Dnes vás chci provést oblastí, která klade nároky na každého. Pokud ne v současnosti, tak si ji uvědomíme zítra nebo pozítří, ať již kvůli sobě nebo kvůli někomu, koho máme rádi a kdo právě potřebuje naše zastání. Nejvýrazněji, domnívám se, probíhá diskuze a rostou nároky v práci s lidmi oslabenými, potřebnými pomoci.
Před jedenácti lety jsem se poprvé setkala s pojmy jako „standardy sociální práce“, „důstojnost klienta“ a dalšími, které měly být základem doslova převratných změn ve vztahu pomáhajících profesionálů a klientů. Tehdy se mi zdálo, že se nároky na profesionály naroubovaly na předpokládaný osobnostní rozvoj svobodné populace po revoluci. Logicky mi vyplývalo, že by tudíž měl být ve společnosti tento základ plošně vidět a znát. Nastal asi čas, v němž se můžeme zaměřit na systematický postup, na pravidla, kterými se postupně vrátíme k dobám hodně dávným a zároveň stále fungujícím tam, dosud daleko ve světě. Jak uhádnete, procesy odmítly logicky vyplývat z pouhého přání a nadějí.
Jistěže bylo odjakživa zřejmé, že návrat k rovnějším vztahům ve službách je otázkou změn v mysli každého jednotlivce, tedy zvnitřnění daných principů. Jsme však pouze lidé, právě zde stále potřebujeme podporu, vedení, příklady. Už rozumíme vyhoření, v poslední době otevřeněji mluvíme o chybějící supervizi jako o něčem, co jednotliví pracovníci i celé skupiny velmi potřebují. Dokonce nejen ve službách sociálních, nýbrž plošně ve všech oblastech setkávání se s lidmi, od školství přes medicínu až třeba po pracovní týmy.
Potřebujeme supervizi, nadhled někoho zvenčí ne proto, že je tu a tam nařízena zákonem, nýbrž jako pochopenou a chybějící nutnost. Vidíme a rozeznáme leckteré příznaky vyhoření a únavy kolem sebe, jenom nevíme, co sami dělat. Chceme, ba dokonce sníme o lepším prostředí, ale jak dál? Vrátím se do „své“ oblasti: Co právě ony důležité možnosti plošného narovnávání vztahů mezi klientem a pomáhajícím profesionálem. Vzdalujeme se jim nebo přibližujeme?
Po letech v pomáhající profesi váhám s odhadem. Mezi řádky nebo v úzké společnosti kolegů a kolegyň oceníme tahouny týmu, lidi, vnášející světlo do životů ostatních, na druhé straně si povzdychneme nad potížemi s tím, jak se mnohých drží staré a dávno identifikované nešvary. Jak snadno sklouzneme tam, kde se sami sobě nemusíme líbit!
Mohou tomu napomáhat samotní klienti. Především dnešní senioři byli léta zvyklí ustupovat autoritě a každému, kdo by mohl mít nějakou moc. Viděli během života příliš mnoho způsobů, jak mohl být někdo vedle nich zlomen, zadupán, znemožněn. Někteří se na tom podíleli, jiní jen přihlíželi, tu a tam se vyskytne někdo, kdo si dřív svoje vždycky prosadil.
Cesta k pocitu, že jsem závislý i na náladě toho, kdo mi má pomáhat, byť si jeho služby platím, je dodnes velmi snadná. Staré instinkty pro přežití se ozvou tím silněji, čím slabší si jedinec připadá. Sklopí hlavu a strpí leccos, protože si myslí, že to tak musí být. Že je v pasti svého omezení, svých životních možností. A protože jiní mlčí také. Je u takového klienta něco snazšího, než využít jeho ústupků, kdykoliv se mi to hodí?
Vedle práce v domově pro seniory jsem využívala osvětových přednášek na veřejnosti s debatami o vztazích, sledovala tématiku a diskuze na internetu, vystoupila jsem i na odborné konferenci. Nebo konferencích? Ať mluvím o pomoci s hospodařením, vzdělávacím programu nebo o důstojnosti jako takové, nevzdálím se od ní. Vykoukne z každého tématu, mrška neodbytná.
Nyní mne moje profese stále častěji zavádí přímo do rodin. Hovořím s lidmi, kteří využívají různé typy služeb. Osobně bývám svědkem různých příhod a zdá se mi, že některé nešvary zase posilují a derou se zpátky do sociální práce. Nebo se jen občas probudí z hibernace a zvedají hlavu?
Mám na mysli nešvary obecné, které se daří likvidovat všude tam, kde je vůle a zájem vedení a také dostatek personálu. Dokážeme je však vymýtit všechny nebo se objevují další skulinky, kterými se nám do praxe prodere plevel znovu?
Důstojnost člověka se nám totiž vytrácí především při banalitách. Při detailech každodenní péče v institucích i v rodinách. Dochází ke změnám životních rolí, někdy až dramaticky. Mění se postavení člověka – a to především v oblasti tělesné a intimní. Závislost na druhých člověk přijímá různě. Stydí se, zlobí na okolnosti, které situaci způsobily, někdy se chová odevzdaně a ne vždycky vděčně. On totiž není povinen vděčnost cítit, když mu život ukřivdil. A stud? Ten může působit velké psychické problémy i mladým lidem, nejen kvůli nutné pomoci s odhalováním těla.
Cítíme vždy stejný základ: důstojnost mizí během závislosti na další osobě, na její vůli a ochotě. Čím je potřeba jedince naléhavější, tím hůř ztrátu své důstojnosti vnímá. Obtíže fyzické a sociální (bezmoc vůči dění) můžeme shrnout do několika bodů:
- Ztráta vlastního prostoru
- Ztráta soukromí
- Přímá závislost na výkonu jiného
- Omezený pocit bezpečí, strach
- Omezený přístup k vlastním hmotným zdrojům
Lidé se pod vlivem obtíží mění a chovají odlišně, než si jejich okolí pamatuje. Buď velmi podřízeně anebo naopak povýšeně, panovačně, od apatie mohou přejít k rozčilení a zlosti. Podívejme se na krátký výčet příznaků pasivního přijímání změny:
- Utlumení projevů
- „Neobtěžování“
- Nesmělé chování
- Strpění
- Uzavření do sebe
- Omezená komunikace
- Strach z odvety
Jsou to tedy lidé z pohledu pečujícího neproblémoví. Tiší, nevýrazní, mnohdy až přehnaně děkují, nestěžují si. Co když ale právě tito lidé potřebují pocítit, že mají své místo v komunitě, že jsou pro nás velmi potřební a cenní? Chápeme, proč je změna tolik poznamenala? Může jít o důsledek trvalejších, dlouhodobých podmínek, v nichž žili. Může jít o osvědčenou strategii přežití, která je chránila v minulosti. Nakolik je příjemné pracovat mezi lidmi, kterým nedokážeme bublinu této strategie opustit?
Podívejme se ještě na druhou, akční stránku téže mince. Člověk, zahnaný do kouta vývojem událostí, se kterým nesouhlasí, má také obranné strategie. Někdy je uplatní stylem „padni, komu padni“ a nezajímá ho, komu právě nyní ublíží, kdo to „slízne“.
- Dohadování
- Stížnosti
- Agresivita
- Nedůvěra
- Provokace
- Naschvály
- Sebepoškození
Každý z vyjmenovaných projevů připomene konkrétní tvář nebo příběh. Jak se v tu chvíli zachovat partnersky? Jak udržet pomyslné jazýčky vah ve stejné rovině? Často se ocitáme v postavení nadřízeném nebo jsme tlačeni k podřízenosti. Jenže my, pečující a ošetřující, máme velkou výhodu: poskytujeme, co je potřebné a nutné. Proto můžeme pomyslnými jazýčky vah hýbat snadněji než ten, kdo s váhami marně třese a cloumá. Zde se dostáváme právě k riziku z největších. Tím bývá mocenský postoj.
Jak se k němu dostane člověk pomáhající? Ten, který ze sebe vydává starostlivost, soucit, zájem? Jednoduše. Právě proto, že my zajišťujeme naplnění mnoha potřeb, sklouzáváme i k opanování prostoru. Od zahrnutí a doslova dušení svou péčí až k diktátu „ve jménu dobra“. Uplatnění moci nám zároveň napomáhá k udržení řádu ve chvíli, kdy jsme unavení, vyčerpaní, zdeptaní nároky práce i vlastního soukromí. Člověk na to nemusí být vyhořelý. Někdy stačí málo a náš přístup se promění, když potřebujeme odlehčení od únavy, péči, podporu a klid k vyřešení svých problémů.
Je velmi nebezpečné, když vzorce mocenského chování a postojů převezmou další kolegové v týmu a nastolí je jako výhodné a převažující. Vždyť to ulehčuje práci a chrání vlastní duševní pohodu. Rozdělí lidi ve službě ne na pomáhající a klienty, ale na my versus oni.
Podělím se s vámi o věty, zaslechnuté od ponížených lidí:
- Vy jediná klepete na dveře
- Očuchávala mě, jestli nekouřím
- Nemůžu se ani napít, stolek je daleko
- Přivázali mě ke kakáči
- Je mi zima a nikdo nejde
- Nepustí mne z postele
- Nenechali mi ani pětku na kafe
- Najednou tu byly tři a daly mi co proto
Znovu připomínám, že jsme jenom a pouze lidé, s vlastními problémy a zkušenostmi. Nikdo není světec, vtělený anděl nebo démon. Cesta ke změně vždy začíná uvnitř nás. Tak jako se mění lidé, kterým pomáháme, můžeme se měnit i my. Především potřebujeme chápat, co se děje. S klienty i s námi samotnými. Jsme unavení, cítíme zlost – proč se k tomu nepřiznat? Být člověkem se slabostmi není zločin. Naopak. Staneme se lidskými pro daného klienta. Vyrovnáme jazýčky vah. Co nám ještě pomůže?
- Postavení profesionála a klienta v rovnováze
- Odborné znalosti problematiky
- Pozornost jednotlivci, prostor jen pro něj
- Mít na zřeteli jeho situaci (nic nebrat osobně)
- Respekt k jeho soukromí a intimitě
- Vnímat jeho omezení
- Podpořit možnosti samostatných projevů
- Spolupráce na změně
Ve výčtu chybí jedna maličkost, ohromně důležitá. Je to dotýkání. Ovšem, dotýkáme se druhého ažaž, při hygieně, koupání – ale to ve službách bývá v rukavicích. Kolikrát se dotknete ruky (to snese většina lidí, když je to bezprostřední), pohladíte po paži? Nedostatek dotýkání, které je jen tak, které lidi spojuje v daném okamžiku, v bublině určitého společného prožitku a povídání, bývá takový nedostatek, že umí fyzicky bolet.
Pro lidi v terénu, doma, bývá obtížné dotknout se ruky ochromené – nebo jiné části těla, která je nemocná, oslabená, zdeformovaná. Především ruce a nohy působí dojmem nejen chladnějším, ale jakoby nepříjemným, snad i sílu beroucím. Dá se to překonat a věřte, že se dotýkáním i do těch povadlých kousků těla vrací teplo a život. Jako vždy potřebujeme pozornost k tomu, jaké pocity nás provází a snahu porozumět dění. Zkusit to a oddechnout si, že se žádná velká hrůza nekoná. Nebo že naopak dokážeme pocítit „sílu“, kterou právě tomu místu dáváme.
Připomněl mi to povzdech „Vy jste se mne dotkla jen tak! Aáách! Vždyť já jsem pro ně jako prašivej!“ Člověk se rozsvítí. Můžete dokonce pohladit po vlasech, obejmout – ale jako v reakci na situaci, kdy je to potřebné a opět – nikdy ne to z pozice moci. Nehladíte pilného žáčka, nýbrž právě sdílíte, utřete slzy, konejšíte. A dovolíte se předem takto u člověka, s nímž jste dosud nenavázali užší kontakt. Spontánně se otevře nebo zrozpačití – to nevadí, jste tu dál, ať si to rozmyslí. Bohužel jsem potkala i lidi, kteří se přikrčili jako bité děti – tím radostněji časem přijímají kontakt v dobrém.
Právě dnes, když jsem chtěla článek publikovat, narazila jsem na oslavný článek nápadu, aby se lidé s demencí, potažmo Alzheimerovou, fotili na kalendář spolu s osobnostmi. Tři fotky, několik rozpačitých až nesouhlasných příspěvků. Potěšilo mne, že se zastávají důstojnosti těch lidí. nepotěšila mne chytrá slova odbornice, že si zítra nebiudou sami sebe připomínat – ale to je chyba! Chyba konceptu i lidí kolem nich. Když několik dní někoho připravujete, uvědomí si, že jste vlastně o něčem mluvili – což asi bylo, když si to dámy užívaly. Jenže i poté se vracíme a radost může trvat dál. Nikoliv odborně shodit! Oni i lidé s demencí se totiž učí – třeba jak trefit v novém domově, kam potřebuji. Nejsou to blbci, nábrž nemocní lidé, kterým se máme snažit důstojnost uchovat, i kdyby jen leželi a my měnili pleny! A oni to zachování, tu úctu k tomu, čím právě teď (Pořád jsem to já, pamatujete oskarový film?) jsou, vnímají! Navíc prostředí, které jim toto vnímání umožní, brzdí postup nemoci.
Přemýšlím o hlediskách důstojnosti a její potřebě znovu a znovu během dlouhých let. Jak vidíte, při mnoha příležitostech. Zaměřila jsem se dnes na užší vymezení jedné oblasti života, třebaže se po bližším zkoumání okamžitě rozvine a ovlivňuje oblasti další. Přijetí a zvnitřnění důležitosti zachovávat prostor pro důstojnost našich bližních se promítne v rodině, komunitě, snad i ve vyšších sférách společnosti – kde nyní dostává hodně co proto. Jenže zároveň patří k tomu, co můžeme měnit zde, odspodu. Protože cítím-li se důstojně a hodnotně, zvládnu vystoupit i proti tomu, co by mi důstojnosti ubralo. Naučím se své dobyté území chránit. Navíc, pokud narovnám hřbet, vidím dál. Obzory jsou vskutku lákavé!
