Určitě by se mohlo stát, že někomu moje slova chybí. Já a mlčet? Divné. Přátele potěším, nepřející zklamu. Žádná nemoc, jen jsem se zase trochu rozlétla. Nebo rozmáchla, rozlítávám se až dnes. Ony jsou všechny ty židle, na nichž sedím, přece jenom občas hodně znát. Musela jsem se soustředit na dvě přednášky, kterými poctím PragoFFest. Pražané, dejte dětem a mládeži šanci, na Modré škole na Hájích se PragoFFest koná naposled! Nemusíte bý zažraní do fantastiky, já povídám zítra v 11. o dětských knížkách našich pra-pra a ve 20. hod s Františkou Vrbenskou o tajemném a někdy děsivém Ašsku včetně věcí ze života, které dají na frak všem možným potvorstvům. Taktéž další přátelé mají přednášky o věcech souvisejících a přitom sakra zajímavých.
Na poli profesním mne posadila na zadek a hezky pohoupala střídavá realita těchto dnů. Nejdřív mne do nebe vyzvedla nabídka spolupráce na veliké březnové konferenci ke sto letům sociální práce, hned poté mne dostal do kolen odkaz na sérii článků z „pera“ pracovníka v sociálních službách, kde poněkud odtažitě reagovala i jeho bývalá nadřízená – a já bohužel vím, že je mnohé pravdou. Pán se mi zatím neozval, ale opravdu bych se moc ráda dozvěděla víc. Dobré je, že se ventiluje i drsný pohled „zdola“, horší však, pokud zůstane bez odezvy lidí, co do věci mohou vnést světlo a trčí tu pouze zděšení veřejnosti. Vždy se totiž věci mění, pokud se zvedne hlas a nenechá se rybníček zahnívat. A ještě lepší je pochvala tam, kde vidím, že někdo dělá, co může, často s vyplazeným jazykem. I tím se věci napravují a zlepšují. Potom mi přišla Psychologie Dnes, kam docela rychle zařadili můj článek o vzpomínkách jako zdroji síly. Právě teď je na stáncích. A zase menší podpásovka reality v podobě obtížných situací klientů a rodin. Člověk dělá, co může, ale když nastane doba přeplněných vývěsek pohřební služby, je černo a tma, kdybyste se na hlavu stavěli. Nicméně moje pracoviště, náš tým, i za ten rozvleklý začátek měsíce (máme pouze několik statisticky hodnotitelých kritérií proti ostatním oddělením) zvládl dané počty v měřítku větším, než pracoviště srovnatelná velikostí klientely. Hurá!
Ve světě velkém, reálném, se měle spousta věcí, průběžně podle svého „závazku“ listuji Deníkem N, takže trochu líp lecčemu rozumím a když už tak najdu čas na nožky hore, společné kafe a trochu povídání o průběhu dne, byla jsem za dodržování denního rytmu sladce odměněna velikým povídáním o Punťovi a óbrknize o něm od Ivana Adamoviče. Jako kdyby tušil, že se dnes v Praze vydám na lov. Nebo ví, že mám zamluveno několik Listů paní a dívek, kde Puntíka začali vydávat? Možná je to jenom náhoda a držení palců dobré knížce, ale já vím, že ten chlap má čuch a všechno se vším souvisí…
Koneckonců to všechno patří k přátelství a vzájemnému nahrávání si zajímavých příležitostí, jak to většinou mezi lidmi jedné krve (však víte, Mauglí, ten se do fantastiky řadí taky) bývá. Takže plna zvědavosti, zvídavosti a taky trochy trémy vyrážím mezi spoustu lidí, co mne zajímají a které zajímám já. A jestli zbyde nějaká hodinka na blešák, no ježíšmarjá, to by už bylo naprosto excelentní! Příjemný víkend vám všem!
