Přesně tak mi připadá pronikání toho, co je běžné tam dole, v „civilizaci“, do našich končin. Dnes dobývá naše území pečovatelská služba. Ano, píše se prosinec 2018. V Hranicích, našem nejzašším městečku, ji lidé „nepotřebovali“. Jak se to mohlo stát? Inu, v tu dávnou dobu před rokem 2007 tu byla generace důchodců hodně čilá a také zde fungovaly hodně obětavé dámy s občanských komisí, hodně se tady pomáhalo po sousedsku. Nikoho nenapadlo, že nechat bezmocné lidi v LDN není to pravé ořechové. Vždyť bylo správné nechávat péči odborníkům.
V roce 2007 se udála ona velká změna v příspěvcích na péči, kdy je mohlo získat více lidí, než předtím na „bezmocnost“ a navíc byly zhruba čtyřikrát vyšší. I naše městečko v podstatě postihlo totéž, co jiné oblasti: Důchodci zajásali a začali škudlit pro rodinu. Leckde pečovatelky nepouštěli dovnitř, jen převzali oběd, aby se jim nemohla počítat nějaká služba. Bohužel nebyl čas na kontroly využívání. Asi by se mnozí divili, kdyby jim byl příspěvek odebraný. Nicméně se nám po republice během dvou let situace ustálila, pečovatelské služby se nadechly a udržely.
Abych ale nepomlouvala městečko, tady bylo hned v roce 2007 jen to sousedství, dávná přátelství a vzájemné pomáhání, služba žádná. Tu a tam se objevovaly snahy jednotlivců, že by třeba po západním vzoru zkušená pečovatelka nebo sestra šla na volnou nohu a pomáhala – placeně. Tehdy to tu již vypadalo jako jinde: Nezájem, neuživil by se ani půlúvazek. Všude kolem přece byly dobré duše, které rády pomohly, přivezly nákup a léky, dovezly člověka k doktorovi za pár korun na benzín – a člověk nemusel živit nějakého vykuka, co podniká v takovéhle oblasti. Tady byli lidé vůči podnikání hodně opatrní. Copak se dá pomoc chudákům vyčíslit? Platit za ni?! Hrůza!
Občas na to přišla na úřadu řeč, debatovali jsme s tajemníkem prvním i druhým, co a jak by se dalo udělat. I evropské fondy by byly – vždyť třeba Kadaň s blízkým Kláštercem kolem roku 2010-2013 udělaly smlouvu na rozšíření zavedené pečovatelské služby (tu zřizuje město a naše bylo chudé). Jenže to hlavní, zájem platit službu, jaksi nebyl.
Léta běžela a stárly i ty šikovné a obětavé sousedky a kamarádky. Vyměnila jsem pracoviště a mnohem častěji navštěvovala místní rodiny a nestačila se divit, kolik lidiček je uvězněných v bytech bez výtahu, kolik jich léta vidí známé jenom z okna, jak sedřené jsou zdejší manželky a dcery. Na úřad už besedovat o potřebách obyvatel nechodím, mám jiný post. Ponoukám přímo ty potřebné a jejich rodiny, aby chtěli to či ono ve svém okolí mít – toho si moji čtenáři jistě povšimli. Mění se i postoj potřebných, právě ti utahaní pečující by rádi získali nějakou úlevu, pomoc. Poněkud drsné je, že s velkou pravděpodobností zasvítila péče mobilního hospicu a dámy z Homecare. Chvála toho, jak bylo pomoženo., poraděno, zřejmě hodně napověděla lidem, že zaplatit si službu není tak docela marné.
Vznikl nám tu i projekt na přestavbu opuštěného domu na dům se službami, včetně pečovatelské, s bezbariérovými byty. Zatím nejsou peníze, ale ani staré vedení radnice nezahálelo, vysvětlovalo lidem, že je nutné myslet na vlastní stáří a omezení. Projekt zatím stojí, ale téma je otevřené a současné nové vedení kouká, kde by se mělo ukázat, na co navázat.
Tento týden v naší schránce zasvítil dotazník. Je k němu připojený i ceník služeb ašské pečovatelské služby, která je ochotná expandovat až ke konci územního cancourku. Vyjádřete se prý, vážení občané, co kdo potřebujete, co potřebuje někdo z vašich sousedů. Mluvte a přemýšlejte, můžete leccos změnit.
Jak to dopadne? Bůh suď, říkám vám. Stále se setkávám s osmdesátnickými šetřílky, co trvají na obsluze rodinou, byť by lítala s vyplazeným jazykem. Nežertuji, znám paní, ležící ve svém domku, za kterou běhá a jezdí syn nebo nevěsta od svého bytu průměrně sedmkrát denně, včetně kvůli vynášení mísy. Paní je ještě po té posteli čilá, jsou méně mohoucí, leč také s pevnou vůlí nikoho cizího do baráku nevpustit. Od toho je přece dcera, snacha, syn, sestra, manželka. Že lítají jak hadr na holi, si ti zarputilci neumějí nebo nechtějí představit. Manželky a dcery až s bolavými zády uznají, že tu nejde o čest hospodyně, nýbrž o jejich zdraví a vlastní budoucnost v rámnci soběstačnosti.
Generace lidí kolem šedesáti již služby bere víc uživatelsky. Ocení pomoc, jakou znamenají, rozumí tomu, že jim šetří síly, čas – a k potřebnému člověku přijde někdo zvenčí, i s novinkami, co je nového. V takovém Liberci, slyšela jsem, už je prý normální, že si lidé zaplatí i „volnočasové aktivity“. Třeba nějakou formu cvičení paměti. Vyprávěla mi to paní, která přijela na polosamotu pomoci mamince a divila se, že pečovatelka je tady vymožeností nevídanou. Bodejť, řeknete si, vždyť je to sendvičová generace! Starala nebo stará se o rodiče a potomky zároveň. Ta aby služby neocenila…
Snad. Mnohokrát jsem zaslechla, že udřené a utahané ženy tohoto věku se samy jednou radši uklidí do ústavu, protože TOHLE svým dětem nehodlají udělat. Nechtějí dopustit, aby se jejich děti tolik dřely – a nějaké uznání? Nic moc. Ptám se ale, nakolik se dokázaly rozhlédnout, spojit, nechat si pomoci? Nakolik podléhaly trendu, že ženská je tu od toho, aby se ONA a nikdo jiný postaral?! Zatracený ženský úděl, do značné míry udržovaný právě námi!
Pohádka o tom, jak se nadechuje třítisícové městečko v zajištění svých potřebných obyvatel, má zatím otevřený konec. Ještě jsme se k vršku nevyšplhali. Jsme někde v polovině, ale možná jste na tom leckde podobně. A zase si dovolím rejpat: Je na nás všech, jak nám bude, když se nebude dařit totéž, co dnes. Vždyť se můžete podpořit i v malém, vzájemně. Maminky s postiženými dětmi, rodiny nemocných, pečující o seniory. Je fajn, když se sjedou třeba ty rodiny někam do Prahy, ale co kdyby si doma vzájemně třeba děti vyzvedávaly ze speciální školy? Co kdyby se dva tři dědové sešli (přivezení) v hospůdce? Ona by taková setkání slušela i babičkám, klidně i s tím pivem. Z občanských a „normálně sousedských“ aktivit mohou časem služby vyrůst, všechno nám nespadne samo do klína. A pokud by spadnout mohlo, proč se ofrňovat?
Jsem vážně zvědavá, jestli už nazrál čas a pečovatelská služba vtrhne i do našich končin. A jak to máte vy?
