Byla sakra dobrá a silná, to mám zaryto pod kůží už od nějakých pubertálních let. Myslela jsem na ni i později, ve frmolu rodinném, kdy mi pomáhala kdejaká technika a občas bylo bídně. Jak u toho, sakra, ještě dokázala tolik psát?! A takhle? Věnovala jsem jí stále více pozornosti a srovnávala. To dobré i to horší, třeba její vztah k Doře, dcerce, která doma stále víc opečovávala domácnost a vděku moc nesklízela. To postavení znám, skřípala jsem sama nad tím zuby od svých dvanácti. Moje mamka taky byla Božena, nikoliv spisovatelka, ale taky dost nemocná. Což by člověk rád pominul, kdyby se dělil o práci s mužskými členy domácnosti – jenže to přece byly ŽENSKÉ práce. A jsme zpět u té samozřejmosti, která se ke mně vracívá v diskuzích s lidmi, co nechápou či obhajují divné role a dělení na mužské/ženské v dnešních vztazích.
Většinou mne odrazuje psaní o čemkoliv, čeho jsou všechny zprávy plné, případně si počkám nebo zkusím koukat z jiného úhlu. Jistěže se ozývám, spíše si však povšimněte těch mezer a pomíjení mnoha „zásadních“ momentů a kauz. Boženu Němcovou jsem si však plánovala – a takhle to dopadlo, utopím se v záplavě senzací a stokrát vysvětlovaných pravd. Tak se tedy shovívavě podívejte, jakou sovu do Athén jsem si vybrala. Nač bych si vymýšlela, oživím její vlastní slova. Z dopisu v Moravských novinách, nazvaném „Hospodyně, na slovíčko!“ (29.11.1848), uvedu několik odstavců.
…Řekněme to zkrátka před celým světem, co celý svět beztoho ví, že my hospodyně, že my ženy a matky máme velkou, neviditelnou moc ve světě. Ale také jisté, že až podnes ženy tuto svou velkou, ač neviditelnou moc ani nesjednotily, ani o sobě k dobrému nebyly užívaly. Klevety, pletichy, potutelné poštívání a ty zpropadené protekce zástěrkové bývaly účinky naší vlády.
Hospodyně! nastaly jiné časy. Nastala svoboda. Jsme my, při vší naší tajné mocnosti, svobodné? Sestry, upřímně nahlídněte v srdce své a rcete, jsme-li svobodné! Nejsme svobodné, neb jsme otrokyně marnosti, vrtkavosti, parády, a nemějte mi za zlé – zpozdilosti. Nešalme se, vyznejme naši nezvedenost, naši sprostnost při všem lesku a vylíčenosti! Pokud jsme hezké, býváme v očích našich milovníků vtipné a bystré, zvedené, ano i učené. Obdivují nás, klaní se nám, koří se nám a chvály není konce. Ovšem nezapíráme, že my přirozeným nadáním a tou naší známou švitořivostí na podobu chytřejší vypadáme, nežli v tom samém stáří bývají mládenci. A co také ti naši mládenci, i ti studovaní, věděli? Ne mnoho, sice by se nebyli dali svésti výchovou a nebyli by padli. Věru ti naši studenti vídenští zdají se býti nový druh padlých angelů, jež pýcha přivedla k pádu, pýcha, jíž se chtěli vyrovnat dokonalým, jsouce teprva v zrůstu. Ale my ženské, my jsme dalece ostaly pozadu za věkem, za práporem svobody a osvěty. Vyznejme to, nestyďme se, neboť na nás vina nebyla, nýbrž na těch, jenž o vychování lidu vůbec nedbali, ženského pohlaví zvedení ale veskrz ponechali náhodě.
Hospodyně! poznejme svou zpozdilost, již marnost ukrývá! Poznáním přijdeme na cestu, a když my starší váhavějším krokem ovšem půjdeme, mládež naši k rychlejšímu pochodu přidržujme! (…) Neslyšíte hlas mocný po Evropě, jenž volá ustavičně: rovnost? Vím ovšem, jaké hříčky z jedné tropí s touto rovností a kam ji vedou z druhé strany. Ale ta rovnost, již já žádám, jest snadná. Když vy, městské paničky, hledíte k bohatším neb urozeným a ony vypínají se, myslíte sobě v srdci: Co si foukáš, vždyť přestaly přednosti šlechty a bohatství, jsme rovny! Ale když hledíte k sedlským ženským neb chudším a sloužícím, ihned vy býváte horší, než všechny aristokratky. „Milostpaní“ nechce býti „paní mámou“ aneb „hospodyně“ a „slečinka“ dokonce vzpouzí se býti „pannou“. A jak otrocky zacházívají s děvečkami! Na sta příkladů bych mohla uvésti, kdež pes v domě jest více vážen než služka. Ba to jest věc obecná, že psíček miláček lépe jí a spí než čeládka. Věru to není neslýchané, že paní za čtvrt leta třeba 9 děveček má, poněvadž když jedna zfackovaná několikráte sama vystoupí neb uteče a druhá fackování se protivíc bývá vyhnána, třetí nařknutá a snad i zavřená bývá a tak dále. Avšak neměly paničky čekati až na rovnost letošní, vždyť pak věděly vo křesťanky, že i služky jsou bližní a rovné důstojnosti člověčí, že nejsou otrokyně, ale jen pomocnice v domě, na jejichž počestném chování přemnoho záleží, přemnoho pravím, pro rodiny a obce.
Paní Božena vybruslila z ožehavé otázky snobských mršek paniček jen taktak, neboť po dlóóuhém popisu nasměrovala hlavní výtky k celkovému systému. Zajisté však uznáte, že chování nepříliš schopných a ve své pozici nejistých lidí vůči podřízeným se v podstatě nezměnilo. Leckdo může uplatnit leccos díky své moci – a tvrdě toho využívá. Jen formy se proměnily. Oceňuji tu přímost a odvahu, s níž B. Němcová odhalovala veřejně, o čem se spíše šeptalo. Vždyť to byl rok 1848! Podívejme se více na ono „vybruslení“:
…Že jsou děvečky nemravné a špatné, kdo to z většího dílu má vinu nežli paničky samy a nedbalost obecního dozorství. Děvče někdy dost hodné od rozšafných rodičů přicházívá do města, ale zde vedle nevšímavosti paní domácí toliko stíhá v domě a kromě domu pokušení, že jim ze sta jedna odolá. A tyto služky za několik let navracují se domů a s nimi přicházívá zlý příklad mezi sprosté děvčata venkovské. (…) Mne však mráz obchází, když si pomyslím na ty neřesti a zlořečím té vládě, jenž raději dala zdivočiti lidu nemravností nežli jej dříve ve školách vlasteneckých vychovati a svědomí jeho ušlechtiti a teprv po chlebě do světa poslati. Poněvadž se těmto katanům ducha zdálo, že snadněji mohou panovati nezvedeným, tedy i hleděli k tomu, aby lid utonul v neřestech, nežli probudil se na osvětě.
(Nemáme-li pak nyní hořké povědomí o tom, že se snižuje dosažitelnost dobrého vzdělání a objevují se hlasitá zvolání po tom, že hlupákům se lépe vládne?)
Nevím ovšem, jak napomoci této bídě mravní, ale jedno se mi zdá býti prospěšné, totiž aby paničky zavedly mezi sebou spolek, jehož by byl úkol pečovati o mravnost čeledínů i vůbec o polepšení stavu tohoto. Přispěly by snad i jisté slavnosti k tomu cíli zřízené. Složily by se rodiny zámožnější a na jistý den jarní položily by slavnost. Sezvala by se veškerá čeleď a ostatní lid. Sestavil by se dříve čestní soud, jenž by měl zde rozhodnouti, který a která z celé čeládky v celé obci nejčestněji se zachovali. Čeládka za nejlepší uznaná dostala by pro vyznamenání peníz čestní podle rozličných stupňů. Laskavé zacházení s dětmi, spravedlivé chování, mravnost, obětivost v čase nesnáze domácí, přívětivost a slušnost musely by zvláště býti váženy.
Je hezké, že po století a půl se cosi takového děje, co říkáte? Že oceňujeme osobnosti ze svého středu. Božena Němcová ještě trochu probírala detaily, jak by se ocenění věřejně nosilo, po slavnosti následoval kostel a slavnost, kde by mladé dcerky jako sobě rovné posluhovaly – a naopak zlé paničky by byly veřejně nějak napomenuty. Ale co hlavního, spolek by se také staral o to, aby služky ve městě jen tak lehce nepodléhaly svodům. V téhle části dopisu mi vytanuly Ženské domovy na Smíchově, o něž se zasadil spolek dam v čele s Alicí Masarykovou. Již předtím, KONCEM devatenáctého století se tu a tam po Čechách a Moŕavě objevovaly možnosti ubytování a skoro mateřského dohledu nad životem služebných dívek, aby je neodchytla první bordelmamá, kterou potkají. Tyto domovy sdružily předchozí zkušenosti, moderní potřeby a byly opravdu na výši. Otevřeny v roce 1933. Když si znovu vztáhnu ta čísla k sobě a konfrontuji s dneškem, říkám si, že je to až kruté, otevírat staré články…
Hospodyně, podejme sobě ruce k tomu, abychom chránily nevinnost a svedly obci počestné údy a zadost učinily věku, jenž má za heslo: Svoboda, rovnost a bratrství! B.N.
