Je to tak, ani letos nebudu chybět na Festivalu fantazie v Chotěboři, který už jede naplno. Já totiž jezdívám až na poslední víkend z těch deseti úžasných dní zábavy a poznávání pro všechny věkové kategorie. Vyděsil mne sice aktuání požadavek staronového ministra zdravotnictví, ale strejda Google mi vysvětlil, že zrovna na Ašsku se ničeho bát nemusím a hodil mi dokonce sváteční, nejbližší termín PCR testu. Přežila jsem to a už po 12 hodinách (slibovalo se do 48) mi přišlo oznámení o negativním. Uff!
Já totiž věděla, že nemám důvod nebýt jiná, jenže ve čtvrtek předtím jsem dlouho klábosila s lidmi v Hranicích o tom, co nám chybí a co by mělo – mohlo být. Náhoda je blbec, byli tam lidé cestující až z Moravy. Až v neděli mi tím pádem došlo, jak riskantní to mohlo být – jsem součástí programu, sakra! O zaplaceném volnu nemluvě. Úplně se mi pozastavila práce na přednáškách, tedy dát tomu nějakou fazónu, proškrtat informace…
Povídat budu o panu Faterdlovi a poválečné Aši, o našich legionářích ve 20. století a o trablech s dětmi – když je se nemají narodit – během věků.
Nicméně chcíplost pominula a já už řeším jen praktické věci. Kašlu na to, že nevím, kam jsem strčila Z Buzuluku až do Prahy. Nebudu citovat z knih o Tobruku a o anglických letcích. Jsou jich mraky, tituly zmíním. Ale na brožuru z 19. století pro porodní báby bych se ještě kouknout mohla… Vlastně mám dvě. Kde? Jo a pustit pračku…
Pravda, mám do toho radosti s vnoučky, co se rozhodli trochu navíc si užít další den u nás, ale to jsou právě ty radosti navíc. Copak já jim jenom napeču dobrého sladkého?
Přeji i vám jen to dobré, splněná očekávání a klid, pohodu, radostné dny!
