V minulém blogu jsem se nechtěla opakovat a tudíž jsem vložila do textu článek z r. 2007, kdy se rozvířila debata o pěstounství jako profesi. Stále mne ale v té souvislosti pronásleduje příběh laskavé paní, který se mi zase pootevřel v minulém měsíci. Co pootevřel, bacil mne jako kladivem!
Představte si paní, dnes hodně přes sedmdesát, která jako pěstounka vychovala postupně snad šest nebo více dětí. Odešla do důchodu s penzí spíše ostudné níže – protože se starala o děti v čase, kdy se moc peněz nerozdávalo a vypočtený důchod byl potom směšný. (Na chudobu, v níž se pěstouni jako důchodci ocitali, se poukazuje již mnoho let.) Její manžel se již v devadesátých letech zapojil do podnikání, trochu jejich poměry vylepšil, jenže věk, návaly práce a starostí mu vyčarovaly několik nemocí. V poslední době se sotva hýbe. Paní mi hrdě ukazovala upravenou koupelničku bez bariér, kterou udělala víceméně sama, aby manžel (a ani ona) neriskoval pohyb do schodů.
Blíže jsem se seznámila s jejím příbějem, když se starala o příbuzného bez peněz a zdraví, který jednoduše přišel ke dveřím, neboť příbuzná je od toho, aby se postarala, když je mužský na dně. Přijali ho, starala se, ale už nezvládala, na stará kolena měla ještě v péči vnoučka od jedné ze svých chovanek. Pán tedy odešel do domova, kde bylo komfortnější zázemí, i když ani tam nesměl kouřit v posteli. V domě tedy ubyly mrzutosti a leccos se zdálo být jakžtakž v pořádku, vnouček je pilný a snaživý, jenže pánovo zdraví je ve stavu, ve kterém bych ten pojem snad už ani nepoužívala.
Potkávala jsem se s tou srdečnou, milou paní po obchodech, pozorovala, jak se věší na nákupní košík, protože i jí dosluhují klouby, ale nějakou operaci si dovolit nemůže. Pohlcená zodpovědností za všechny a všechno přece nemůže zmizet do nemocnice?! Nějak to už doklepu, mínila s přehledem člověka, co si nepřipouští špatné výhledy. A jestli zavře oči, už ji to trápit nebude. Teď ale přece musí…
Potkala jsem ji v hypermarketu téměř po roce, poznala zezadu jen podle těžké chůze. V široké bundě, do níž by mohla mít podnájemníka. „Nějak jste zhubla? Starosti?“ ptala jsem se mezi regály. Paní trochu váhala, že ztratila hodně kilo, má jen pětašedesát, ale potom vyhrkla, že má melanom a metastázy. „Bože,“ vyklouzlo ze mne, „to jsem měla taky.“ Hlavou mi prolétalo, jak jsem přinutila lékaře, aby mi vyřízl i to, co už nebylo umrtvené, znamínko se mi tehdy proklovalo hodně hluboko, protože doporučení kožního nebylo (neordinoval) a chirurgové se ošívali. Ach Bože, ona má už metastázy! Za mého dávného studia to znamenalo do roka na prkně. Paní však ožila, zazářila nadějí i tím, že potkala někoho dalšího. Že žiju, a po letech. S velikou úlevou se mi svěřovala, jak kvůli covidu nikam nemohla jít, až v tom byly i ty metastázy, jezdí do Prahy, představte si… Vnímala jsem osamělost, s níž se nesvěřovala se strachy a obavami, protože nikomu nebude přidělávat starosti, že. Mámy své bolesti tutlají a všichni žijoui v domnění, že je postihla jakási prkotina – ovšem jejich bolístky a odřeniny jsou tím hlavním. Tahle máma a babička je klasicky tím jediným, kdo drží jejich malý svět pohromadě. Svorník v klenbě, co se nesmí ani zaviklat.
Ptala se na kontroly a protože já jsem jezdila sedm let, hned počítala, že snad ještě stihne maturitu vnoučka. Pochlubila se, že metastázy nerostou a nepřibývají, to by tedy mohlo vyjít. V té Praze se o ni hezky starají, věří jim.
Odcházela spokojená, vroucně mi popřála Boží ochranu a zdálo se mi, že za tím plným vozíkem kráčí lehčeji. Hleděla jsem za ní a připomínala si všechen ten svůj letitý výcvik, kdy se musíte tvářit klidně a v pohodě. To aby třeba u kasy, když se ještě potkáme, dál mohla zůstat v klidu, obklopená nadějí, co si pro sebe vyvodila. Jsem holka statečná, brečela jsem až doma… A před očima mám tváře dalších žen, tiše překonávajících obrovské balvany našeho nezájmu, neschopnosti a závisti. Někdo to dělat musí, i když padne.
Moc držím palce, aby to dítě na maturitním plese a potom s glejtem ještě mohlo „babičku“ obejmout.
