V článku o Šedých sestrách jsem zmínila období, kdy se tři kamarádky rozmýšlely, jak vlastně pracovat pro lidi kolem, kteří na tom byli hůř, než ony. Byly chudé, svobodné, ale zdravé a s ohromnou chutí být prospěšné potřebným. K založení kongregace je přivedl jejich zpovědník, který jistě měl ponětí o dřívějších možnostech uplatnění osamělých žen. Zde jsem zmínila bekyně (někdy se psaly jako begině) a tím se ponořila velmi hluboko do historie.
Ony mi ty bekyně nedaly spát už nějaký čas. Jenomže právě toho času se mi nedostávalo k tomu, abych se na ně podívala blíž. Naštěstí se internet rozvíjí a co jsem nenašla dřív, dnes mám jako na dlani.
Plním tedy sama sobě malý úkol, starý deset roků, kdy jsem na pojem „bekyně“ narazila při přednášce o kořenech sociální práce na vyšší škole. Kým byly? Zdroje praví, že napodobovaly život jeptišek, ale nechtěly žít uzavřené v klášterech. Pokud jsme si ozřejmili možnosti zakladatelek Šedých sester v kontextu jejich doby a společenského očekávání, není divu, že podobné problémy řešily ženy již dávno před nimi.
Například Anežka Přemyslovna se rozhodla pro klášter, jinak by jako členka panovnické rodiny sňatkové politice neunikla. Jenom Bůh byl vyšší, než potřeby plánů krále, jenom tomu ustoupil. Pokud jsme se učili o Anežce, mohla se již leckomu vplížit do povědomí představa, že byly pouze dvě cesty pro život ženy: vdavky a klášter. Třetí bylo postavení přívažku rodiny, věčné služky příbuzných a plné podrobení jejich rozhodování. Do toho spadala také sňatková politika na místní úrovni nebo dar této osoby řeholnicím nebo někam do služby. Tedy prašť jako uhoď.
Někdy v 11. a 12. století se objevovaly panny a vdovy, kterým se vyloženě do klášterů nechtělo. Tušíme, že mnohé kláštery v té době prosluly askezemi, ovšem i možnostmi vzdělávání – ano, je to období nešťastné lásky Abélarda a Heloise. Mimo jiné také dokládá moc, jakou (nedobrovolně do kláštera zavřená) žena jako Helois mohla mít – právě její přímluva Abélarda tahala i po letech z malérů. Abélard byl totiž významný filosof, který šel svou cestou. Dovedete si asi představit, jaký poprask vzbudilo jeho tvrzení, že pohané, pronásledující Krista, se nemohli pořádně dopustit hříchu, protože jednali podle svého přesvědčení? To nadzvedlo i papeže. Jenže tu byla Helois, již vážená a ctěná abatyše.
Vrátím se k bekyním. Leckdo ve svém prostředí ani netuší, že by se mohl nebo měl chtít vzdělávat, stačí mu jeho víra, rozum a možnosti. Je to bezpečný svět a dá se v něm udělat mnoho – a někdy i v rámci filozofie, jak ještě uvidíme.
V Belgii se tedy ve výše zmíněném čase začala objevovat společenství osamělých žen. Chtěly samozřejmě žít zbožně a konat dobré ve prospěch lidí v okolí. Pravděpodobně jim ke jménu pomohl kněz Lambert de Bégues, který pro ně kolem roku 1180 založil dům zbožných paní v Lutychu. Což byl ten veliký rozdíl v možnostech, protože klášterní vrata zpřetrhala pouta s životem „venku“, zatímco z domu zbožných paní se chodilo dál do sousedství pomáhat a ošetřovat. Velice brzy se tento zajímavý nápad rozšířil, domy zbožných paní najdeme v severní Francii, Nizozemí, Německu, Švýcarsku a západních slovanských zemích.
Abych neopomenula další možnosti vzniku jejich názvu, mohly se jmenovat také na základě uctívání svaté Beggy, který zemřela v r. 694. Pokud jste o ní neslyšeli, nebuďte smutní. Narodila se v oněch heroických časech, kdy se to později svatořečenými jenom hemžilo. Kdo by se v nich měl běžně vyznat? Opět byla z významného rodu, její maminkou byla svatá Iduberga a její sestra se stala svatou Gertrudou. Vdala se za biskupova syna (mocného rodu, takže politický sňatek jako hrom) a naopak její dcera a syn se nestali svatými, nýbrž dcerunka pravděpodobně královnou Neustrie a synek Pipin králem – znáte tu pohádku/pověst o Pipinovi Krátkém a jeho nevěstě Bertě s velkou nohou? Ano, tato Begga byla nejen zakladatelkou kláštera a později jako vdova abatyší, nýbrž také babičkou Karla Velikého.
Ovšem mimo ambice spojit své působení s tak slavnou dámou je také dost dobře možné, že se bekyně jmenovaly jednoduše podle svého světle žlutého oděvu (bigio nebo bége), podobně jako Šedé sestry. Další možnosti tu také jsou, ale prý méně významné. Což není tak důležité, protože „růže, stokrát zvána jinak, voněla by stejně“.
V Praze se o nich psalo nejdříve v r. 1279. Tady narážím na zmínku v předchozím článku, že zakladatelky Šedých sester mohl jejich zpovědník natočit vhodným věroukovým směrem, protože bekyně mívaly spory s duchovenstvem. Což se odehrávalo právě kolem objevení se bekyň v Čechách. Ony ty ženy přece jen začaly hloubat nad náboženskými otázkami a to nebylo pánům příjemné. Papež Jan XXII. je chtěl dostat pod kontrolu a doporučil bekyním (bula ze 7.3.1319), aby společenství přijala třetí řád sv. Františka. V Holandsku, Německu a Švýcarsku na naléhání biskupů leckde ženy poslechly, jinde ne. Papežovi nezbylo, než zkusit jinou cestu. Dovolil trvání bekyň – neterciářek, pokud na ně bude dohlížet duchovenstvo a přestanou se plést do teologie. Ony totiž mudrovaly o Boží podstatě, Nejsvětější trojici a svátostech, drzounky.
Pro ukázku myšlenek jedné z velice významných bekyň a zároveň vizionářky, jsem vám našla úryvek z díla jako svědectví o přístupu ženském, spjatém se životem, jaké kolem sebe dotyčná viděla:
Za těžkých dnů mé nemoci se mé duši zjevil Bůh a ukazuje mi rány svého srdce řekl: „Viz, jakých bolestí mi nadělali!“ A má duše řekla: „Ach, Pane, proč trpíš tak velikou trýzeň? Když tvé čisté krve bylo tolik prolito ve tvé čisté modlitbě, měl jí přece být vykoupen celý svět.“ „Nikoli,“ řekl on, „mému Otci to tak nestačilo, jakkoli všechna chudoba a všechna práce a všechna muka a potupy, to vše bylo klepáním na nebeskou bránu až do té chvíle, kdy krev mého srdce tekla na tuto zem. Teprve tehdy bylo nebeské království otevřeno.“ Tu pravila duše: „Pane, když se to stalo, tehdy jsi byl mrtev. Divím se, jak mrtvý může krvácet.“ A náš Pán řekl: „Mé tělo bylo tehdy lidsky mrtvé, když krev mého srdce s paprsky božství tekla mým bokem. Krev tryskala z milosti podobně jako mléko, jež jsem sál ze své panenské Matky. Mé božství přebývalo ve všech údech mého těla, když jsem byl mrtev, jako před tím i potom. Má duše zatím po svém dlouhém hoři odpočívala v mém božství. A duchovní obraz mého lidství se vznáší vždycky bez počátku v mém věčném božství.“ (Mechtilda Magdeburská, Tekoucí světlo božství, IV,24, Stará Říše na Moravě 1920. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)
Cítíte tu „logiku běžného života“, která hledá odpovědi na méně srozumitelné záležitosti? Je poplatná době, třebaže tato slova zaznamenaly jeptišky, když se Mechtilda podrobila církvi a žila v cisterciáckém klášteře. Zemřela r. 1290, takže její cesta a pídění se po správnějším náhledu na mnohé otázky víry jsou spjaty právě s obdobím, které dělalo prelátům vrásky. Zajisté byla zaznamenaná slova již celkem vhodná, když se vize udály za zdmi kláštera, nicméně nám mohou ukázat právě onen pohled ženy, která hledala důstojné postavení v systému.
Znovu se mi vynořila potřeba upřesnění, proč teologizování bekyň muselo být uťaté? Spojme si, co víme: žena byla v područí ďábla, nositelkou dědičného hříchu – a jak již (doufám) vidno, tohle se vzdělanějším a chytřejším ženám rozhodně nemohlo zamlouvat. Kdyby se na hlavu postavily, obětovaly sebevíc, pořád byly ničím. A přitom právě díky Marii se mohl Ježíš narodit. Proč tedy nehloubat, jak by to mohlo být správněji? Zvláště, když preláti nežili vždy tak ctnostně, jak by měli.
Další slavná bekyně inspirovala vznik filmu Bruno Dumonta „Hadewijch: Mezi Kristem a Alláhem“. Věřte – nevěřte, původní Hadewijch z Antverp ovlivnila již dávno mnohé vzdělané muže! Pokud se spolehnu na režiséra – filosofa, nastínila vesmír tehdejšího chápání člověka a Boha. Přisuzuje se jí velký vliv hlavně na tzv. rýnské mystiky kteří z ní vycházeli.
Co o ní víme? V šestnáctém století byla zapomenuta, přitom pravděpodobně pocházela z velmi vysokých, asi dvorských kruhů a svým životem vzbudila dost rozruchu. Sama založila společenství bekyň, ale chtěla po nich snad až moc. Nejen tradiční práci, ale také, můj ty skutku, přemýšlení. Dopustila se právě hlubšího filosofování, které nemuselo být sestrám srozumitelné, ale snadno posloužilo k tomu, aby jí podrazilo nohy, když se doneslo těm správným prelátským uším.
Mohla tedy být neoblíbená mezi některými sestrami pro svou moc i odlišnost. Zachovaly se její dopisy, objevené r. 1838. Badatelé se dnes domnívají, že Hadewijch nakonec byla skutečně vypuzena ze svého bekyňského domu a poslána někam do vyhnanství. Mohla být pomluvena a vyloučena kvůli své nauce, že člověk musí žít Lásku. Což se se závistí a intrikami neshoduje.
Dopisy ovšem psala dál. Ovšem i to, co komu napsala, pokud se správně vytrhlo z kontextu, jí mohlo ubližovat. Na základě toho, že Hadewijch dál často vyzývala své bekyně k péči o nemocné, se lze dohadovat, že když se nakonec stala bezdomovkyní, nabídla své služby nemocnici pro malomocné nebo chudé, kde mohla pečovat o trpící a spát alespoň část noci v nějakém koutě, s přístupem do kostela nebo kaple, které byly v její době vždy součástí takových zařízení. Takových významných žen, které svými názory šťouchaly do dogmat, bylo víc a dodnes se jejich odkaz cituje i v katolických pojednáních.
Na straně druhé práce bekyň měla stále větší přínos pro lidi, kteří tu práci mohli vidět a zažít na vlastní kůži. Měšťané a šlechtici zjednávali zaopatření chudým vdovám a pannám a skrze to, že budou jako bekyně hezky pomáhat jiným, hodlali přijít sami ke spasení. Prostě dali peníze na účel, který byl pro ně hmatatelný – jako když dnes chceme posílat peníze adresně tomu, kdo je potřebuje. Někdy se domy bekyň označovaly také domy zádušními a jejich obyvatelky duškami.
Co bekyně vlastně dělaly? Samozřejmě se modlily za zemřelé, svoje i další, posluhovaly tělesně i duševně nemocným, navštěvovaly staré lidi, žebraly o almužny pro nemocné chudé (jeden z uvažovaných francouzských původů názvu souvisí právě se žebráním), shromažďovaly odložené děti, čistily kostelní prádlo, šily a vyšívaly. Na mše chodily do kostela ve svém bydlišti, vždy ve skupině.
Jak jsem zmínila, někde biskupové obrátili bekyně na „víru pravou“ a přiměli je nevybočovat, nýbrž svou práci a zásluhy množit hezky v lůně církve (jistě též pro její větší slávu a správné odklonění darů), takže se domy bekyň proměnily v regulérní kláštery. V Německu a Nizozemí jenom nakrátko, protože mnohá společenství zanikla díky protestantské reformaci. V Amsterodamu byly trpěny jako jediná katolická instituce jednoduše proto, že jim kalvinisté nemohli domy zabavit. Byly soukromým majetkem. A tak mohly bekyně vystavět své domy znovu i po zničujících požárech.
Ve Francii se bekyně přejmenovaly na „Společenství dobrých pomáhajících dívek“. Lze to přeložit také jako „Dívčí společenství dobra a pomoci“.
Co naše země? Už víme, že tu bekyně také byly. Do husitských válek bylo napočítáno v Praze celých devatenáct domů bekyň. Podle toho, kdo jim dům koupil, odvozovaly své jméno. Našli byste tedy bekyně Freibergrovy čili Hopfnerovy, bekyně Geunherovy, Štukovy, Olbramovy, Kadaňského, Bolkovy, Silberzeigrovy, Foglovy, Posenpachovy nebo bekyně pánů z Rožmberka. Jinak víme pouze o Hradci Králové a Jindřichově Hradci, že měly po jednom domě bekyň.
Také Jan Hus měl něco na svědomí. Pod vlivem jeho kázání v Betlémské kapli si některé panny posluchačky koupily domy v sousedství kaple a tam trávily život po vzoru bekyň. Já se sice učila, že s bekyněmi zcela zamávaly husitské války, ale těší mne informace, že nejdéle se udržela „záduší“ v betlémské faře, a to až do roku 1538! Nejen to, až v roce 1473 vdova Dorota Mydlářka založila svým odkazem společenství zbožných žen, opět v Betlémské ulici. Bekyně byste nalezli také v roce 1436 na Josefském náměstí a v Andělově zahradě (1438). Mnoho společenství bekyň bylo po husitských válkách převedeno ke špitálům a jejich stopa na našem území se postupně vytrácí.
Přežily tedy bekyně do dnešních časů? Ano. Jenže nikoliv u nás. Přežívaly především v zemi svého vzniku, v Belgii. V roce 1905 bylo v Belgii zhruba tisíc bekyň, ženy k nim vstupovaly po dvouletém noviciátu, po kterém slibovaly poslušnost faráři a představené domu. Mladší bydlely společně v jednom domě, starší po dvou nebo samostatně v domku. V roce 2008 se poslední belgická bekyně Marcela dožila 88 let. S ní myšlenka bekyní přežila i poslední amsterodamskou sestru, která zemřela již v roce 1971.
V roce 1987 však přece jenom v Holandsku ožil starý odkaz, proměnil se podle požadavků současnosti. Domy bekyň v Amsterodamu se proměnily na dvou a třípokojové byty, obývané zdravotními sestrami a sociálními pracovnicemi.
Odkazy žen, hledajících vlastní přístup k sebeuplatnění, nezemřely a neztratily se s odchodem posledních sester. Vedle pokračujícího užívání dvora bekyň v Amsterodamu je jejich vliv mnohem větší, než bych čekala. Pokud jsem si totiž mohla všimnout, bekyní hledání cesty k víře a ke službě lidem ovlivňují nebo mohou ovlivňovat duchovní směřování současných řeholnic.
(Hledala jsem nejen ve svých poznámkách, ale také na internetu ve Wikipedii, v Revui Theofil, na Aktuálně.cz, Getsemany, Baila, ve skriptech františkánských studií z r. 2010, na Zápiskách z cest a dalších)
