Škube to se mnou, abych teď psala o Ukrajině a podobně, ale na to tu máme jiné. Já jen tu a tam něco uvedu na pravou míru, ale zároveň si uvědomuji, jak v tom našem provázaném světě všechno se vším souvisí. Předně bychom si měli uvědomovat, že dobře jako před covidem už bylo a je v nenávratnu. Ale jistěže se leckdy frflalo, že tohle je špatné a tamto ještě horší. Miluji zobecňování typu pláče nad ubohou babičkou, co se URČITĚ nemá jako já. Sakra, pokud jde o konkrétní osobu, na kom je asi, aby se pomohlo?! Pokud jde o obecnosti, protože někdo povídal a já taky někde slyšela, tak teď teprve, od počátku covidu, to nějakou platnost mít může.
Takže, přátelé, choulíte se úzkostí, strachem, pláčete nad výstřely tam daleko? Nemělo by vás to ochromit natolik, abyste nekňučeli naplano – a jsem moc ráda, že se lidi zvedli a ptají rozumně a na konkrétní záležitosti. Ovšem, už jsem zaznamenala nadšené nabídky vykládky z narvaných šatníků. Na to ještě dojde. Teď je nutno myslet. Utíká se nalehko, takže pokud nemůžu poslat peníze vhodným organizacím, měla bych myslet na to, že lidi potřebují jíst, spát, oblékat se a děti zabavit. Protože oni dorazí a tím pádem by se měla jejich nová domácnost trochu zařídit.
Zároveň nesmíme koukat pouze kilometry daleko. Máme své povinnosti i k bezprostřednímu okolí. Stále nás kruší následky covidu a nyní i šílení plateb za energie. K úsporám jsem se tu vyjádřila mnohokrát, takže tři zásadní články a nezapomeňte ani na diskuzi, leccos se dovysvětluje a lecčemu se tam oponuje:
https://mudrova.blog.respekt.cz/jak-vyzit/
V dalším blogu je podobně zajímavá diskuze a pro mne osvěžení paměti – byli tu hodně diskutéři s Reflexu, když ještě nový šéfredaktor nezkoušel dělat lifestylový časopis se zrušením přístupu cca 50 stálých diskutérů. Poprvé jsem hodila na veřejný plac své srovnáni s Británií před válkou (už jsem to měla nastudované v příručce, kterou dodnes aktualizuji a poskytuji). https://mudrova.blog.respekt.cz/za-levno/
Nakonec článek nedávný, který jsem dala tak porůznu a vesele se kopíroval a tiskl, až se s některými citacemi potkávám v radách jiných 🙂 Nevadí, jde nám o stejnou věc a není to poprvé. https://mudrova.blog.respekt.cz/setreni/
Proč to sem znovu cpu a hrnu? Protože právě teď dobíhá zima a je doba, kdy každoročně není moc peněz, ale žít se musí. Protože se musíme postarat o lidi kolem sebe, aby nějak dobře přežili. Ti staří jako zdroje rad, moudrosti a mnoha mezigeneračních přenosů vůbec, mladí rodiče, aby popadli dech a netáhli se životem jenom jako nosiči pytlů starostí, děti, aby příliš neunikaly do jiných světů, zvládaly se naučit, co za covidu vypadlo, srovnaly se psychicky.
Než dorazí další zlé zprávy, rozhlédněme se a posilujme sebe i lidi kolem. Ano, také trávím šílený čas nad zprávami a debatami. Zároveň ale přemýšlím, co je potřeba. A tudíž dnešní článek zakončím úvahami pro někoho směšnými, pro lidi v mém okolí celkem zásadními. Zima ještě potrvá, ale boty dosluhují a jsou všude peníze na nákup zbrusu nových? Ani ne. Navíc lze přece riskovat a přeběhnout městem, když vypadají dobře, když se nic neodlepuje, když je možná někde v podrážce minidírka a vlastně noha není poté moc mokrá. To se přežije. S nějakou rýmou nebo kašlem, ale přežije. Mám tedy pro vás veliký tip:
VLOŽKY DO BOT
Ano, ty kvalitní jsou dnes drahé, nicméně jsem narazila v Praze na nepříliš silný zájem o vložky do dětských bot, od velikosti 13-21, v číslech, s nimiž si asi lidé nevěděli rady, neboť dnes jsou jiná. Tohle bylo číslování podle délky chodidla a byť stál pár pouhou korunu, stahovaly se z prodeje celé košíky (navíc rozdělených a zpřeházených), možná se teprve stáhnou. A tady máte ten chybějící mezigenerační přenos: zkušená hospodyně by při kouknutí na číslo 21 hned tušila, že to jsou už „jedničky“ pro holku kolem 12-13 let, tedy stejně číslované, jako když dnes dál myslíme na čtyřky a vybíráme si velikost 38 (pokud jsem vás navnadila, tak v podchodu u metra Florenc, Karlovo nám., dále na Hájích, Bělehradské, Ládví, Rajské zahradě). Mladé ženy zmateně koukají, noha dítěte je jiná… Tak radši ani za tu korunu. Bůhví, co to je.
Hodně jsou teď vidět u Vietnamců levné plstěné vložky kolem dvaceti korun, spíše 25. Upozorňuji, že se rychle sešlápnou a jsou tenké tak dva milimetry už po týdnu. Mohou se potom i krčit. Výhodou je, že pokud je doma kousek staršího plyše, lze ho našít a boty zase odspoda hřejou. Práce tak na čtvrt hodiny. Většinou se nekrčí, pokud se do boty noha nerve (třeba s málo povoleným šněrováním nebo zipem). Samozřejmě, že před vlhkem nechrání, pokud si nedáte práce víc a zesporu nepřiheftnete igelit. Jsou taktéž vložky kombinované, plst a „beránek“, ale také se slehnou. Proto píšu o přišití staršího plyše.
Pokud třeba děti do sněhulí mají tlusté ponožky od babičky nebo několikery tenčí (ano, jsou moudré maminy, co v nouzi vrství), vložka se prostě strčí do igelitu anebo se do igelitu strčí nožka dítěte – a zůstane v suchu. V tlustých ponožkách se ani moc nezapaří. Třetí možností pro sněhule je igelit přes plstěnou vložku, což byl hit devadesátek (vysoké plstěné a chlupaté vložky se ze sněhulí daly vyndavat). Zvláště u dětí zimní obuv v této době doslova hoří. A jak jsem uvedla, do jara a větších zůstatků příjmů je daleko. Navíc děti mají tu divnou vlastnost, že se kolem března povytáhnou (a nové botky už neunosí).
Vložky k ustřižení jsou také dost časté, kolem 35-45 korun. Mají různé provedení, třeba kombinace nějaké gumy/flanel, ty vydrží i několik sezón. Pokud jsou měkčí a nepromokavé, i tady jim můžeme pomoci plyšem. prostě kouknete a uvidíte, co lze a co necháte být. To jsou vložky pro dospělé, často až k velikosti pouzdra na housle.
Potom jsou různé vložky ortopedické, magnetické a kdejaké. Tady, pokud už je musíte vyzkoušet, radši vezměte jediný pár. Ne každému ty hrbolky svědčí a znám člověka, co neprobezpečil celodenní stání v nové práci, nadchl se pro možnosti magnetické vymoženosti – a nohy si hodně zřídil. Ano, byl předtím spokojený, dvakrát se prošel po městě, jenže… Nějak mu nedošlo, že kdyby v pauze zašel na WC a vložky vytáhl, zvládl by to líp. „To mě nenapadlo,“ pravil zničeně večer manželce.
Vložky obyčejné, trochu pevnější, olemované stužkou, na jaké jsem narazila v těch výprodejích, se dříve hojně používaly k výrobě domácích pantoflí, ať už šitých nebo háčkovaných (ano, ty chemlonové parády pro hosty). Ty naše staré známé ještě z osmdesátek ale nebyly pouze prošívané jako dnes, ty často obsahovaly něco jako kousek tenké dýhy nebo jakési rohože. Tudíž dobře držely na noze a v botě necestovaly. Co se přezutí týče, kdyby vám někdo daroval takový ten veliký pantofel s několikerem přezůvek, co se na noze spíš plácají, než drží, daly by se ty hrůzy vyztužit třeba kartonem (a dokonce by izolovaly od studené podlahy). Má to ale háček – potřebovaly by nastřihnout nebo kousek odpárat a zase zašít.
Tím končím dnešní rady. Končím na místě, kde se mnoha lidem zježí i chlupy na dlani. Dát si s něčím práci?! Předělat tohle nebo tamto? Jsem snad nějaká socka nebo otrok? Inu, dnes možná ještě ne. Ale třeba u dětí si zajištěním suchých neprostydlých nohou máte šanci ulehčit dny příští, bez smrkání, kašle a obíháním nemocného potomka doma.
Máte naopak nějaké další tipy?
