Televize Seznam spustila řadu reportáží z domova Slunečnice v Ostravě. Mluví se tu o prvním oddělení, pravděpodobně jde o domov se zvláštním režimem. Koukla jsem se na stránky. Domov je zřízen městem, má vybavení, šité na míru seniorům – křesla, cvičné prvky v zahradě, pěkné pokoje. Reportáže spustila jedna z pracovnic, která přešla z domova pro seniory, kde se jí práce líbila a byla podle ní na úrovni, na zmíněné „první oddělení“. Byla v šoku, nyní tu odmítla pracovat, chtěla upozorňovat vedení, ale slyšena a vyslyšena nebyla. Ještě nebylo na světlo světa vypuštěno všechno. Co mne zatím napadá?
Hrubost a sprostota personálu vůči těm, kdo jsou jim podřízení, jsou jasným znakem vyhořelosti, mocenských postojů vůči těm, kdo se jim jeví v podřízeném postavení, včetně primitivismu lidí, kteří MOHOU a jsou BEZTRESTNÍ
Ryba smrdí od hlavy a pokud jakýkoliv vedoucí připustí nevhodné chování a neřeší je, nemá v sociálních službách co dělat. Na ředitelských postech se objevují i manažeři, kteří naprosto netuší, co to je sociální práce a jak by měla vypadat péče. Věřím však, že by se žádný z nich ve „svém“ zařízení do postavení klienta dostat nechtěl. Jenže mohou, snadno a celkem rychle. Třeba po jízdě na kole bez helmy…
Sociální služba není zdravotnické zařízení. Jak to, že se tu zatím stále mluví o vrchní sestře a nevidím nic o sociální pracovnici nebo pracovníkovi? Mám silné podezření, že se tu okleštila možnost SP zasahovat do dění, ačkoliv řadové pracovnice v přímé péči (pracovnice v sociálních službách) jsou ze zákona podřízenými sociálnímu pracovníkovi, případně jemu a vedoucí přímé péče? Vrchní sestra má kočírovat pouze svou hrstku zdravotních sester! Zdravotní a sociální péče jsou dvě rozdílné záležitosti. Sociální praocvník není od toho, aby pouze „dělal s papíry“, ale je tím, kdo také metodicky vede pracovníky a hlídá kvalitu práce s lidmi, kvalitu poskytované péče. To on by měl vést i směr vzdělávání, s týmem mluvit o změnách v práci, zkoušet s ním vhodné metody práce. Měl by znát všechny klienty a řešit s nimi jejich radosti i starosti. Ve velkém zařízení je jistě SP víc, proč se tady nedokázali spojit?
Domov pro seniory není pouhá čekárna na smrt. Má se snažit účelně naplnit dny lidí, uchovávat a podporovat jejich schopnost sebepéče, umožnit jim určitou seberealizaci. V dobré péči se i projevy demence přibrzdí. Ani člověk s velmi rozvinutou demencí nemusí dojít do stádia úplné bezmoci, prostě se jednou setká se smrtí z jiné příčiny. Bývala jsem nejednou svědkem toho, jak se postup nemoci téměř zastavil a člověk žil s drobnými radostmi a důstojně několik let „stále stejný“. Pracovala jsem se seniory v domově, kam jsme se nebáli přijmout i lidi se špatnou pamětí, devět roků. Další čtyři roky jsem mohla srovnávat lidi v péči domácí, na LDN i později umístěné v domově. Tuším, že tedy cosi o problematice vím.
Slepičárna je jedno z nejhorších možných prostředí pro práci. Jsou to pracoviště, kde se vedení chopí několik žen s dobrým zázemím (vedení se jich buď bojí, je s nimi svázané kamarádstvím nebo umějí dobře předstírat výkonnost, prodat svou činnost jako bůhvíco) a nepřipustí změny, které by znamenaly, že musejí o něčem přemýšlet, více se snažit nebo dokonce přiznat, že se chovají špatně. Slepičárny umí dusit okolí a vyskytují se mnohde. V sociální oblasti jsou však velice příšerným jevem. Opravdu se nedivím té dámě- klientce, že nevidí rozdíl mezi vězením nebo koncentrákem. Zdola se s tímto jevem nedá zacházet jinak, než zkusit podnět nahoru – tady s mizivým efektem – nebo odejít. Doslova si zachránit kůži. Pokud je v kolektivu škodič jeden nebo dva, lze jejich řádění jakžtakž omezit. Pokud se ale spojí a vyhrožují i kolegyním a kolegům na stejném pracovním zařazení, musí management zasáhnout nebo padne s nimi. Je to nejmíň na hraně trestných činů a vzhledem k výhrůžkám fyzickým i hodně za ní. Včetně projevů (v podstatě) domácího násilí vůči klientům. Zneužívání moci, týrání svěřené osoby…
Standardy sociální práce jsou pravidla, která si popíšou samotní pracovníci a neměla by se proměnit v chiméru jako v tomto případě. Jsme zpátky u sociálního pracovníka. Také u vedení, kam SP samozřejmě patří. Nakolik jsou SP ostatními členy managementu bráni vážně? Nakolik to oni sami již vzdali a pouze přežívají?
To je pouze několik bodů, které na mne vylítly v prvním šoku. Obávám se, že začátek práce tohoto institutu vypadal jinak. Že se tu proměnilo osazenstvo, zmizeli nebo vyhořeli tahouni dobré práce a ostatní jedou setrvačností. Bohužel z kopce. Někam tam, kde se po potřebné čistce začne znovu vynalézat kolo, tolikrát již známé a fungující. Já vám ani nevím, jestli chci sledovat pokračování série… Anebo ano, budu. Nejsem sice masochista, ale třeba mi pořádně hluboká sonda napoví, co s tím – a vůbec mi posune celkové vnímání nebezpečných konců někam ke skutečné a fungující prevenci. Mimochodem, ona existuje, říká se jí supervize, ale tam, kde to hnije, ji radši na pomoc nevolají, byť je ze zákona povinné, aby ji zaměstnavatel lidem poskytoval. Já sama ji od zaměstnavatelů nezažila dobrých deset roků.
Je na tom odhalování cosi dobrého? Samozřejmě. Trvalo to dlouho, ale lidé se brání. Jsou tu přece klienti, jsou tu jejich rodiny. Nesmiřujme se s „nutným“ zlem, nikdy a nikde. Trvejme na průzračnosti, na tom, že klient si platí službu a ne sadomaso salon. Proč v programu stran chybí sousedská společnost, podpůrné služby pro pečující, komfortní drobnosti, které pomohou seniorům a nemocným? Já vím, je to věc pracovitosti a hlavně přemýšlení. Přemýšlení často bolí. Jenže představitelé naší společnosti dokážou myslet na leccos, tohle se jim tam v pohodě vejde.
P.S. Dnes, 21.11., vyšla zpráva o tom, že v domově již mají po inspekci, kterou nečekali. Ministryně Maláčová je vyděšená – což jí věřím. Jenže tohle se v (doufám) menším měřítku neděje pouze tady. Mnohde si s tím poradí včas vedení domova, leccos už prošlo médii. Pořád jsou tu vysoké etické nároky a utahanost, spojená s pravidly ženských kolektivů je jako potvora, která pořád zvedá hlavu. Obecně tu je problém s nedostatkem pracovní síly, s přetěžováním lidí v přímé péči. Osobně vidím potíže i v oné „slepičárně“ a managementu, který vedoucí místo může dostat i jako trafiku víceméně ze známosti a nikdo tím pádem neřeší, proč se špičková služba propadla sotva na průměr. Nemám to vycucané z prstu, znám několik lidí, kteří mi sdělili, že sociální služby nebo další výběrko na místo v nich už ani náhodou. Mají jedno společné: byli vynikající a pro lidi (klienty i kolegy) udělali, co mohli. A ještě něco je spojuje: byli vyštípáni nebo odvoláni. HM
