Zabývala jsem se možnostmi přežití bez peněz a s rodinou na krku docela poctivě. Soukromě jsem to kdysi vzala jako výzvu a těšila se z každé uspořené koruny, pracovně jsem učila vyjít s málem jiné. Proč se k tomu vracím dnes? Odkládám „společenské zadání“ dát dohromady nějakou aktuální příručku. Ano, vtrhla jsem nedávno do tří supermarketů v jeden den, utratila nehoráznou tisícovku za spoustu potravin a připomněla si při tom slova jednoho dobrého známého, že takový návod chybí lidem jako sůl, a že by i vydání knihy podpořil. Jenže kde vzít čas a sestavit něco jako příklad jídelníčku v aktuálních cenách na týden a víc? Dá se ještě vyjít se stovkou na den v jakémkoliv složení členů domácnosti? Ó ten čas, ta možnost několik týdnů kroužit hlavními zástupci marketů, pro jistotu jak u nás, tak v Praze! Mimochodem, když si myslím, že se u nás moc zdražilo, chodím se poučit a pobavit nad cenami potravin do jistého obchoďáku na Národní…
Hm, návodů je spousta, stejně jako spousta lidí dokáže s nechutí odstrčit takovou banální radu, jakou je systém obálek. S úsměvem si vždycky připomenu nářek nad rozutíkáváním peněz jedné mladé paní, které jsem potom obálkový systém předvedla. Byla studovaná ekonomka a protože já vnímám chudobu a nedostatek v docela základním smyslu, chtěla jsem jí to předvést. Ona však čekala počítačový program (a nedošlo jí, že na excelu si může totéž vyrobit sama). Urazila se, že tohle je taková překonaná, ba přímo trapná pitomost a s tím, jak dokážu lavírovat, jí určitě nechci prozradit to skutečné jádro svého „umění“.
Aby bylo jasno, umění domácího rozpočtu a hospodaření je skutečně pevně zakořeněno ve schopnosti rozdělit své peníze do obálek, byť pomyslných. A nepřekročit. Tak jako naše babičky a prababičky si pečlivě psaly, zač kolik vydaly, kolik musí zaplatit hokynáři, pokud si vzaly „na knížku“ (na dluh) a kdy můžou nejstaršímu děcku koupit boty, stejně tak my musíme umět hrábnout do víru hypotetických bankovek, co nám virtuálně krouží kolem hlavy a napevno určit, že ani na kreditku nevezmeme víc, než tolik na to či ono.
Placení kreditkou je, jak známo, dobrý vynález pro banky. Protože když nevytáhnu fyzicky poslední pětistovku z portmonky, nerozmyslím si tak důsledně, co za blbost kupuju. U kreditky mám pocit, že se nic neděje. Je to jako cukrovka, taky to nebolí, dokud nenastanou komplikace. Ále, mávne se snadno rukou, přinejhorším přepísknu zůstatek, ale mám tam kontokorent, tak co.
To je tedy moje první nudná rada. Počítat, dělit, učit se dodržet vlastní pravidla. Což vůbec není jednoduché se naučit a ustát. Dokonce je velmi zdravé se k tomuto přísnému stylu vrátit, když je nám jakžtakž dobře, ale přece jen s penízky začaly mít nějak moc hbitá křidýlka a nožičky. Doporučuji v takové fázi vždycky zbylé peníze spořit, byť jen padesátikorunu do zavřeného prasátka. Třeba na svátky.
Druhá nudná rada je zapojovat potomky. Dokud totiž systém naoko šlape, každý bere, i když pokladní hlava rodiny fňuká, že na nic nemáme. Pokud děti vidí, že máma údajně na nic nemá, nemůže jim dovolit to či ono, ale sama si najednou koupí kabelku, protože prostě nemohla odolat, nemají moc důvěry v onu frázi, že nejsou peníze pro to, co strašlivě nutně vyžadují ony. Pokud ale nějak asistují u rozpočtu a je jasné, že jim jdou takovéhle velké peníze na kapesné a školní potřeby, zatímco máma si tu kabelu koupila za ušetřené peníze ze dvou-tří kapesných svých, je situace jiná.
Třetí nudná rada je velmi zásadní. Platí totiž, že jakmile v rodině vyhlásíte, že nejsou peníze, popadne všechny pudově podmíněná žravost. Vymetá se lednice i špajz, rodina má chuť na cokoliv, třeba i na starou sklenici okurek nebo marmelády. Nedá se tomu říkat hlad. Je to žravost před koncem jídla. Kdo to urve, tomu to už neseberou. Proto s vyhlášením minima financí začíná tvrdá práce domácí hospodyně. Je nutno bezprostřední nápor zoufalé žravosti utišit výběrem jednoduchých jídel, přitom ale laciných. Kdo je nacpaný k prasknutí, ke špajzu se nedokutálí.Jenže hospodyně či hospodář si mákne. V tom tkví hodně příčin, proč to dnešní domácnosti vzdávají. Důvodem jsou pracnost, zabrání času, nedocenění.
Domácí buchty, doma vařené pudinky, kýble jogurtu s ovocem, zasycené bábovky, koláče, ale také nadívaná pečená masa, jako bůček, ořezané kuře. A nenápadný klenot šetřících dnů – bramborový salát. Na těchto několika jídlech předvedu kouzlo současných úspor a přesycení. Předpokládá ovšem tradičně zásobenou spíš s moukami, cukrem, solí, strouhankou, vejci, olejem, několika konzervami, kořením atd.
Buchty- ty jsou celkem jasné každému. Tvaroh do nich ale nesmí být z krabičky, ten by se vsáknul. Naštěstí se občas právě ten nejlepší „obyčejný v pozlátku“ prodává zlevněně, neboť rychle prochází. Teď ho začali zavařovat do fólie, ale slevy se mohou objevovat znovu. Lenost zákazníků roste.Nekupují se bílé jogurty ani tvarohy, místo zkysnutí mléka (v akci, z lahve) se kupuje hotová kyška… I ta kysaná smetana je přece fajn (s jogurtem nebo tvarohem), když je lacinější a udělá fajnovou pochoutku. Pro hubnutí nebo cukráře stačí osladit strouhaným jablkem, pro svačinku do skleničky přidat marmeládu nebo med, ba i zbytky oplatek, zlomky čokolád (Vánoce, Velikonoce), rozkrájet poslední banán.Palačinky jsou také laciné, a když do nich uděláte sladký tvaroh, hodně zasytí. Taková snídaně nebo svačina, kdy jsou na talíři 1-2 plněné palačinky, přehnuté jen napůl, nacpané sladkým tvarohem nebo jogurtem, třeba jen s dílkem pomeranče nahoře na ozdobení, to je hned luxus! Že to bylo včera za půlku ceny, nikdo nepozná. O tvarohových slaných pomazánkách ani nemluvím. Cokoliv spatlámo je fajn.
Dotkla jsem se veliké úspory, totiž dělání domácích svačin. Od míchání mléčných výrobků s sebou do skleničky, domácích pudinků až po obložené chleby a bagety. Čínské zelí, naloupané po listu mezi chleby, udělá něco lepšího i z namazaných chlebů se salámem. Čínské zelí, nakrájené na proužky s trochou mrkve (strouhaná, proužky…) a třeba s kouskem papriky, zbytky čehokoliv a kořením nasimuluje úúúžasný salátek pro štíhlou linii, jehož porce jinak stojí padesátku. Lze mu říkat asijský nebo jiný.
Pudinky patří k tomu, co je v prášku, ve špajzu tedy i dlouho už předem. Dají se (ty nejlevnější) koupit kolem 3 korun na půl litru mléka. Mléko se dá koupit při okamžité spotřebě i za deset -jedenáct korun kvalitní (láhev) ve slevě, jinak v nouzi i krabičák kolem 12-15 ujde. většinou se lidi bojí puckatění. Stačí nejdřív pudink rozmíchat s cukrem v hrnci, zalít studeným mlékem – ale potom míchat, aby se nechytl na dně. Cukru nemusí být tolik, co píšou, stačí méně. Na zdravý a chutný krém do dortů se dělá pudink z poloviční dávky mléka, ale rozmíchá se v něm při chladnutí 1/4 másla (nebo mléčného tuku, jsou levnější). Pudink bez mléka se dělá jako náhražka za aspik, spíš na perníkovou bábovku. Dobře drží tvar ze zdobičky, vypadá luxusně… Však víte.
Bábovky sytější, hlavně piškotové – ale pozor, někdy se vyprodávají krabičky se sypkým těstem, které jsou pod 25 korun v dobré ceně, lze nastavit ovesnými vločkami, spařenými horkou vodou. Podle množství stačí doplnit 1/2 -1 vejcem. Bábovka je hned velmi výživná a dá se i rozkrojit a uvnitř natřít marmeládou, zdobit jako dort (=zákusek=luxusnější svačinka). Lacinější je péct na plechu (pouze čtvrt hodiny, šetření proudu a plynu) a potom jsou to řezy, ještě lépe kombinovatelnější s lecčím. Tvaroh s odřezky těsta a marmeládou=skvělá náplň.
Jogurty jsem zmínila, ale na nich je úspora a přitom lepší kvalita jídla vidět asi nejvíc. (Málokdo si totiž uvědomuje, že takzvané pudinkové dezerty jsou paskvil a přitom ty domácí stejně vyjdou cenově líp, lidi je vaří méně.) U jogurtů je to zřejmější, protože se tu a tam tiskem proběhne nějaké srovnání éček a debata o tom, co vlastně dneska ještě jogurtem je. Jen si spočítejte, že půlkilovka za 14 korun, dvě strouhaná jablka tak za 8 a lžička-dvě medu (koruna, dejme tomu) = 700-800g jogurtu. Ovocné 150g jogurty v akci jsou po 7, normálně kolem 10. Zhruba sedm jogurtů v tom množství, při slevě ušetřeno 39 korun. Přitom jde o mléčný výrobek, který má s jogurtem opravdu hodně společného. No a termixy jsou dnes už naprostop odvozený blemcavý… Ne, budu slušná. Pokud dítka hoří touhou po jakýchkoliv přídavcích, jeden pytlík nějakých lentilek nebo gumídků se dá vždycky využít, stejně jako nedojedky oplatek. A pozor, z nutnosti lze udělat výhodu, protože domácí je in a cool!
U svačin se pozastavím s tím, že jak se do chlebů a chlebových baget cpou různé smažené kousky, dá se do nich strčit i „maminčiny placičky“. Což je cokoliv z čehokoliv, spleskané do tvaru hrudky a na pánvi (i bez omastku) rozmáčklé naplacato. Hlavně bez tuku je lepší a rychlejší pánev přikrýt poklicí. Když říkám cokoliv, tak myslím i hrst rýže nebo čočky s trochou třeba paštiky, kouskem vejce, tvrdnoucím nastrouhaným sýrem…Je to bída nebo luxus? Minulý týden jsem nevěřila vlastnímu oku, jak tohle čočkové cosi mizelo v samoobslužné komerční jídelně. Ba co víc: okolo stolů se ozývalo, jak úžasný nápad to je, chutný a novátorský… Seděly tam docela špičkově oblečené madam a slečny.
Vůbec bych vzala na milost luštěniny. Pokud se vaří v jiné vodě, než bobtnají, a přidá se šalvěj, tryskový pohon je méně vydatný. Zato možných kombinací, těch je! Co se nesní jako příloha, hodí se jako základ polévky nebo zmíněných placiček, i do té nádivky nějakého masa se dají přimixovat. Třeba naklíčený obyčejný hrách je klasická pučálka nasladko i naslano. Proženu po rozpálené pánvi, se solí a kořením. zelenina a ovoce jsou vůbec fajn, třeba mrkev s jablkem (do salátu se dá nakapat citron, přidat med), zelenina dušená, nastrouhaná při akci do směsi a čekající v mrazáku…
Podobně pizzy, které doma můžete posypat větší porcí cibule a třeba s rybičkami (ty levné v tomatě jsou i za dvacku ve 180g) a dokážete udělat chutnější, než je většina zmražených – ty jsou prý dost častým argumentem pro nákup, protože bývají prý tu jen za dvacku, tam jen za třicítku… Hm, trocha mouky, vody a kvasnic s náplní vyjde lépe, zvláště u potřeby větších rozměrů.
Slíbený bramborový salát může ukázat málo vařícím lidem úspory při návaznosti jídel. I pro děti je vhodný brsalát z nenakládané zeleniny. Uvaří se brambory ve slupce, vedle zvlášť nakrájená kořenová zelenina. Hrášek bývá nejlevnější zmražený, dá se navíc ho jen usypat. Když je zelenina za nízké ceny (mrkev kilo za devět), dají se strojit opulentní hody. Poměr zeleniny a brambor může být různý. Pokud máme nějaké kosti nebo odřezek masa, uvaříme zvlášť (miluju papiňák!). Vtip je v tom, že část zeleniny s vývarem smícháme s vývarem masovým – nebo uděláme polévku čistě zeleninovou, s nějakou zavářkou, vývat je siolný dost. Zbytek smícháme klasicky s trochou hořčice, solí, cibulí, olejem. Pepř a majolka podle věku a diet strávníků. Je schopen vydržet jako příloha až tři dny (čím více majolky, tím déle), ale to je u nás jenom teorie. Někdy se podaří mít ta tři čtyři kila na dva obědy při čtyřech lidech. Polévka na dva dny je také v ceně, no a něco k tomu – ani maminčiny placičky nejsou ostudou. Zeleninu sladkokyselou jsme už kdysi opustili kvůli dětské citlivosti zažívání a posléze jsme se dozvěděli, že je dietetiky dost zavrhovaná jako špatně stravitelná. Zatím nám náš zdravotně lepší salát baští všechny návštěvy i s přídavkem. Jen pozor na mrkev, aby s petrželí nebo apstinákem nepřevážila, jsou to sladčí zeleniny. Celer je naproti tomu skvělý, plátky prošlé varem, přidané k vaření, se potom dobře dají osmažit nebo namačkat do těstíčka a… Však víte, palcičky.
Dostala jsem se k pravidlu ne zcela poslednímu, ale dostatečně zásadnímu. Cokoliv je nutno spotřebovat, předhodí se davu u televize nebo počítačů. Mám dva různé mléčné jogurty na pět lidí, jednoho pribináka a opomíjený kompot? Pět mističek, rozporcovat, donést. U hladoletů, co budou sedět dlouho na zadku a potom v noci sežerou, nač přijdou, svou službu udělají obložené talíře a namazané chleby. Obložený talíř znamená ten chleba a cokoliv dokrájeného, co by se mělo spotřebovat. I špička salámu se dá naplátkovat a do huby se i čínské zelí strčí. Ostatně, mírně zakysané normální zelí je mnohem lepší pochoutka. Rozdíl cenový se ukáže rychle. Puberťák ve vývinu ve dvojím provedení takto spořádá navečer půlku šišky chleba, ve trojím až celou. A na zásoby nesáhne. Puberťák bez předloženého namazeného krmiva vleze do lednice, dá si omeletu na vysmažené Vysočině aspoň ze čtyř vajec a posype spoustou sýra (tehdy není líný si nastrouhat), což během večera ještě on sám jediný opakuje. Ano, je dobré podporovat i klučičí tvořivost, ale když je zrovna hlouběji do kapsy a necháme mu hubu jet kolem, projeví se to dost zásadně.
V delším časovém horizontu se projeví úspora při používání levnějších prostředků na praní (teď je hitem mazlavé domácí mýdlo) a úklid. Zlatý ocet i na WC! Nalitý přes noc i kámen uvolní. Plus kvalitní vybavení domácnosti, tedy stav, kdy se příbory neohýbají a nereznou, příslušenství a elektronika jsou schopny fungovat několik roků a moc „nežrat“. A abyste nemysleli, že se úspory při náročnější práci kolem fungování projeví pouze u jídla a mytí, tak vám na závěr pošpitnu, že takové mytí nádoví v lavorku s horkou vodou i dutiny uvolní. Rovná se úspora pilulek a bolení hlavy. Takže mnohdy stačí umýt nádobí a dát si horký nápoj. Nebo aspoň díky tomuto úkonu klasifikuejte bolest hlavy jako tu od rýmy a dutin – a víte lépe, co s tím. Je to jen hloupá babská rada? Ó ne tak docela. Lékaři tomu říkají diferencované teplo a s chutí to přejali do fyzikálních terapií… Dvacet minut stačí.
Proč jsem se s tím vším rozepisovala? Kolem mne strašně moc ubývá mladších i středněvěkých lidí, kteří si vědí rady a stačí málo, aby se začali propadat. Třeba při náhlé ztrátě práce a mnohem menších příjmech. Jde tu hodně o psychiku, nevyztuženou důsledností. Umět něco idržet, být vytrvalý, to zatím nepotřebovali nebo zapomněli. Ví se o nás, že bývaly zlé časy. Když někomu hrozí dnbeska, chytá se za hlavu a ptá. Často to myslí vážně, je ochoten/ochotna zkusit něco z toho, kouknout se na svoje možnosti jinak. Třeba to kolem vás také podobně krouží – a třeba máte svoje vlastní, naprosto odlišná a přitom úspěšná pravidla. Tím lépe, dneska je každá taková rada nad zlato. Pochlubíte se?
