Už docela dlouho, od prvních počinů vlády na pomoc uprchlíkům, se ozývá, že se má koukat nejdřív na naše lidi. Většinou veřejnost vůbec netuší, že se na ně myslilo i dřív, jenom ty ohrožené skupiny samoživitelů, seniorů, rodičů nemocného dítěte, pečujících o jakékoliv méně a bezmocné a lidí na ulici byly tak nějak mimo zorné pole. Přesněji mimo rozhled každého, kdo nyní v rámci obecného blaha a příležitostí k remcání zvedá prápor PRAVDY a potřebuje útočit. Většinou bez dalších znalostí problematik, jen tak osobně, protože někdo se přece prát za ubophé a strádající musí, že.
Bohužel se nám ukazují díry v systému jako hrom. Díry, které spadly současné vládě do klína jako Černý Petr a ještě naboptnaly. Kdepak jeden, desítky a stovky jich jsou, stále předchozími vládami neřešené nebo šolíchané. A jak už to bývá, jako na potvoru je tu teprve začátek mnoha krizí, před kterými jsem si dovolila varovat ještě v časech bohatých. Ó, to je objev, že všichni zchudneme! To jsme přece věděli už v listopadu, že? A ono to fakt přišlo, představte si… Možná leckomu připadám jako optimista a věčný poukazovač na to, že leccos jde přežít. Inu, padala jsem na hubu v časech, kdy jsem na tom byla podobně, jako třeba ty samoživitelky dnes. Ony kouzlí s tisícovkou, já zkoušela vyjít se stovkou na týden se třemi dětmi. Takže vím. Třeba to, že panelák je past na peníze. V baráku leccos ošulíte, zvláště se zahradou, i kdyby nic moc nenesla. Kdyžtak aspoň pampelichu přiklopíte kbelíkem a ze světlých lístků je salát zdravější, než jakýkoliv kupovaný. Můžete úplně vypnout/ukončit topení a v nějakém barelu si nechat ohřát vodu od slunce na umytí. Když holt nejsou peníze na soláry. Na otop lze zajít do lesa a zpracovat šišky, různé větve a odpad, ba i vařit a péct na ohni lze. Jenže panelák je komfort a stále dražší. Jen navýšené zálohy na teplo jsou likvidační. A pokud chcete dosáhnout na dávky na bydlení, nemůžete si ani platit pojištění se spořením, upozornila mne paní od dávek. Natož penzijko.
Člověk, který žije na hraně nebo živoří už pod ní, nemá šanci nakupovat do zásoby ani toaleťák. Je sice hezké sehnat v akci roli za šest korun nebo míň, ale musíte hned vysolit za dané balení třeba korun šedesát nebo víc. A to je lepší právě teď koupit chleba za čtyřicet a zlevněný jogurt za deset a holt jedinou roličku…
Zrovna na samoživitelky, hlavně ty bez alimentů (on má další rodinu, další dítě, přidat nic nemůže) se už roky snažily neziskovky upozorňovat, osobně jsem byla (jéžiš, to je už let!) v senátu na semináři k tématu pod záštitou paní O. Richterové a bylo to velice výživné, nejen k tématu alíků od státu. Zajisté jste netušili, že jedna ekonomka už dávno vymyslela vzorec, jek vypočítat možnou výši spravedlivého výživného všem dětem plodných a přelétavých tatínků, aniž by zkrachovali nebo některé dítko šidili. Dala ho k dispozici všem. Pomohly jsme jí ho šířit, my z těch různých organizací a odborů.
Přesto se občas objeví pitomé teze „moudrých“, že si holky měly své partnery vybrat líp. Jenomže, přátelé, ona ta příroda zařídila zamilovanost právě tak, aby holka, když se zvencne, přispěla k množení a moc jí to racionálně nemyslelo. Protože samička potřebuje být hormonálně zblblá, jinak by do rizik mateřství a partnerství nešla. A stejně je to pouze část mladých žen, které přehlédnou chybky, co se později navrší. Příroda pro ně navíc dělá extra atraktivními „alfa samce“, co třeba jen tak vypadají, ale v hlavě duto a v morálce ještě hůř.
Vztah má prostě svá kritická období a jistotou není žádné sebekvalitnější hnízdo. Oni jsou zadaní pánové také velmi žádoucí, protože bývají nějak zajištění, poskytují zázemí rodině, jsou třeba hodní a ženskému elementu, který marně hledal právě tyto kvality a sází na svůj svěží sex se zatraceně lákavou příchutí zakázaného (také proto, aby měla něco jako kamarádka), tím pádem hodně vyhovují. I kdyby to mělo být jen pro rozbití rodiny, na jakou dotyčná samotná nemá. A potom ještě třetí skupina, která prostě vztah nezvládá z jakékoliv pozice a jeden z těch dvou má svoje nezadatelná práva za každou cenu. Sem patří i opuštění hnízda s postiženým dítětem.
Končím. Pokud tohle někdo neznal, neviděl nebo nechce chápat, jen aby se mohl povyšovat, házela bych hrách na zeď. Ostatní moje přesné výčty a zdůvodnění nepotřebují. Vidí, slyší, chápou a rozumějí. Berme tedy na vědomí, že dnes generace možných rodičů dospívá jinak a mnohem později, s nevyhojenými traumaty ze selhávání vlastních rodičů (a občas včetně nějakého toho týráníčka) a je skoro zázrakem, pokud se sejdou dva rozumní, celkem vyrovnaní mládežníci a vydrží spolu napořád. Když jsem se jednou ptala spolužaček se čtvrtstoletím a víc trvajícími vztahy, bylo v těch receptech kdejaké porozumění, ústupky a občas spokojenost, že občas ustoupila i druhá strana. Chápete? Byly jsme tak vychované, že ženská to má těžké a když chlap nechlastá a nemlátí, je to úžasné. Byť dochází třeba i na malé ponižováníčko a přehlížení. Nicméně ten dobrý základ se tu objevil, byla řeč i o vzájemném respektu, rozdělení rolí, výchově dětí v úctě k tomu druhému. Na tom se sice dá stavět, ale když je to jen pár procent ze skupiny, je to spíš na modlení, aby dotyčné úžasno nezaniklo a nestalo se pouhými vyprávěnkami zasněných frustrátů.
Ano, jakási pomoc komukoli v tísni se tedy během let občas vynořila, zaplaťpánbu díky neziskovkám se přece jenom leckomu pomáhá (a že to za socíku nebylo, znamenalo živnou půdu pro mnoho lidských tragédií), ale až nyní je patrné, jak zoufale málo sil je na takové nadělení, co nás čeká. Opět potřebujeme silnější sousedské vztahy, vzájemné pomáhání. Třeba ten toaleťák a další akce. Vždyť i v práci jsme si někdy dohromady koupily něco, nač jedna domácnost neměla, a potom rozdělily. Některé neziskovky dokážou třeba zrovna samoživitelky sdružovat, mohou se tedy domlouvat i na společné akce. Chudí lidé se mohou sestěhovávat, šetřit výdaje a vzájemně si pomoci, včetně vícegeneračního bydlení. Jasná pravidla soužití však potřebují i rodinní příslušníci, stejně jako kamarádství. není to výmysl, ale nutnost. Takže harmonogramy, písemné dohody.
Jsme na počátku změn, vláda jen stěží stíhá klopýtat, těch malérů se každý den vyhrne pár nových. Přemýšlejme každý tam, kde jsme, rozhlížejme se, učme se žít s okolím. Ona pomůže i vlídnost, zájem, rada. Také jsem „zvedla prápor“ boje za lepší podmínky pro jiné, ale o tom zase jindy. Zatím tahám plné tašky do Nádechu 😀
Hele, lidi, fakt to nebolí. A se sousedy je fajn.
