Na naší literární scéně se občas dějou různé strkanice, výměny názorů a žabomyšiny, které jen člověku velmi znalému mohou dávat nějaký smysl. Máme tu spisovatelskou Obec, Asociaci, PEN klub a různá sdružení. Čert aby se v tom vyznal, řekne si běžný člověk a jde radši zase nadávat politikům.
Lidé psaví jsou ve své práci mnohem osamělejší, než jiní umělci a tvořitelé. Tu a tam se dovedou sejít v kavárně, na čtení, vyhlášení soutěží, zaplaťpánbu se množí workshopy a literární dílny. Jenže pořád je tu onen osamělý člověk, ponořený do vnitřnho světa, který někde ťuká do psacího nástroje nebo vezme do ruky tužku, propisku, pero. Tvoří pomaleji, než kdokoliv jiný. Jeho dílo bývá v poměru vynaloženého času hodnoceno nepoměrně nížeji, než jakékoliv další.
Každý tvůrce je přitom originálem víc, než si připouští. Jde se svou kůží na trh a zraňuje se o komentáře všech, co věci rozumí – anebo se rozhodli soudit za každou cenu. Podpoří i zadupnou, podle nálady, míry kamarádství nebo dokonce rivality. Sallierimu křivdíme, nicméně je předobrazem lidí, co sami nedosáhli tak vysoko, jak doufali – a zbyla jim „kvalifikovaná“ kritika, zákulisní poškozování nebo vyzdvižení někoho natruc ostatním. Bohužel chybí podpora bez postranních úmyslů a nezaujatá – té je méně, jak šafránu. Tím více je přehlcení podivnostmi, v nichž se málokdo vyzná.
Chybí nám tu již mnoho let pořádný přehled mnohého, co se děje, provázanosti – a přitom dostatek svobody pohybu jako ochrana před zkostnatělostí čehosi zastřešujícího. Mně osobně je jedno, kolik seskupení kolem psavosti tu existuje. Vadí mi však bariéry, holky a kluci, co mluví jen spolu, poštívání, posměšky a dravčí snahy tam, kde jde o prachy. A o ty jde hodně často. Právě proto, že právě literatura je naprostá popelka mezi všemi výsledky tvůrčích procesů. Vnímám tu popelku jako název pracovní hodnosti, která se stará jen o ty zbytky v ohništi po hostinách a vyhřívání šťastnějších.
Popelkou je také ve výhledech do budoucna. Možná popelky mohly vystoupat do hodnosti šéfky popelek, ale spíš podléhaly komusi dalšímu, odkázány na hodnocení a uznání lidí, co nerozeznali popel ze dřeva od popelu uhelnatého – ten první je například ještě hnojivem. A co teprv nespálené pozůstatky! Naše literatura se tříští do zájmových skupin už dávno, aniž by bylo více znělých podpor ve stylu „Celé Česko čte dětem“ nebo agentury „Mám talent“. Plošná podpora, uznání nikoliv pouze několika osobnostem, ale oboru činnosti samému, to nám chybí.
Nedávno mne zasáhla zpráva o rodičích. V jedné škole nakoupili dětem knihy velmi dobře provedené po všech stránkách. Hravé, plné obrázků, jazykově vytříbené, s historickým námětem – a po prázdninách paní učitelka děti vybídla, ať knihy přinesou, že s nimi budou pracovat. Spousta dětí prý knihy nedonesla, protože jim je rodiče vyhodili při úklidu. Ba dokonce už to není časté jako dřív, kdy přišel někdo do antikvariátu, odměřil si vhodnou délku řady svazků s hezky provedeným hřbetem a zakoupil bez ohledu na obsah. Teď už máte i šikovnou tapetu, která vypadá jako knihovna, ale častěji vidíte v módních časopisech o interiérech elegantně rozhozené prázdné police po zdi a knih jen tolik, aby tvořily vkusnou skupinku.
Co dělat? Nedat se a jít dál. Proti zběsilému náporu módních vln plytkých textů s odfláknutým překladem, jejichž vydavatelé mají v nákladech velmi samozřejmě zahrnuté vysoké procento výdajů na reklamu, nezbývá, než se sdružovat a předvádět, že umíme mnohem častěji líp. Zapomenout na vrčení o významnější tvorbě poetické či prozaické, poměřování hodnot sorty povídka či román, hledání nadřazenosti jednoho žánru nad druhými. (Vždycky mne rozesměje, když si recenzent sedne na zadek nad fantastickým prvkem v knize úžasného beletristického autora, přičemž může jít o velmi omšelý a hojně opouštěný prvek autorů fantastiky, navíc narvaný do díla poněkud neuměle.)
Nevěříte, že by to bylo možné? Máte šanci se přesvědčit na vlastní kůži. Popelková literatura zjistila, že vymetla z krbu společenského přehlížení spousty nedbale likvidovaných kousků. Stačilo ofouknout a omést, omýt a vystavit – a podívejme, vypadají líp, než když jimi chtěl kdosi hříšně mrsknout do nicoty! Ani je neprohlížel, jenom lhostejně smetl a po něm další a další jakoby vševědoucí člověk, co by rád nepřemýšlel, protože to bolí, a nelistoval stránkami, protože zrovna musí dělat selfie a mailovat s přáteli u jednoho stolu.
Právě vyšla kniha, kterou by mohli ocenit i studenti před maturitou – povídku zvládne přečíst i ten, kdo před vyřčením pojmu „česká literatura“ prchá jako zajíc někam, kde to žije. Ještě snazší je to s fejetony, bajkami, poezií. Jsou tu i ochutnávky románů, poetických sbírek. Jak píše předseda Obce spisovatelů Tomáš Magnusek v předmluvě, máme k dispozici skoro milion slov od 85 autorů všemožných žánrů. Originální průřez současnou literaturou, na jaký se tu dlouho nikdo nevzmohl.
Místo literatuře v této publikaci neubírají medailonky, nejsou tu žádná hodnocení. Máme přece internet. Promlouvají tu pouze ony duše, plné slov, po nichž je almanach nazvaný. Ba ani podle nějakého významu kulturní ceny hodnoceny nejsou – vždyť čtenáři nemusí nutně vyhovovat ten nebo onen renomovaný autor, čtenář si také může jako pro sebe významnější hodnotit zařazení na konci, začátku, po boku toho či onoho nebo úplně jinak.
Čí duše že to jsou? Lidí několika generací, jejichž jména obsadila téměř celou abecedu. Chybí jen písmena Ch, I, J, W, X, Y, Z. Možná ta místa zaplní další autoři v almanachu příštím. Věřím totiž, že je těch zhruba 480 stran české literatury pouze hrdým začátkem jejího návratu do běžného života našeho národa.
Duše plné slov právě přicházejí i do vašeho knihkupectví.
