Bylo nebylo, dávno tomu. Snad někdy před válkou, tou první světovou, chystala si jedna nevěsta na Slovensku výbavu. Jak bylo zvykem, hezky vyšívanou, zdobenou, a když bylo jasné, jaké bude mít iniciály po svatbě, přidala i krásné monogramy. Nevěsta nebyla chudá, povlečení si mohla dovolit damaškové, kvalitní. Provdala se za doktora práv Kačera a našla si šikovné děvče z dobré rodiny, která se postupně stala hospodyní.
Byla jako jejich, i když katolička. Vyznala se v ručních pracích, pomáhala své paní dozdobit byt a také její sestra budila důvěru. tak se stalo, že paní lecjaký kousek darovala své hospodyni jak pro ni do výbavy, tak pro rodinu její sestry.
Přišla těžká léta. Zatáhlo se, rodina Kačerů musela nosit žlutou hvězdu. U věrné hospodyně si něco schovali, když museli do transportu, ale nějak nepomysleli, že by těch věcí mělo být víc. Přežil jen pan Kačer a jeho syn, oba právníci. Vrátili se domů, ale doma tam už neměli. Všechno rozebrané, rozkradené, poničené, ještě se na ně okolí koukalo nevraživě. To víte, nečekaný návrat lidem připomínal, jak si jejich věcí užili. Jen u hospodyně páni Kačerové našli vše, co jim uschovala.
Sbalili se a odešli do Čech, s nimi věrná hospodyně a její sestra s rodinou. Dostali se až do pohraničí. Mladý pan Kačer později zakotvil v Písku. Starého pána hospodyně doopatrovala, koncentrák mu příliš ublížil. Jen ještě jednu dobrou věc měla udělat: zasadit a opatrovat stromek, který starý pán vybral. To aby krásným stromem poděkoval za ten zázrak, že alespoň on a jeho syn všechny hrůzy přestáli.
Hospodyně poslechla, v roce 1946 zasadila smrk na zahradě u domu, kde žila. Opatrovala ho, dokud mohla. V tom domě žila také její neteř, které opatrování památky odkázala, zbytek sestřiny rodiny žil v okresním městě.
Její neteř v tom poklidném domě prožila mnohé, vdala se, ke stáru našetřila na byt a koupila ho, potom ovdověla. Smrk rostl a sílil, byl zdravý a krásný, právě tak, jak má vroucí děkování být.
Jenže přišel rok osmičkový a stará paní se musela rozhodnout, kde chce dál žít. Starý dům přestal být přívětivým, protože do druhého patra ke stáru těžko vyběhnete jako srnka. Rozneslo se, že paní odjede za synem, že jí tam chystá byt. V domě se již nějaké ty prostory pronajímaly, většinu jich skoupil další z vlastníků. Jeden z nových nájemníků dostává za údržbu zaplaceno. Třeba když poseká trávu, odměna se mu počítá z plochy.
Stará paní na poslední chvíli zabránila vysekání keřů ze zahrady, která patří k jejímu, vlastně již synovu bytu. Při balení jen sklání hlavu a nechce slyšet, jak se nájemník těší, až bába vypadne, aby trávníku mohlo být víc. Ta hořkost, že za to vysekání a zničení keřů, které předchozí obyvatelé s láskou sázeli, dotyčnému pánovi ještě zvýší platby! Bude to platit syn, ne ona, ale jako kdyby i tohle bodalo přímo do srdce.
Navštívila jsem ji tento týden. Keře uchránila, ale krásný smrk už není. Během několika dní se rozhodlo, aniž by to věděla, že je strom prý velmi nemocný a sousedovi by mohl spadnout na pergolu (i když prý by se nanejvýš jeho špička položila na vysoký plot). Raz dva pokáceli, potom zavolali známému. Rozřezal si ho na polena, i chvojí odvezl, štěpkovač je už asi rozsekal a rozdrtil. Co s tím? Kompostu jen prospěje. Pouze ten pařez, svítící zdravím, stačila paní navštívit, postát a počkat, až sevření u srdce povolí.
Inu, ve městě se nyní hodně kácí, aby se vysázely nové stromky za dotace. Nebylo těžké oslovit dřevorubce, aby zaskočil ke skryté zahradě.
Stará paní sedí u okna a chce být co nejrychleji pryč. Malé i větší naschvály, neúcta, to všechno znepříjemňuje všední dny. Jenže ten strom, to poděkování Bohu za život, to není jen tak, že musel padnout zvůlí a možná i z chamtivosti. To není správné, za to může přijít trest. Paní je moudrá, zažila leccos, nemám důvod její pocity zlehčovat.
Ta trpkost se dotkla i mne. Jak symbolické! Máme osmičkový rok, předháníme se ve sbírání vzpomínek a příběhů, jak se koho sto roků republiky dotklo. Jeden svědek za druhým odcházejí, někdy jen tak, pro „potěšení“ a natruc, jindy lhostejně pomíjení.
Pohádka má mít dobrý konec, alespoň trošičku. Najdu ho i dnes: Stará paní mi věnovala z pozůstalosti své tety kousíček výbavy nebohé paní Kačerové. Předvádím ho a vystavuji a přitom vyprávím příběh věrné a poctivé ženy. Svým postojem uhlazuje pro další a další mé posluchače trpkost nad tím, že jejich předkové mohli být kolečky v mlčícím soukolí. Dává naději, že mohli být naopak těmi slušnějšími, kdo Židům ukázali lepší tvář. Předkládám důkazy, že mezi námi žili alespoň nějací lidé, kteří svým nenápadným způsobem zachraňovali pošramocenou čest všech sousedů a lhostejných.
Věřím, že právě taková svědectví převáží jakoukoliv chamtivost, naschvály a buranskou zlobu. Stará paní se dnes proto může usmívat nad obrázkem, kde ukazuji vystavené výšivky a lidé mi naslouchají – někdy s úlevou a dojetím.
