Napadaly mne desítky nadpisů, když už tu musí nějaký být. Třeba „Dobrá víla“. Je to omšelé, ale kdybyste to nadhodili mezi příznivci fantastiky a české literatury vůbec, hned zareagují: „A cože je s Františkou?!“ Zvolila jsem nakonec to nejjednodušší, nejprostší a přitom všeříkající, její jméno. Stala se pro spoustu lidí živoucím důkazem oné drobné každodenní práce, kterou dělá jen tak mimochodem, ale přitom každý díl těch činností jako kousek skládanky vrůstá a zpevňuje se do základů, na kterých stojí dnes lecjaké fungování české poezie a prózy.
Františka Vrbenská je zkrátka pojmem a pokud její jméno neznáte, jste chudší víc, než jste si dosud mysleli. Celá desetiletí přednáší na různých fórech o historii mnohem barevnější i voňavější, než bychom si představovali v nejživějších snech. Má neuvěřitelný rozsah témat a také vynikající paměť, umí sáhnout do lecjakých archívů, aby ilustrovala a překvapovala, ale také předložila cosi k pobavení. Vyprávím nejdříve o přednáškách, protože díky nim jsem k ní začala vzhlížet a později jsem měla tu čest a radost několik spolu s ní připravovat – a nemyslete si, není to nic jednoduchého. Byť se stokrát omluví, že pozměňuje původní vizi, tlačí vás a argumentuje, dokud to nemá správnou úroveň. Je přepečlivá a nechce opominout nic, co téma dokresluje a provokuje k dalšímu zamyšlení. Spolupráce s ní je zkrátka dobrodružstvím dalších poznání.
Františka Vrbenská je nejenom bytostí, rozdávající radost z poznání, pochopení a objevování i tam, kde si leckdo může být jistý, že všechno dávno věděl, ona je knihovnicí v jádru svého bytí. Zná snad všechno, co kdy kdo napsal a složil – anebo o tom alespoň četla a slyšela. S onou neuvěřitelnou pamětí si vybaví cokoliv, včetně osobností, které se kolem v té době mihly, s okolnostmi a událostmi, které souvisejí. Pokud přece jenom nalezne cosi, co uniklo jejímu zkoumavému zraku, nutně potřebuje všechno odsunout a daná písmenka projít, pokochat se jimi a uložit je do některého z milionů pečlivě označených šuplíčků v paměti. Jsem svědkem takové nebývalé události – vlastním knížečku, o níž předtím nevěděla – ale už je tam, mezi ostatními. Sluplá jako malina, vychutnaná, zařazená. Poté zvedne oči, spokojená s doplněním svých regálků, a je připravená vrhnout se do dalších dobrodružství – ať v rámci literárních společenství, ochrany zvířat, ekologie, etologie, sociální antropologie, samozřejmě historie ze všech možných stran, záhad, komparsu historických filmů… A v posledních letech oddaná také báječným dnům s rodinou, zejména babičkování. Neměla problém vyzkoušet si i záskok za pedagoga ve třídě s dětmi se speciálními potřebami. Bylo to pro ni jako otevření dalších dveří, když studovala odbornou literaturu a přemýšlela nad přípravami.
K Františce se obracejí desítky lidí o radu ať s tvorbou nebo životními peripetiemi. Je laskavou vrbou, rádkyní i těšitelkou, jistotou pro nešťastné hromádky, drcené jobovkami. „Potřebuje podpořit“ bývá heslem jejích dní. Sama zná mnoho propadů a úzkostí, marných nadějí. Dokáže lidi spojovat a nadchnout. Jenom na sebe příliš nehledí a raději zůstává v pozadí, kuje tiché pikle v koutku a nijak se neprosazuje, nedere do popředí. S těmi pikli si na ni vzpomeňte, až zase někdo bude dumat nad Máchovou vizí roku 2000. Pořád se tu a tam spekuluje, co se Karlovi Hynkovi mohlo stát, že snil tak přesně o budoucnosti. Vy už však odteď víte, že za citací těch popisů na vás potměšile pomrkává právě Františka. Starý hříšek, důkaz jejího smyslu pro humor – i dokonalé práce s fikcí.
Psaní si ji našlo velmi brzy a rozhodně ji nehodlá pustit ze svých drápků. Ty sice mění léty svůj vzhled, od plnicích per až po jednotlivé současné klávesy, ale drží ji pevně v jakémkoliv tvaru. Má je zaryté až ke kostem. Někdy to i bolí, když nápad potřebuje růst a přece jenom není dost času a klidu. Přesto se do světa rozlétávají odborné články, recenze, povídky a vyprávění (ve společné knize s K. Dudkem Ztracené dějiny Prahy), romány (naposledy s L. Lukačovičovou Hořící kůň, s K. Doležalem Vítr v piniích) – a pozor, také vysoce ceněné básně.
Jistě není náhodou, že právě těsně před jejími dnešními narozeninami vyšla sbírka veršů Františky Vrbenské a Vladimíra Stibora „Polibky nepřátel“. Děkuji panu Stiborovi za velikou zásluhu, že z Františky dokázal vytáhnout celý vějíř básní. Předtím jsem se mohla těšit jen ojedinělými střípky její lyriky. Více jich obsahuje pouze jedna sbírka v mé knihovně, kterou vydala společně s Olgou Nytrovou v r. 2017. Jmenuje se „Instrukce k věčnosti“ a sama Františka k ní uvádí: Poezie a fantastika jsou blíženci, spojení snu a každodenní reality. Magie slov slouží zkoumání minulosti, budoucnosti – i našeho vlastního nitra. Nejsou verše samy o sobě zaklínadly?
S vírou, že se občas více zamyslí nad svým zdravím a upřímným přáním dalších tvůrčích sil (což je, samozřejmě, ode mne značně sobecké, ale velice důležité pro nás všechny), spokojenosti a štěstí do dalších dní a let jsem zalistovala právě tou zmíněnou předposlední sbírkou. Františčiných článků, povídek a románů potkáte desítky, ale verše? Jsou vzácné.
Dárek od slečny Pandory
Mám naději
Duhovou sazeničku
Prý vyraší lístky
Zelené vějíře
Problém
Kam s ní
Abych o ni nepřišla
V květináči ji zebou koříínky
Z klece se protáhne
V akvárku se cítí osamělá
Pod hrncem je tma
Za obrazem plocho
V knížce ojídala stránky
roste
Potvůrka
Sedí v mém křesle
Na mém polštáři
Pije můj rum
Děkuji, Františko, že Tě mám. Že ve mne věříš a patřím ke Tvým přátelům.
