu schůdnou a vyhovující.
Určitě bychom neměli tolerovat ubytovny-domovy, kde jsou lidé odříznuti od světa, bojí se odejít kamkoliv, protože pokud projeví zájem, naběhne majitel(ka) a vysvětlí, že jsou na ní závislí a on(a) je má ráda, případně že strašně moc dluží. Vytahovali jsme z takové ubytovny paní, která tam žila o bramborách. Mívala srdeční záchvaty, ale personál odmítl nejméně dvakrát volat rychlou. Paní bylo dost, ale sama jsem pozorovala personál, jak na starou paní výsměšně posunkuje ze schodů o patro výš. Byla nahluchlá, byl tam hluk, aspoň je neslyšela. Do jiné „služby“ se naopak rozhodnutím syna musela stěhovat paní, která plakala, že nic neprovedla, že jinam nechce. Rodina byla před tím rezolutním pánem celá v pozoru – marně jsme nabízeli možnost návratu ještě 14 dní. Na co? Prý je to služba úplně stejná. Paní těch 14 dní nevyužila, zabalila to totiž úplně a my si připadali jako spoluviníci. Nejhorší služba v kraji a oni ji tam strčí! Šlo o peníze, mimochodem. Já trvala na tom, že by paní měla mít k dispozici pár stokorun, například na toaletní papír, kafe, limonády. Syn nechtěl zbytečně utrácet, co může paní v devadesáti rozumně chtít, že. Dřela i v důchodu…
Snad jsou moje úvahy pošetilé nebo tvrdé vůči klientům, kteří by mohli být pokusnými králíky. Nejsou však jimi již v dnešní době? Od zeleného stolu se rozhodne v zájmu jejich dobra, po nějakém vzoru. Řeknu vám, co mi dost vadilo na vyvázání lidí z ústavů – na Západě jednotlivce připravovali roky, postupně, tady jsme je spíše během měsíců vyšoupli z jejich dosavadních domovů a dost zatížili učením obstát, bez cesty zpět. A nebyl tu jen jeden „líný pán“, který měl za zády pojistku (na rozdíl od lidí víc mentálně postižených a desetiletí přepečovávaných). I relativně samostatným lidem s minulostí v běžném pracovním procesu a životem v rodině trvalo dva tři roky, než se plně „chytli“. Podobně, jako ten „líný“. Vlastně jsem pomohla vyprovázet čtyři. Obrovský dík patří všem, kdo je v tom poklusu svědomitě připravoval a v prvních měsících u nich byl každou chvíli. Byly to heroické výkony – a také jsou tu klienti, kteří měli velké potíže.
Současná situace, kdy je spousta seniorů v domovech, v ohniscích nákazy, navíc ještě nucených nečinností přijít o zbytky imunity, staví svět před otázku, co dál. Stárnoucí lidé si zaslouží pozornost ke svým potřebám. Není to jenom být suchý, najedený, napitý a v teple. Jsou stále zdrojem zkušeností, moudrostí, inspirace a dokážou mnohem víc, než si myslíme. Třeba i tím, kdy jsou umínění, zarputilí, vzteklí. Prostě v nějakém nekomfortu, jak se hezky nečesky říká. Mají stejné právo na důstojný a bezpečný život, jako všichni ostatní.
Ono to půjde. Jenom se nesmíme bát zkoušet. Proč bychom ve většině obcí nemohli mít útočiště pro lidi na jednom místě nebo hodně blízko sebe? Znám třeba jednu ulici ve městě, kde jsou samé čtyřpatrové domy bez výtahu. Tam jsem se něco naběhala po schodech! V každém vchodu tam žije nejmíň jedna stárnoucí osoba výše, než v přízemí, v několika vchodech dokonce po dvou málo pohyblivých lidech. Slepci, invalidé… V jednom bytě i dva zcela nemohoucí. Zrovna tahle ulice poblíž centra, obchodů, ordinace i parku by se mohla časem proměnit v místo, kam se do dvoupokojových bytů sestěhují různí potřební lidé – nejen senioři, ale i ti, co potřebují startovní byty, sociální byty – a bude je obíhat někdo, kdo pomůže sehnat služby, jaké potřebují. Jako experiment (myslím první na světě) cosi takového fungovalo v Praze -Holešovicích. Před válkou. Jo, to se Západ učil od nás… I zdejší ulice by mohla být světová, jenom ten výtah nebo plošinu někam přidat, bezbariérové to není nikde. Jak říkám, potřební lidé už tu bydlí, někteří si vyměnili byt za přízemní…
Svět se musí změnit, proč ne k lepšímu?
