Hroutit se může stavba, systém, plán, ale především lidé. Táhnou svou nepomyslnou káru až za hranice sil. Nevšímáme si jich, ať jsou sebevíc shrbení, bledí, pláčou. Nechceme o nich vědět, abychom neměli blbý pocit, že je necháváme být. Naše mlčení je pohodlnější, víme?
Soud nyní dal podmínku paní, která přitiskla polštář na tvář své matce a pro jistotu ji ještě škrtila. Potom se pokusila o sebevraždu. Rozumný konec případu, říká Česko, neboť je zřejmé, že pachatelka byla na konci svých sil. Fyzických i duševních. Má těžké výčitky, všeho lituje. Podobná tragédie se dříve odehrála v Ostravě, kde muž zabil nemocnou ženu a tchýni, protože nemohl dál. S pláčem se už předtím svěřoval známým, že nemůže dál. Ten dostal patnáct roků „natvrdo“, v jeho věku a stavu spíše doživotí.
Co dostali ti všichni kolem? Celá společnost? Příležitost zaslzet si.
Co na to další pečující? Vybrala jsem pro vás několik mikropříběhů, abyste viděli, jak se hroutí a topí další. Nejpíše sami brzy těžce onemocní a zemřou do několika let poté, co jejich péče skončí – mnozí intenzívně pečující po cca 60. roce věku sami žádali o příspěvek na péči, tak do pěti roků od pohřbu.
*Ono 24 hodinová péče o seniora je vyčerpávající i v tom, že se nezavděčíte, stále jsou agresivní. Nejí to, co uvaříte, vše děláte podle nich špatně. Nic nedokážou ocenit a ještě se třeba jízlivě vysmívají. Pečuji o svou matku a ta má chování, že bych jí velmi často jednu střelila přes hubu, aby si uvědomila, kdo jí dělá služku.*
*Každému z těch pomazaných hlav bych dala někoho na starost, aby si to zkusil. Ne jeden den, ale aspoň dva měsíce. Aby věděl, co to je 3x za noc převléknout postel, toho člověka umýt, převléct, tedy nespat. A ráno vesele vyskočit, začít snídaní, obstarání vlastní rodiny, a skončit večer, vlastně pokračovat. Myslíte, že to jde do nekonečna. Unaví se i železo a praskne. A naše nervy ze železa nejsou. Zkrátka pohár přetekl. Je to samodestruktivni.Nezažiješ, nepochopíš.*
*Zvládnutí takových situací je velice těžké. Vycucne to z vás postupem času veškerou energii a to má za následek i nastupující různé zdravotní potíže pečujících. Neodpočinete si, nevyspíte se, nezrelaxujete se – váš mozek je i ve spánku ve střehu. V tomto ohledu to mají – podle mne -,,jednodušší“ věřící lidé, kteří jsou schopni si ,,přepnout“ mozek a přehodnotit životní priority tak, že situaci vezmou jako životní poslání – nikoli úděl – a naučí se s tím fungovat, nelitovat se, neželet nad tím, co by bylo kdyby to tak nebylo – je to zbytečné. Mnohdy za pomoci celé rodiny si vyjdou navzájem vstříc. Když ovšem takovou rodinu nemáte? Senioři nejsou vesměs zbaveni svéprávnosti, i když jejich soudnost je ta tam….. Mnozí nechtějí jít do pečujících zařízení a chtějí být za každou cenu doma, pokud se děti na ně nevykašlou – starají se, starají a starají…………výsledek to nemá už nikdy podle očekávání. Proto je lepší, žádné nemít. Já mám sourozence, třikrát jsem ho žádala o pomoc v situaci, kdy jsem byla totálně na dně jak psychicky, tak fyzicky – aspoň jednou do roka 14 dnů oddychu. Prý neví, jak by mi pomohl – jedině zaplatit nějaký ústav – nepochopil, že to by naši asi nedali……že tentokrát by měl něco dát on ze sebe . Ono nakonec se to vyřeší samo, ta zubatá je pro nás pro všechny, jen je důležité to důstojně zvládnout a zachovat si zdravou mysl bez těžkého hříchu….. Abysme mohli pak i my, dál důstojně žít. *
*Mamince, o kterou se starám, diagnostikovali mrsu. Přeléčeno antibiotiky, poslední stěry zase všechny pozitivní. Nastal problém s odbornými lékaři, kteří ji nechtějí vyšetřit a také s jakýkoliv odlehčovacím pobytem. Samozřejme ji nikde nevezmou. Takže moje vyhlídky jsou a ted to neberte prosim špatně, péče 24 hodin denně po zbytek jejího života. Bez jediného dne odpočinku. Maminku miluji, ale propadla jsem takove depresi, že se mi ráno nechce ani vstávat. Každý rok jsme jezdili na tři týdny na dovolenou, mamka na odlehcovaku a já se krásně zregerenovala a byla v pohodě. Teď jsem na dně, jsem vztekla a neprijemna i na manžela. Podle pl to má do konce života a nelze to vyléčit. A mimochodem se nakazila v nemocnici.*
*Maminka byla na operaci zlomeniny stehenní kosti pod krčkem. Poté ji dali na následnou péči, kde měla probíhat rehabilitace, kterou však nedělali. Z důvodu covidu byly zakázány návštěvy a zařízení mi o mamky stavu nechtělo dát žádné adekvátní informace, písemnou zprávu už vůbec ne. Tak jsem ji po 14-ti dnech, 29.5. vzala domů – s hrůzou jsem zjistila, že má proleženiny na zádech, zadku, patách… Od té doby ji dávám do kupy. Máma však stávkuje – rehabilitace nepostupuje, pořad leží, občas se mi povede ji přesvědčit a naložím ji na vozík a vezmu alespoň na dvůr. Začala být zlá, náladová, zlobí s jídlem, ničí zařízení, vyvádí po nocích ( už víc než měsíc jsem nespala ani hodinu v kuse). Není to jednoduché, ale za úplně nejhorší považuji to, že si začala sahat do plenek. Já prostě nemůžu pořád u ní sedět a hlídat, kdy se vyprázdní. Ona obsah vyndavá a rozpatlává po posteli, nábytku, zdech… Nepomáhá vysvětlování, vyhrožování nic. Ona mi samozřejmě tvrdí, že ona to nedělá. Převlékám postel i 4x denně o úklidu ani nemluvě. Snažila jsem se to probrat s doktorkou – ta má jediné řešení – zavřít ji do blázince… To já ale odmítám. Ano je stará, nemocná, má bludy, ale není to přece důvod k tomu ji někam odložit. Nemáte někdo tip na to, jak to vyřešit???*
*Z mé maminky se stala zlá, asocialni a manipulativní osoba. Postupně svým chováním od sebe odpudila mého muže, mne a nyní i moje děti. Nejspíš je nešťastná a nově si vylévá vztek na svem manželovi – mém otci (83 let), poštvává ho proti nám, on aby jí vyhověl, k nám chodí provokovat hádky. Pak je mu z toho psychicky i fyzicky špatně a ona mu říká, že za to můžeme my. Ona je v tu chvili spokojená, můj otec zoufalý a zlomený, moje rodina tim trpi už také (babička poětvává vnoučata proti sobě). Milionkrát jsem nabízela pomoc, zařídím, zorganizuji a pokusim se najít profesionála, který nám pomůže změnit komunikaci a vztahy. Matka vždy agresívně odmítne s tím, že jí to takhle vyhovuje. I když ji tatínek na kolenou žádal, aby to zkusila, odsekla mu, že z ni chci udělat blázna. Jsem zoufalá, nevím, jak jim oběma pomoci…Kdyby se svěřila do rukou odborníka, určitě by se ulevilo v první řadě jí, tatínkovi a samozřejmě i nám všem okolo.*
Těch skrytých dramat jsou stovky a tisíce v každém okrese. Zatrne nám, až když vyvrcholí tragédií. Potom pokrčíme rameny, neboť nevíme, co s tím. Nechceme přemýšlet, co s tím. Ano, nyní pomáhá vyšší příspěvek na péči – ale lékařské posudkové služby okamžitě začaly být mnohem přísnější a neuznají „tak velké peníze“ jen tak. Raději zpochybní sociální šetření, nevezmou na vědomí odborné zprávy. Nezvyšují se počty pečovatelek ve městech (zřizují města), chybí stacionáře a kapacity pro odlehčovací služby. Není dostatek psychologů, psychiatrů. Zaplaťpánbu alespoň praktičtí lékaři se snaží. Neziskové organizace začaly pořádat přednášky a kurzy pro pečující, ale mám zpětnou vazbu, že ti se leckdy neutrhnou, ani když je nabídka v jejich blízkém okolí. Pojišťovny seškrtaly možnosti inkontinenčních pomůcek, které rozhodně nejsou laciné…
Vážení, stárneme všichni. Včetně našich rodičů a také babiček s dobrotami a dědečků s vrátky do dobrodružství a lumpačin.
Pomůžete některému z pečujících Atlantů alespoň na chvíli zvedat a držet to břímě? Zasadíte se ve svém okolí o změny, byť to byly „pouze“ mnou stále propagované lavičky po padesáti metrech? O posezení před domem? O dostupné pečovatelky?
Jak chcete žít vy za pár let?
