Vážení přátelé,
trochu si odpočiňte od politiky a děsů těchto dní. Tenhle podzim je totiž plný protržených cílových pásek, pokud bychom přirovnali vydávání knih k závodění. Ono se mu to občas podobá a řeknu vám, u mne osobně to byl sakra rozdíl, když jsem se musela pořádně zapojit do příprav! Jo, to takhle v Knižním klubu, tam to za vás pěkně oddřou, ale jinde ne. A když jsou spolupracovníci zvyklí vydávat kvalitu, tak jednu honí jako nadmutou kozu.
Nejdříve si projdeme poezii. Probírala jsem se tou nejnovější knihou, pojmenovanou Cesta k hoře úsvitu:
Právě v těchto dnech si ke čtenářům hledá svou cestu další almanach české poezie 2020 s názvem, který vyvolá mnoho představ i očekávání. Věřte nebo ne, jde v pořadí již o třinácté knižní setkání našich současných básníků. Je to setkání veliké, rozsáhlé a lidnaté, neboť Vladimír Stibor přijal a zařadil sem verše téměř sedmdesáti autorů několika generací. Najdete tu poezii nadané zástupkyně nejmladších tvůrců Lucie Ottové (23 let) poblíž aforismů Ladislava Mušky (91 let) nebo nadčasových tří básní Karly Erbové (87 let). Pokud se však nepodíváte dozadu na krátké představení autorů, sotva dokážete tu či onu ukázku tvorby zařadit podle mládí-stáří, odhadnout kalendářní věk. Všichni zúčastnění, ač rozdílní počtem prožitých roků, zkušenostmi, vzděláním a prostředím, mají společné zaujetí pro širokou paletu barev života a mnohost jeho vůní i stínů.
Setkáte se též s lidmi, kteří nezapomněli na jazyk svého srdce ani tam, kde se hovoří švédsky či anglicky, připomenete si i krásnou slovenštinu.
Cesta k hoře úsvitu se tím stává cestou skutečnou, lemovanou jednotlivými zastaveními jako tomu bývá na poutích k výjimečným místům. Nezní tu modlitby ani písně, k zastavením vás pobízejí hrsti slov. Hladí, konejší, popíchnou, naznačí, zalijí povzdechy nebo tesknotou a hned další vás naopak povzbudí a vábí dál.
Dostane se nám i srovnání s ukázkou tvorby světového formátu. Marcel Rejmánek přeložil báseň nikaragujského básníka Ernesto Cardenala El Celular.
Nezapomeňme ani na křehké ilustrace Jitky Píšové, které vkusně dolaďují pocity, vyvolávané okolními verši. Již obálka s „horou úsvitu“ zve k otevření a čtenář tuší, že se smí oprávněně těšit na obsah.
Almanach pro rok 2020 je třináctý v řadě a u leckoho tím probouzí pověrčivost. Zdání, že znamená smůlu a další nepříjemnosti, s tímto číslem spojené. Vladimír Stibor to vše odmítá, číslo naopak považuje za výjimečné – třebaže nám okamžitě vyvstane námitka o zrodu této sbírky v roce pandemie. To snad je dosti pádný argument?
Kdepak, není. Veškeré potíže a strasti můžeme přičítat pouze cestě jako takové. Cesty mají přece různé podoby. Pokud chceme rozebírat a posuzovat jakási znamení, snadno nalezneme důkaz šťastné výjimečnosti obsáhlé přehlídky krásné poezie.
Nevěříte? Nejdůležitějším je přece číslo na samém konci. Vydavatel poslal tuto bohatou sbírku do světa jako svou 111. publikaci.
Je tedy především třikrát jedinečná – sdružující, kultivovaná, výjimečná. Věřím, že též probouzející mnohé ohlasy v našem nitru.
Možná se vám to zdá dost poetické na recenzi, ale prodchnutá tím vším prostě nemohu psát jinak. Podobně dobře se mi probíralo verši ve sbírce Anděl strážný v karanténě:
Listuji malou čtvercovou knihou a fotografií západu slunce na obalu. Je černobílá, ale fascinující. Stejně jako další desítka (a něco navíc) obrázků uvnitř sbírky. Každá z nich zaslouží setrvání, zamyšlení, zasnění. Prozrazují lásku ke krajině i cit pro detail, který vypráví. Jejich autorem je Vladimír Stibor, který se podílel i na formě básnické slovní. Doplňuje se a ruku v ruce s Magdalenou Pokornou vytvářejí harmonický duet lyrických obrazů, které se vpisují každým řádkem do čtenářovy mysli.
Knihu předesílá filosofické zamyšlení nad poezií od Jana Wericha, což v této sbírce veršů není ani trochu troufalé, jak potvrzuje hned na další stránce předmluva naší významné básnířky Aleny Klímové. Ta nechválí tvorbu obou básníků jen tak, z přátelství nebo že by se to patřilo. Přirovnává oba umělce k celému zástupu bardů, kteří nás provázejí svým uměním od počátku věků. Svým způsobem vidění a vyjadřování barev pocitů, radostí a stínů našich současných dnů zcela jistě vedle nich obstojí.
Mně nezbývá, než souhlasit. Stejně jako paní Alena Klímová se ptám, kam bude směřovat tvorba obou umělců, kam je posune jejich osobní zrání.
První se rozezpívává něžně a ve zvolna se klidnícím Lamentu (i s lehkou vzpurností, až k vypláznutí jazyka a povzdechu) Magdalena Pokorná. Uvádí ji citát Jiřího Žáčka. Poté s hravou lehkostí rozevírá dlaně plné veršů v Nocturnu pro dva hlasy, přestaveném opět slovy Jana Wericha. V pomyslném zápolení vždy dvou básní vedle sebe se stejným nadpisem, ale od ženy a muže, verše její vedle veršů Vladimíra Stibora. Jména však nejsou v záhlaví uvedena. Básně, někdy tak vstřícné svými obrazy, tu navozují zamyšlení, nakolik se dokáže prolnout vidění mužské a ženské, nakolik se stírá rozdíl mezi dvěma básníky, mezi tóny jejich duší.
Sbírku uzavírá Vladimír Stibor, jehož verše předznamenává citát Fridricha Nietzscheho. Ve stínu hory úsvitu se před námi rozprostírá lyrika osobní, protkaná milostnými závany, tesknotou a otázkami jakoby všedních dnů, které v autorovi utkvěly a dále rezonují. Nízvem předznamenává budoucí almanach…
Celá tato kniha, plná mistrovských obrazů, je malým pokladem, který jsem se naučila postupně otevírat jako předehru nádherných západů slunce, s nimiž mi okouzlení těmito verši souznívá.
Do třetice opustíme poezii a vydáme se za prózou života. Zažila jsem nedávno velmi příjemné krátké zhodnocení své „knihy do každé rodiny“ Potřebujeme se, když moje známá žádala o výtisk a při listování nadšeně ukazovala: „To je ale vyloženě manuál, to by mělo být všude!“ Péči o nemocného v rodině si užila několik měsíců. Divila se, že není na pultech a také ona se držela za hlavu, že jsem ji nemohla nabízet rodinám, které jsem navštěvovala – kvůli střetu zájmů. A tak se s vámi podělím o recenzi z Moravskoslezského kraje, od paní Simony Aujezdské:
Potřebujeme se. Kniha nejen o péči ve stáří a o pochopení potřeb lidské důstojnosti
„Potřebujeme se,“ tak se jmenuje kniha spisovatelky, sociální pracovnice, autorky článků o životě a pomáhání seniorům Hany Mudrové. Kniha, která svým názvem vypovídá o mnohém. Své v ní najdou lidé odkázáni na pomoc druhých i ti na opačném břehu, kteří se dennodenně starají o nemocné blízké.
Dokud slouží zdraví, člověk si nepřipouští „co by kdyby,“ jakmile ale nastane problém, tápou obě strany, jak ten, který potřebuje pomoc, tak i ten, od kterého se pomoc očekává. A právě oni najdou v knize Potřebujeme se vše, na co neznají odpověď nebo se prostě jen bojí zeptat. Autorka s lehkostí popisuje každodenní péči i problémy, které při ní mohou nastat.
Hana Mudrová se v knize věnuje těm nejběžnějším tématům, jako jsou vstávání, oblékání, česání a holení, hygiena nebo jídlo. To vše lze zvládnout bez rozčilování a agrese a s úctou k bezbrannému.
Chuť do života s péčí o nemohoucí rodiče ubývá
Pečujete o své staré rodiče? Nezvládáte starost o ně skloubit s prací? Požádat o pomoc berete jako projev slabosti? Přečtěte si knihu Potřebujeme se. Nejenže zjistíte, jak porozumět potřebám blízkých, kteří jsou odkázáni na vaši péči, zároveň se ale dozvíte, že mnohdy je pomoc nedaleko. Někdy stačí zajistit starým lidem společnost, jindy pečovatelku, která jim pomůže se základními hygienickými úkony, a občas aktuální situaci zlepší jedna z mnoha pomůcek dostupných na trhu.
Rodiče se o vás starali od kolébky až do dospělosti, nyní je čas jim to vrátit. Takto naštěstí stále ještě mnozí uvažují. Ano, je to samozřejmost, avšak jak Hana Mudrová píše jen do té doby, než se z toho začínají všichni hroutit. Poté přichází na řadu žádost o pomoc. Vězte, že LDN není tím jediným řešením, jak se o nemohoucího člověka postarat, existuje ještě celá řada mezistupňů, které zpříjemní a zkvalitní život oběma stranám.
Říci si o pomoc není selhání, nečekejte, až se něco stane
Nyní se dostáváme na druhý břeh. Stáří vás dostihlo zrovna ne v nejlepší kondici? Jste odkázáni na péči druhých? Děsíte se domova důchodců? Máte pocit, že vám vaše rodina nebo pečovatelé nerozumí? V knize najdete svou odpověď, možná zjistíte, že váš zdravotní stav je možné podpořit, že každodenní péče pro vás nemusí být utrpením, že stěhování z vlastního domova není konečná. Navíc v knize najdete pěknou řádku skutečných příběhů, které spisovatelka v průběhu svého života načerpala. Je tak velmi pravděpodobné, že v některém z nich se najdete i vy a zjistíte, že v tom nejste sami.
Uvědomíte si, že občas je chyba na obou stranách a že kdejaké nedorozumění pramení z nepochopení a z nejistoty. „Pochopení potřeb lidské důstojnosti na obou stranách bývá podmínkou pro zvládání situací, jaké každodenní život přináší,“ píše ve své knize Hana Mudrová.
Krásní můžeme být v každém věku
Po přečtení knihy si uvědomíte, jak je život křehký a jak stačí dva různé pohledy na danou situaci celou péči ještě ztížit. Přitom vše je o toleranci a o komunikaci. Bohužel mnozí často nevědí, jak na to. Pokud se začínáte starat o nemocného, bude vám kniha skvělým průvodcem a pomocníkem. Pokud jste naopak na startu, kdy péči potřebujete vy, pak vám slova autorky pomohou k překonání studu a především vám dají naději, že ani nemocí či stářím váš život nekončí. Krásní můžete být v každém věku.
Knihu Potřebujeme se lze objednat u vydavatele Nová forma s.r.o, a to buď na internetových stránkách stahuj-knihy.cz nebo na adrese Písecká 413, 375 01, Týn nad Vltavou, Malá strana.
Úryvek z knihy Potřebujeme se od Hany Mudrové: „Stáří je součástí našeho života. Mělo by zabírat třetinu, možná ještě více z času, který je nám vyměřen. Co z toho plyne? Důležitá je nejen ta doba stáří, nýbrž i čas aktivního života, který stáří předchází. Mějme sami sebe rádi a připravujme se tak, abychom mohli zůstat čilí a soběstační, jak nejdéle to půjde.“
Do třetice všeho dobrého, říká se. Ale protože já pořád ponoukám i pečující, aby mysleli na sebe a svůj odpočinek, mám tu ještě čtvrtý titul, který dorazí na předvánoční trh ještě voňavý tiskárnou: je to ona kniha, o níž jsem cosi nastínila v úvodu. Vybičovali mne k pilnosti skoro nevídané. Pokud tedy mezi fantastikou zahlédnete titul Císařská sebranka, hned máte dárek pod stromeček nebo jen pro sebe. Román o vzdáleném světě, kde jsou lidi pořád stejní jako tady, ale i něco dobrého se tam najde. Však račte sami listovat, co bych pořád vykládala…
