Dneškem to začalo být ostřejší, leč to neznamená, že by lidi nepotřásali hlavami a nemysleli si svoje. V Chebu v super hyper je sice volněji, ale na menších městech nikoliv. Prý se lidi i posmívali několika prodavačkám s rouškou – a to byly ty šťatsné, které ji někde získaly. Sami si posměváčci ani tu pusu nezakryjou. Přitom třeba v Aši a Hranicích ve vzduchu skoro nahmatáte strach. V Německu se vyrábí dál, jenže co maminky, které nemají kam dát děti? Na celých deset dnů? Ono vůbec se tam dostat, když silnici zaplnily stojící kamiony, není jednoduché. Přijdou – nepřijdou lidé o práci? Lidem tu visí na vlásku existence, o všech OSVČ v zemi ani nemluvě. Právě teď se srážejí s realitou a i kdyby platili všechna pojištění sebelíp, jsou stále jen prašivými kapitalisty a EET na ně. Bez nároku na ošetřovné, bez zajištění, jaké má zaměstnanec. Už od devadesátých let říkám, že máma s dětmi má být radši zaměstnanec – právě po své srážce s „výhodami“ sebeživení se. Nezměnilo se to.
Posadila jsem se k počítači, protože mám našito pár roušek pro rodinu. Ono sice opravdu stačí, aby se zdravý člověk kryl šátkem nebo šálou (Pražáci jsou tím pádem vybavení do metra), ale opravdu jen mezi relativně zdravými. Možnost vyprat a přežehlit je důležitá už u rýmy (na nastydnutí může nemoc snáz naskočit, neb jsme oslabení), takže tohle současné šátky a šály neutáhnou. Proč? Kvůli údržbě těch hadříků přeci.
Materiál… Není třeba šílet po čisté bavlně, tu stejně neseženete tak snadno, protože štítky s informací o materiálu jsou velmi optimistické. To je také důvod, proč jsem si schovávala miminčí věci ze 70. a 60.let, hlavně mako. On to býval šílený materiál, táhl se na všechny strany, ale byl přírodní. Za práce na klinice jsem viděla dost drobečků, olezlých až za ušima různými alergiemi a ekzémy. Oblékat je bylo možno jen do látek hladkých (flanel vyloučen), vyvářených a žehlených. Zaplať Pánbu, nepotřebovala jsem, materiál odpočívá dál, nyní slouží i k předvádění, jak to bylo kdysi. Od 80. let se obrubovaly dupačky a kabátky silonem, což bylo roztomilé u žehlení – a beroušky ekzematické dráždilo. Mako bavlna se při praní táhla jako dřív, silon se pálil a zmenšoval. Povlečení už je dnes směsové, dokonce i takzvaná plátěná prostěradla. V různé míře. Pokud děláte roušku vázací s tkalounem, hádejte, čím je bavlněný proužek obroubený, jakou mívá příměs? Jojo, asi tak od osmdesátek.
Dovolte tedy, abych vás upozornila, že pračka na 90 nebo 95 stupňů není vyvářka. To by vám musela v hrnci na plotně bublat mýdlová voda. Hlavní je totiž přežehlení, o němž dost návodů na roušky cudně mlčí. Žehlička má totiž mnohem vyšší teplotu, než vroucí voda. Požadavek na čistou bavlnu vychází ze zdravotnictví, protože tam je nutné roušky sterilizovat pod tlakem a v páře, což je ještě účinnější než zmíněná žehlička. Bavlna to vydrží. Vzhledem k tomu, že všichni víme, že nemáme doma autokláv a nejsme na pokarji hysteráku, nepotřebujeme operační sterilizování. Sice jsem zachytila, že se má údajně rouška měnit, jakmile zvlhne, ale představte si, prosím, operatéry, kteří v dávných časech stáli u pacienta 3-4 hodiny a nikdo je nepřevlékal. Na cestu a nějaké vyřizování nebo nákup tedy rouška bohatě postačí. Doma vyperete, vyžehlíte, jede se dál. Buďme zodpovědní, ale neblbněmež. Ani moc přehánět, ani házení bobku, nýbrž zlatou střední cestou, prosím. Zaznamenala jsem také dotaz, čím dezinfikovat při praní. Opakuji, neblbněmež. Pověste normálně vyprané roušky na sluníčko, to čistí také. Potom vyžehlit.
Takže klidně vezměte nějakou bavlnu tak kolem 80%, jakýkoliv dobře žehlitelný materiál, udělejte si pár roušek, třeba i pomocí kancelářské sešívačky, vymýšlejte veselé modely a choďte na sluníčko. Mezi lidmi si roušku nasaďte, aspoň si připomenete, že nelze líbat na potkání 🙂 Pokud jde o vás jednotlivé a nešijete/nevyrábíte pro celou oblast kolem, použijte i starší triko, ta bavlněná bývají dost. I to starší triko vydrží horkou lázeň a žehlení, nebojte se. Pokud myslíte, že vás chci oblafnout a vznešené tvoření „Jedinečných Stoprocentních Roušek“ hodlám shazovat nemístným prosazováním blbého žehlení jakožto pilíře sterilnosti, dovolte mi připomenout prastarou zásadu první pomoci při popáleninách: „Ránu kryjeme sterilně, v domácnosti například plenou nebo plátnem, přežehleným na nejvyšší stupeň. (Kdo běžně nežehlí, tak na tři tečky nebo stupeň „len“.)
Hlavně na sebe buďte hodní a všímejte si i lidí okolo. Introverti a lidé úzkostní to zdánlivě vyhráli, protože nemusí mezi lidi, ale není tomu tak. Staří lidé jsou vyděšení, protože mají neurčitý pocit, že se jim v televizi lže nebo neříká všechno (při zmatečných oznámeních není, čemu se divit, vlastně vyhmátli podstatu). Všichni potřebují ujištění, že nejsou sami, vrženi napospas víru událostí. Teď, v těchto chvílích, můžeme udělat jen jediné: dodržovat bezpečnostní opatření a přitom být vzájemně dostatečně nablízku, abychom těch osm dní přestáli co nejlépe.
Nedejme se!
