Změnilo se na tom něco? Ergoterapeut je opravdu divný pták, co leccos dělá jinak a přitom hodně dokáže. Je schopný pomáhat lidem jakkoliv postiženým, nemocným nebo slabým, aby se mohli co nejvíc a nejlíp postarat sami o sebe. Má zdravotnické vzdělání, je to aspoň bakalář. Potřebují ho zdravotnická zařízení, ale také sociální zařízení. A tady je kámen úrazu.
Zatímco u nemocnic, lázní a léčeben je jeho potřeba jakžtakž jasná i laikovi, u sociální péče je proti té slavné Evropě tak škrcený počet i těch základních pracovníků, že nějaký ergoterapeut je vyloženě luxusem. Letos se v mém okolí vyskytly dvě české absolventky bakalářky, které marně hledaly práci v oboru v celém kraji. Když tu bídu viděly, hlásily se na další studium a narazily podruhé. Ergoterapie totiž nemá pokračování (jako v Evropě), lze přejít jen na speciální pedagogiku a cosi soukromého za velké peníze.
Takže co vlastně chceme? Požadujeme jakousi obecnou šanci na návrat k „normálu“, když se nedaří zvládat předchozí pohyblivost a schopnosti, ale nemůžeme si odborníky dovolit? Přesněji řečeno zdejší systém stanovuje, aby to nebylo jednoduché nebo vůbec možné. Zatímco v zahraničí se pro lidi různě postižené doslova dělají psí kusy, zoufalé hledání místa letošními absolventy naznačuje, že u nás platí víc a víc sliby-chyby.
Hm, před roky jsem předestřela zářivou budoucnost ergoterapie dvěma odvážlivcům, kteří se chytli. Jeden student dělá německou školu, druhý plzeňskou. Německá škola je fajn, ale práce pro hlavu rodiny je teď v zahraničí Nebo pokračující studium kdesi v průmyslové oblasti pár set km odtud. Před plzeňským abych se plížila kanálama. Jojo, to jsem tehdy se svou křišťálovou koulí moc dobře nezvládla.
Jenže jsem už několik jejich kolegů a kolegyň viděla při práci. Pochopuju moc dobře, že pokud by chtěl někdo práci takového odborníka nahradit, jako že v menším zařízení prý taky dokážou nějak s lidmi hýbat a tak, tudíž báječně ušetří za někoho, kdo si spíš hraje (nyní prý i jedny dětské lázně stáhly nabidku na takové místo), není to ono. Ergoterapeut se dost důkladně učí anatomii a neurologii, musí perfektně znát, co který pohyb udělá, jaké místo se namáhá víc nebo míň, co je žádoucí a co ne. Zná fígle a spojitosti, o jakých ostatní nemají páru. Vždyť přece umí určit i léčebný postup, stanovit určitý plán. Různá postižení vyžadují například jiný postup uvolnění ruky – něco od prstů k dlani, jiné naopak. Jak snadné je povorat zdánlivě jednoduché rozcvičení! Obě mé oběti oboru propadly natolik, že si dopřávají ještě další související kurzy. Jak víte, ochutnala jsem dobrovolnictví u postižených dětí. Jojo, tam taky mají stopstav, nelze přijmout odborníka – a děcka by rozkvétala, panečku! Tím víc to bolí, když vidím, jak málo dokážu pomoci, jak zároveň to moje málo nadšeně přijímají a dohánějí.
Já vím, na nejvyšších místech se dneska různě třesou trůny a třeba zrovna Drábek se už tak nějak neudržel. Jenže nepropadám iluzi, že by někomu nahoře záleželo na kvalitě péče a pomoci, že se něco změní k lepšímu. Vždyť se tam všude nahoře musí honem honem nějak vyždímat zbytek peněz, na jejichž „vytěžení“ se ještě nenašla cestička. Dřív, než ten či onen bude určen k likvidaci pro poškození ještě větších zlodějů.
Jenže pořád jsou tu spousty lidí, kterým bez pomoci ubývají šance na normálnější bytí – a to nás celkově bude stát mnohem víc. Ano, tenhle nenápadný obor ergoterapie mi posloužil jako záminka, je to jen kapička v moři nedostatků. Ale moře se také sestává z jednotlivých kapiček a utopíme se v něm velmi snadno.
