Mám kamarádku inženýrku, leč po propuštění civilního personálu z letiště problematicky zaměstnatelnou. Byla sice ještě pod padesát, jenže ženská. Což v podnicích, kde přímo požadovali její odbornost, bylo tak zásadní, že sice místa zůstávala na vývěsce úřadu práce vypisovaná s každou novou aktualizací, ale radši jim pořád stačil třeba postarší skladník. Hledala, hledala, ale také se potřebovala živit. Napadlo ji hospodaření v domku po babičce. Výhodou bylo, že si mohla pořizovat postarší stroje včetně aut, které průběžně opravovala levou zadní. Problémem byly možnosti. Domácí výrobna sýrů při zachování všech předpisů přece jenom byla dost drahá (v dobách krize tuplem). Chov různé havěti plnil mrazáky, jenže tolik práce a potom někdo ze sousedstva naháže přes plot pečivo, po kterém většina zvířat uhyne… Na vsi se moc dobře ví, že se to nedělá.
Ta kamarádka je hrozná ženská, ruce pořád v neklidu. Zatímco měla na starosti kde co čtyřnohého a opeřeného, o volných chvilkách štrykovala, přemýšlela o tkaní… Nebudu zdržovat. Dnes má několik stavů, certifikát pokračovatele lidových řemesel, obrovskou honičku, aby stíhala natkat na další trhy. Po kolika letech se odpíchla ode dna, kdy i čerpadlářku dělala? Je to patnáct roků nebo víc? To, kdy dosáhne průměrného platu, radši předvídat nebudeme, že. I ji postihne EET, už šetří.
Tahle cesta je typická pro lidi, kteří musejí začít s čímsi naprosto novým. Sice mají něco předaného z minulosti (ach jo, proč jsem se jenom neučila síťovat, když mi to babičky sousedky nabízely!), rodinnou tradici nebo právě nedosycenost, kdy touží poznat a umět věci, které se v paneláku dost dobře předávat nemohly nebo nechtěly.
Vedle nich to jsou lidi šťouraví a nadšení životem dřívějším. Když někdo hodlá vyzkoušet na vlastní kůži výstroj, výzbroj a šermování mušketýra, určitě si na sebe chce natáhnout a obléknout věci odpovídající. Silon tu nepotkáte. Řeknu vám, taková drátěná košile pro rytíře, tu udělat není legrace. A co teprve oblečení, krajky, kožené věci, pletené punčochy… Láká mne dělání šňůrek, když budu teď častěji cestovat. Potřebuju trubičku s několika hřebíčky na konci, jehlici a materiál. Na dětském stavu už jsem sama tkala, vzkřísila jsem tím kdysi svůj oblíbený flaušák, potáhla límec a manžety. Šitou krajku, tedy asi tři typy stehů, jsem uplatnila při správce a nášivkách pleteniny na rozdrbaná kolena punčocháčů. Vyšívala jsem monogramy a obrázky dětem na oblečení, o pyžámko s lokomotivou byl zájem největší. Háčkovala, drhla, ba i pletla, i když u jehlic jsem velmi nevrlá. Bohužel nemůžu dělat nic dlouho, jemná motorika stojí za houby. Holt jsem bývala ve dvaceti moc pilná a příliš těžce dřela. Metrákový pacient není břemeno, ačkoliv páteř kašle na výjimky ze zákona. Takže jsem odštupovala 3-4 díry na koleni a dost, už jsem měla packy vyřízené a třeba příborem jsem cca týden toho moc neujedla.
Vyzkoušela jsem si tedy různé typy tvoření (zvládnout tak pořádné hňácání hlíny nebo vyřezávání!) a tím pádem obdivuji všechny, kdo se vrhli na jakékoliv kříšení pozapomenutých způsobů krášlení příbytků a oděvů, originální ruční výroby. Vedle toho mám ještě jednu posedlost. Právě jako panelákové dítě, osudem odstřižené od prarodičů, jsem doslova stonala po kontaktu s věcmi starými, osahanými, leccos pamatujícími.
V té paměti věcí, jejich duši, jsem se nemýlila, cítila jsem ji už jako děcko. Sice jsem si adoptovala babičky – sousedky, ale umřely, když jsem byla daleko. Všechny ty poklady skončily v popelnici. Pro rodinu staré krámy. Takže zase nic. Začala jsem pracovat v domově pro seniory a moje tušení souvislostí se zformovalo díky prvním metodikám o práci se vzpomínkami. Co je vždycky nejlepší? Něco, nač si můžete sáhnout, řeči nasucho těžko poskytnou plný zážitek tomu, kdo špatně slyší, obrázky sice pomohou, ale když další špatně vidí?
Staré předměty rozehřejou vzpomínky na vlastní dětství a mládí a mohou být jakékoliv – protože i člověk, který se narodil ve čtyřicátých letech, znal nějakou babičku a dědečka – a jsme hned u přelomu 19. a 20. století, v secesi. Mám leccos, dohamonila jsem se až k předmětům z první poloviny století devatenáctého. Málo jich, ale mám. U knih a tisků jsem na tom ještě lépe – kdybyste viděli posvátnou úctu těch, kdo si mohou prohlédnout nebo osahat stránku vytištěnou po roce 1580!
Odešla jsem z domova pro seniory a předměty na chvíli usnuly, i když jsem několikrát potěšila známé nebo využila možnosti přednášek s ukázkami. Teď se nadechuji na startu nové éry. Veřejná výstava s debatou nad desítkami kousků! Dostala jsem teď bohatě zdobené plátěné pruhy, jaké se dávaly na postranice postelí, takže jsem se začala připravovat. Kde jen mám ten stoletý hříbeček? Vystavím ho v kazetě, sešité z pohledů, i s korálkovou podložkou pod hrnek. Problém je s němčinou, asi přijede i pár lázeňských hostů. Pár popisků by to chtělo, pro případ návalu. A také letáček, sakra…
A jak jsem se k tomuhle zase dostala? Právě díky tomu, jak obdivuji a držím palce nadšencům. Kousek od Chebu se nám usídlila na statku rodina, kde se dějou věci. I kovárnu mají, s řemesly objíždějí celou Evropu. Ani doma si nedají pokoj. Právě předtím, než vypukne sezóna, sejdou se už po čtvrté s přáteli a otevřou brány statku dokořán. Letos tam budou i mušketýři, rozvrčí se kolovrátek, budou tam řezbáři, tkalcovské techniky, barokní cukrárna… Dají se tu koupit zajímavé dárky. Pokud se zajímáte o starší techniky a ruční výrobu, různé nože (historické, třeba i zavírací) a dýky značky Arrigos vám asi nejsou neznámé.
Letos tedy, v půlce února, je další z mých premiér poslední doby. Mám ještě nějaká želízka na téma vzpomínek a předmětů v ohni, ale téhle možnosti si hodně vážím. Právě proto, že považuji za hodně důležité nezapomenout na drobnosti všedního dne, které mnoho lidí provázely (přinejmenším) dětstvím. Nejen, že těší oko a hladí duši lidí, ale i malinký cancourek štykování s jednoduchým vzorem během předvádění pookřeje. Přestal být kusem poničeného hadru. Což i pro hrst setkaných a povyšívaných nití také něco znamená.
Jsem hlavně obdivovatel nadšenců, těším se na lidi, co umí, na rozhovory s nimi i na své (malinkaté) závidění toho, co jejich zručné prsty dovedou. Chvála všem nadšencům a pilným lidem! Zachraňují pro nás, co se skoro ztratilo z našich životů. Pokud navíc moje výstavička inspiruje někoho z návštěvníků, budu moc ráda.
Doschly mi dečky, jdu žehlit.
