Někdy člověk vezme do ruky knížečku tak odrbanou a polorozpadlou, že je mu jí líto a vlastně by to ani moc číst nechtěl. Salátovka však mívá tu poťouchlou a sebezáchovnou vlastnost, že se z ní vysypou právě ty listy, na nichž bezděky přečtete pár slov, co vás chytí. Páááni! To je zajímavé! Nejinak tomu bylo s brožurkou, z níž hodlám citovat. Vzpomínky dotyčného autora sahají kamsi k roku 1867 (není to překlep), kdy se prvně setkal se Slováky. Na Táborsko k nim přišel starý dráteník se synkem a vypravovali o bídě loňského roku. To byla válka s Pruskem, dráteníci zůstali doma a potom nebylo, co jíst.
„A co jste jedli?“ ptali jsme se jich.
Starý i mladý vypravovali, jak na lukách kde jaký kmín ze země povytahovali a kořínky pojídali. Na neštěstí toho roku nebylo hub. Nyní železnice přiváží lacinou kukuřici, tenkráte železnice do jejich kraje ještě nejezdila.
„A co jste ještě jedli?“ vyzvídali jsme.
Žali mladé kopřivy a vařili z nich bryji (kaši). Také mlieč (mlíčí) skýtá listí, jež chuďasi vařili a s rozstřepkou jedli. Otec i synek měli z takové stravy ruce a nohy zapuchlé a byli tak slabí, že nemohli na kopec vylézti. Od té doby přicházeli k nám pravidelně každé zimy. Vždycky jsme od nich něco vyzvěděli.
„Povídejte nám, jak se vypravujete do světa a jak se doma rozloučíte.“
První starostí dráteníka je připravit si kapsu (kabelu) a do ní náčiní, jež jest: nožnice (nůžky), kladívko, babka, pajka (liťkulba), sekyrka, přídržka, kleště na drátování a kleště k výrobě plechových výrobků, přetínka, lahvička na kyselinu solnou a salmiak.
Všecko nám dráteník na lavici rozkládal. Jak se co jmenuje, zapomněli jsme hned, ale já se tomu zase naučil v pozdějších dobách. Drát a plech kupují dráteníci ve světě. Přes rameno mají řemen, zdobený gombíky (knoflíky), a obyčejně na něm je též křížek a Panna Maria. Řemen má na obou koncích háky, na háky zavěsí se kabela a výrobky. Celou továrnu nosí dráteník s sebou. Umí-li číst, béře si knížky (modlitby), neumí-li, vezme si pátričky (růženec). Bez knížek nebo pátriček sotva některého dráteníka najdete; modlitby a růženec jsou jeho útočiště v trudné cizině.
V podvečer rozloučí se dráteník se sousedy a příbuznými, Pánu Bohu je poroučí, oni zase jemu šťastlivou cestu přejí a aby se zase zdráv domů navrátil a v cizině na ně nezabúdal. Ráno nastane loučení s rodinou.
Starý Ondřej a chlapec Jožko stoupli si doprostřed jizby. Máma smetla kolem nich smetí. Potom vzala léčivé zeliny, namočila je do svěcené vody a oba pokropila. Mladší děti přiskočily k otci, on vybozkává jedno po druhém, poroučí matku poslouchati, udělá každému tři křížky a s Pánembohem jde do světa, neví kam, kamsi na Moravu a do Čech. Ani Ondřej ani Jožko zpět se neobrátí, aby za domovem netesknili. Máma jde za nimi; pláče a modlí se, jde hodný kus, na moravskou hranici, kde se jí muž i dítě brzy v lese ztratí. „S Pánembohem!“ volá opuštěná žena a matka do lesa a se vzdechy a pláčem spěchá domů.
Když starý Ondřej vypravoval příhody z cest, bylo to pěkné jako pohádky. Spávali s Jožkou v chlévích na slámě a často se jim přihodilo, že když ráno procitli, dlouhé vlasy jejich byly přimrzlé k mokré dlážce. Jednou spali ve stodole. Když se Ondřej probudil, shledal, že mu někdo pytlík s penězi uřízl. Půl osmé zlatky tam bylo, velké to peníze, zárobek za celý měsíc. Věděli, že to udělal mrzký pacholek, ale báli se to vyslovit, aby je nezabil. Modlili se a Bůh jim zase pomohl; za čtyři neděle potom vydělali celou desítku. (…)
Ondřej s Jožkou šli od vesnice k vesnici, od města k městu. Jedli ponejvíce jen chléb; někdy koupili slaninu nebo sádlo nebo slanečka nebo tvarůžek. Rádi vypili skleničku pálenky; Jožko také pil, starý jej tomu naučil. Teplou polévku měli, jen když se někdo slitoval. Nikdy nežebrali, ale dal-li jim někdo sám od sebe něco, přijali rádi a děkovali dárci i Pánu Bohu dobrotivému. Měli jen po jedné košili. Už doma si ji dobře vymastili špekem a vytřeli rtutí, aby se jim do ní neusadil hmyz. Uléhali oblečení a ráno vstavše, umyli se zhruba nebo nic a šli dál, do dědiny sousední, do té neb oné, vše jedno, často se ani neptali, jak se dědina jmenuje. Za půl roku dolehla na ně tesknota. Zatoužili po matce, po Vysoké, po stráních, a řekli si, že půjdou domů. Šli, odkud slunce vychází, z Čech na Moravu, čím dál rychleji, 14-16 hodin denně, až konečně zahlédli Radhošť, a když se na úpatí Radhoště nasnídáš, jsi-li dobrý chodec, jsi na oběd v drátenické dědině. Když Pánbůh přál štěstí, přinesli za půl roku čistých padesát zlatých. To jsou peníze! To je radosti v drátenické chatě! Když se králové do jednoho paláce sjedou, není tolik plesání. Tu vidíš, jak veliké je štěstí chudých.
Ale nic netrvá věčně, a radost v drátenické chatě brzy se převrátí. Notár (obecní tajemník) vymáhá porcie (daně) a žid chce interesy a dluh. Půl roku střádal a obratem ruky nemá nic, je zase chudým dráteníkem.
Není to knížka jen tak ledajaká, od jakéhosi pisálka. Karel Kálal napsal o Slovensku, Slovácích a maďarském útlaku knih několik, vycházely od r. 1896. Protože to byl učitel ( a také ředitel několika škol), který v nové republice pomáhal na Slovensku s organizací odborů škol (a řídil obchodní akademii v Banské Bystrici), věnoval svou tvorbu z velké míry mládeži. Tahle brožurka je v roce 1930 podruhé vydaná, možná také u příležitosti 70. narozenin – nebo již úmrtí pana Kálala. Zůstaly po něm stopy dlouholeté práce osvětové a kulturní: články v tisku, práce odborné a slovenský časopis „Dom a škola“, jehož byl spoluvydavatelem. Kniha, z níž jsem vám citovala, se jmenuje Slovensko předválečné a úplně poprvé vyšlo v r. 1905 v Matici Lidu pod názvem Slovensko a Slováci. Příběh dráteníků má konec takřka pohádkový: Po letech se mladý učitel setkal s Jožkou Hrnčiarem, který s kamarádem založil v Moskvě továrnu a zaměstnával tam v roce 1897 již 80 dráteníků z Kysuc, měli 76 strojů. Zásobovali kus světa, od Varšavy až k Omsku. Každý řídil továrnu půl roku, na půl roku ten druhý mohl domů.
Když už tu píšu o Slovácích, věděli jste, že letos hrdě slaví? 1.ledna 1919 byla obnovena činnost Matice slovenskej v Martině.
