Jsem děsná, výzvy mne baví. Bohužel bez ohledu na čas, který bych měla věnovat třeba rytí, pletí nebo mytí oken. Už jsem se tu pochlubila, ža jsem podlehla vábení archívu a připravila si do Chotěboře přednášku o tom, jak vypadal tisk v oné době a co se nám tu postupně vykulilo od ledna 1968 až po normalizaci.
Na FB jsem také nastrkala fotky novin v aktuálních dnech, četla mnoho vzpomínek pamětníků, analýzy tehdejšího povětří i debaty pod články. Ba jsem do jedné základky poslala po paní učitelce svou prezentaci s novinami a komentářem. Sice jsem zdejším školám a knihovně nabídla možnost vystavení různého dobového tisku (o čemkoliv, jen pamětní brožuru Beneše mám několikrát a TGM nebo Jana Masaryka hafo), podmínkou je pouze uzamykatelná vitrína, ale nezájem.
Vracím se k šedesátému osmému dál. Protože písmenka v mém archívu jsou čtecí a pamatuji ještě uvědomnělé kecy z let sedmdesátých, jakžtakž dokážu cítit to vydechnutí po padesátých letech. I můj strejda se vrátil z Jáchmova, s chutí vyhodil své matce Stalinův obrázek do smetí. Lidé dostali chuť k životu. Pořád tu byla spousta šikovných lidí, co zvedli hlavy a ejhle, spousta našich výrobků byla pro svět žádaná, slavili jsme úspěchy, kde se dalo. Lidem, když mohli lépe dýchat, docela chutnala cesta k socialismu, jenže to chtělo dost vylepšení.
Proč nezačít u sebe? Přímo v továrně a vůbec na každém pracovišti se stačilo rozhlédnout a dohodnout se. A lidé se chtěli dohodnout. Diskutovali, přemýšleli, ptali se na radu těch, které považovali za moudřejší, vzdělanější, schopné nadhledu. I takové lidi, formující se elitu ve všech možných oblastech, jsme tu tehdy měli. Němci nám sice pozabíjeli, koho mohli, rudá záře pod dohledem KGB zkusila zlomit nebo odpravit kohokoliv, kdo by tou další elitou mravní nebo odbornou mohl být, ale ony nám jako na potvoru stihly dospět další generace. Mohly teď promluvit, kritizovat, nechtěly žít pod dekou strachu. Zvedly hlavy.
Myslím si, že se dá dost dobře porozumět tomu, proč se nikomu nechtělo do násilí, bojů a podobně. Lidé mezi sebou viděli v praktickém životě kličkující kariéristy s hubami narvanými frázemi, křivdy a hajzloviny, ale také ty, kdo věřili v ideály komunismu (přesněji spíše rovnosti, bratrství a svobodě) upřímně a byli dříči, jinak skromní, poctiví. Takoví ti dobráci, kterým šéfovat je radost a je z nich jen užitek – pro vlastní kariéru. Viděli to jak starší, tak mladí, proto se u nás věřilo v opravárenství reality, kterou žili.
Ostatně důkazem oprávněnosti „prominutí“ rudého zapálení a úcty k těm „obyčejným“ komunistům byly pozdější normalizační čistky, kdy staří členové včetně zakládajících házeli rudé knížky na stůl, protože s těmi, kdo chtěli zkoumat jejich přesvědčení, nechtěli nic mít. Za tohle jsem v koncentráku netrpěl, uplivl si vždycky dědeček. Taková svoloč ho zkoušela!
Díky ostrému pohledu mládí a odvaze zkušenějších se otevřeně psalo (například v časopise Reportér) o všech stránkách tehdejšího života. Zajisté vás nepřekvapí, že jsem na vejšce použila třeba sociologickou studii o prostitutkách a argumentovala i těmito čísly při obhajobě seminárky z kriminologie. Nebo jsem oskenovala články o cikánské (nyní romské) problematice vyučujícímu na VOŠ. I v Reportérovi byly vidět první drápky normalizace, když věnoval na konci roku dvě čísla reportáži o Růžovém paloučku – lidé emigrovali a bylo nutno to nějak zošklivit. Třeba tím, že jdou po prachách a zisku, potvory. Možná to byla úlitba novým směrům, ale konec ho neminul, podobně, jako další tiskoviny.
Jak tu na jaře vzpomínal pan Pithart, všechny ty vlny nadějí a očekávání, občas přiřízlé cenzurou (filmaři a spisovatelé by mohli hodně vyprávět), se přelily a přenesly do nových tváří Pražského jara. Ještě před rozhovorem a P.P. jsem si sama všimla, jak zářila některá jména v anketách Mladého světa, jak elegantně Dubček skákal z prkna do vody, jak rozšafně mnozí funkcionáři mluvili. Lidé k nim vzhlíželi jako k filmovým nebo sportovním hvězdám, to tu dříve opravdu nebylo – čímž myslím české komunistické vůdce. Já se nedivím, že se v tom blaženě rochnili, to je lidské. Ani se nedivím, že spolu s celou zemí čekali, co bude. U nás přece jen pár roků předtím padaly i hodně vysoké hlavy a bez jakýchkoliv skrupulí. A Maďarsko se utopilo v krvi.
Zkrátka a dobře, hodně se mluvilo, dychtivě očekávalo, co shora přijde za chlapské slovo – a ono houbeles. Tanky. Střílení. Mrtví a ranění. Mladý svět vyfotil děti po neurologických operacích ve vinohradské nemocnici, jak leží na matracích pod zabedněnými okny. I na tenhle barák se střílelo.
Co asi lidi napadalo, když slyšeli, viděli a mohli ještě dost jasně vzpomínat na léta padesátá a předtím čtyřicátá? Jednoduše shrnu: Je to v pr… V jedněch novinách jsem se dočetla o další, nenápadné oběti těch dnů. Funkcionář, který se od májových dnů 1945 přátelil s osvoboditelem a ještě na jaře 1968 mu ten sovětský důstojník slíbil brzkou návštěvu. Slib opravdu dodržel, dokonce v zatraceně velké šíři – a ten jeho český kamarád se v kanceláři oběsil.
Lidé se po několika dnech horečnatého dění v ilegalitě, po krátké naději, když se vrátili unesení představitelé vlády, vzmohli už jen na upouštění vzteku. Byli příliš zlomení. Báli se a věděli, že mají, čeho se bát. Měli rodiče, sourozence, děti. Zažili bezohlednost komunistických „gestapáků“, kteří často předčili své učitele. Víra v možnosti lepšího světa nestačila pořádně ani uzrát a už se na ni hodila deka. Když mne ke konci srpna odváželi po pionýráku z nádraží a regulovčík nejdřív pouštěl obrněné transportéry, dospělí v autě přidušeně vzlykali, ale zároveň se snažili zakrývat pocity tak, aby Rusáci neviděli.
Chodili jsme po pomalovaných ulicích a v těch devíti desíti nechápali, proč to Rusákům nenatřeme, kde jsou naše tanky a vojáci. Všichni bychom totiž dělali spojky partyzánům a starali se o děcka, jakmile budou mámy montovat bomby. Bojové nadšení skončilo tím, že jsem měla nařízeno usilovně fandit Rusům u sportu, protože komu já fandila, ten to vždycky projel. A byla jsem sakra dobrá!
Dospívala jsem v normalizačním bezvětří a cítila ho kolem sebe už v šestnácti, byla to stojatá louže. Ano, bylo možné si nalinkovat život na desítky let dopředu, byly takzvané jistoty, ale co trocha čerstvého větru mimo mantinely? Ani náhodou. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že cosi není v pořádku.
Byla jsem žádaná do vědomostních soutěží už od základky, sama si uměla vyhledat zdroje a jaksi mimochodem jsem prostě znala spoustu věcí z kultury. (Pravda, bylo to poněkud výdělečně zaměřeno, neměla jsem kapesné a dojížděla do sousedního města. Za různé soutěže byly zajímavé odměny, tedy dárky pro mamku, a za dopisy pro kluky na vojnu mne holky braly na kafe a dortík, ale třeba přečíst dostupnou světovou literaturu od počátku dějin, omrknout dějiny hudby, malířství a architektury byly hezké výzvy.)
Inu, češtinářka mne požádala o něco ze šuplíku pro poetickou soutěž a potom mi vážně promluvila do duše. Mladý budovatel socialismu má žhnout a oslavovat svět a ne smolit sonet o skoku ze skály. A já ho sice rychle načrtla, ale tolik cizelovala! Tehdy se mi ty divné pocity z reality trochu ujasnily a na pár měsíců jsem totálně zamrzla. Napomohlo také to, že jsem s Nezvalem nebo Horou v ruce naprosto nerozuměla moderní poezii z novin. Připadala jsem si dlouho divně neschopná, nějak šejdrem. (Kdo to nepamatuje, tak vězte, že to byly veršíky, jaké by mi češtinářka schválila. Velmi, velmi angažované nebo od angažovaných umělců. Škoda papíru.)
Pokusila jsem se shrnout vlastní dojmy z těch let a z ponoru do tehdejších myšlenek a nadějí. Zároveň si uvědomuji, že je opravdu obtížné vysvětlit ono „selhání“ současným mladým, kteří mají také bojovného ducha, vidí svět ostře a dokážou šmahem soudit, nejlépe černobíle. Neznají svět pomalého čekání na telefon jenom pro vyvolené, na fronty na poště u kabinek, dlouhé spojování. Neznají televizi s jediným programem do deseti do večera a informace především papírové.
Navíc je kolem toho příliš mnoho písmenek pohromadě a dlouhé výklady jsou stále méně srozumitelné. Chybí jim v tom jasný akční hrdina a na nějaké hledání nemají čas.
