Před několika týdny jsem si povídala s několika pamětníky nad stolem, plným různých látek. Byla to beseda o tkaninách, které nás provázely a provázejí životem. Vzduchem létaly termíny jako barchet, flanel, plátno režné, konopné, tyl, šifón, kanafas, taft, osahávali jsme, prohlíželi, naslouchali a komentovali.
Těch ukázek byla veliká hromada. Místo ubrusu vespod veliká kapna, bíle vyšívaná po celé svrchní ploše, s otvorem uprostřed. Byly tu povlaky na polštáře, jeden s jednoduchým štykováním po třech stranách (to je bíle vyšívaný lem, vlastně krajka, jaká bývá dnes u zavinovaček pro mimina a dá se snad ještě koupit na metry v galanterii), druhý s drobnými kytičkami a dalšími ozdůbkami v horních rozích.
Porovnávali jsme kanafasovou zavinovačku z přelomu 19. a 20.století s tím, čemu „kanafas“ říkáme dnes. Abych vás nenapínala, dřív to byl hlavně způsob tkaní, dnes tak občas nazýváme třeba i popelín (tenká bavlněná látka na košile a halenky), který má kostičky, tedy vzor. Vzpomněla jsem si, že takový vzorek, jaký měla zavinovačka, mívalo i povlečení, které moje maminka měla ještě z domova. Z jeho trosek mám ještě ušitý (vzkříšený) jeden polštář.
Rozdíl byl také mezi bílou zavinovačkou ze třicátých let a mezi takovou, jakou jsem mívala na děti já. Pouze v materiálu, i když bych sem mohla zaplést rozdíl mezi americkou a čtvercovou. Musím říct, že jsem si doma honem zkontrolovala, že se opravdu v těch 80.letech tenkostí ty moje od oné předložené nelišily. Co ovšem znamenalo hodně kruté srovnání, to byly pleny. Plenka po nějakých pěti dětech byla mnohem tlustší, než cár hadru, na kterém bylo ještě nějaké číslo. Byl to kousek, odstřižený ještě v továrně a nepoužitý. Hrůza! Však se jedna paní i pokřižovala.
Povídali jsme si také o háčkování a pletení. Třeba záclony se háčkovaly (jak teď lituju, že záclonu od babičky mamka nemilosrdně vyhodila!) nebo síťovaly – tam se začínalo v rohu, kdysi jsem si to zkusila. Měly jsme tu i nefalšovanou silonovou záclonu ze 70.let, pašovanou z NDR, vedle jednoduchjých, nevzorovaných prvních záclonovin tohoto typu, které se provlékaly chemlonem na dečky a ubrusy. ba i chemlonové obrázky se tu vyskytly, navazovaný (jako koberec) i napalovaný pomocí versatilky. Kdo si to neumí představit, tak vězte, že kovová tužka na tuhu se dala rozšroubovat, trubičkou se provléklo vlákno, napálilo nad svíčkou a přiškvařilo na místo. Odstřihlo se v požadované délce vlasu a zase napálilo… Býval to na konci sedmdesátých let naprostý hit.
Nenechaly jsem chlup nepomluvený ani na obyčejné utěrce. Lněná bílá s modrými kostičkami – kdo by to z kuchyně neznal, třicet roků používaná, obstála proti tomu fáčovitému cosi, co se prodává dnes. Ta byla rok stará. Teninké dnešní povlečení, které vydrží rok či dva proti také původně tenkému, levnému barevnému, zhruba čtvrt století starému. Jen kvalitní damašek je snad věčný…
Všechno se vyrábí na efekt, na rychlou spotřebu, ovšem leckdy za porovnatelnou část peněz, co dřív. Přitom se leckomu líbí ty staré drobnůstky, které krášlily byt nebo oblečení. Vzpomněla jsem si na ony vzpomínkové orgie, když jsem chtěla kamarádovi, který křísí historickou tvrz, koupit malý dáreček. Věděla jsem, že u nás bývají k dostání povlaky na polštáře právě takové, jaké byly na oné besedě. Zkrátka jsem si uvědomila, že mu můžu udělat radost. Když chce spát v historické posteli, ať to má načančané se vším všudy!
Měli je tam, ano, jenže… Pro veliký zájem je obchodník již nechává vyšívat strojově, za stejnou cenu – a prý se prodávají mnohem líp, než ty opravdu staré. Lidi nějakou veteš nechtějí, výšivky včak ano. Hm. Látka nic moc, ty původní bývaly jemnější a přitom pevné, kouzlo to také ztrácí. Leč ruka trhu určuje, že napodobenina je lepší originálů.
Chudneme, napadlo mne nad těmi polštáři. V duchu se mi přitom promítly některé scénky z nedávných let. Od pyšného odmítnutí kraječky, která není koupená, ale nějak udělaná, brrr, až po nelíčený úžas, že se dá cosi uháčkovat nebo vyšít, že jsem jakási kouzelnice, protože vzít nit a udělat kytičku, to je, panečku věc! Je přitom jedno, zda drobnost posoudila matka nebo dcerka školačka, střídalo se to. Jen babičky vždycky věděly, o čem je řeč, hned dolovaly z paměti, že to či ono zase ony umějí, ale ti mladí…
Kdepak, já nejsem mistr v žádném tom rukodělném umění, jen díky základním znalostem a vlastním pokusům dokážu obdivovat a ctít prsty, které opravdovou krásu tvořily přede mnou. Nebo které se ji právě teď učí tvořit. Přicházejí dlouhé večery, čas ručních prací…
