Mohu parafrázovat, že jeden svět na popis nestačí. Ano, míním tím Svět knihy na Výstavišti. Vyrazím-li z polosamoty do Prahy, tak se mi tu hned mísí světů habaděj (stačí vzpomenout na to, jak bylo lze mastit karty v Juldě Fuldě až do setmění a hledat někoho, kdo nás pustí ven). Tyto světy vzpomínkové ale odsouvám, protože na nějakou nostalgii během pátku skutečně nebyl čas.
Světy se tu mísily jazykové, názorové, osobní, tvůřčí… Dýchne minulost jaksi obecná, dotkne se ztráta, zkratky lidských příběhů. Stačí posedět na balkóně a rozhlédnout se. Nádherné mozaiky secesních vitráží, detaily železné konstrukce – a hle, druhé schodiště z páru je uzavřeno, přepaženo, protože tam to už celé shořelo. Požár byl tak silný, že nad našimi hlavami jsou pokroucené růžice krajních konzolí.
Zdola se ze šumu až hukotu lidských hadů, proudících sem a tam, vyloupnou věty o malém chlapci. To přímo pod námi, ve velkém prostoru Maďarska, hrála stále znovu a znovu skupina mladých herců výjevy z Malého prince. Vypravěč komentoval (česky) děj, ostatní pantomimicky řádili. Měla jsem dobrý výhled a nechala v sobě ještě doznívat impresionistické verše básníka, kterého jsem si předtím vyhrála. Stačilo trefit se tenisákem do plechovky se jménem. Ne, že bych šilhala, ale míříc na Petöfiho, sundala jsem dva z vedlejší police. Ale byla to dobrá trefa, poznat někoho dalšího! Zaujaly mne tu také brožurky klubu Přátel od Černého vola, ale ocenila jsem tu svou až po přebírání kořisti doma. Maďarští výtvarníci, inspirovaní Hrabalem, jeho dílem a knihami.
Vytrvale tu chodila rohatá bytost ženského pohlaví (soudím podle šperku nad čelem) s praporcem v jedné a jedním dílem Mycelia ve druhé ruce, což je v současnosti úžas budící řada knih o světě, stvořeném Vilmou Kadlečkovou. Bytost provázely tu a tam děti, ale připojovali se též dospělí. Konkuroval jí jen oranžovohnědý kocour, který obdarovával letáky a drobnostmi.
Kartografie štědře nabízela drobnosti pro děti, které propagují zajímavá místa naší země na pravítkách, kartičkách a podobně. Neodolala jsem, mám slabost pro „prostorové“ obrázky, a nakoupila ve výprodeji Krkonoše. Vím, které děti budou spokojené, že jsou v něčem „IN“, byť se mámy mají, co ohánět. Taktéž je pár lidí, co spokojeně sáhnou po časopisech, jaké se k nám ani nedostanou.Třeba v jejich rodné řeči.
Znám se, proto jsem šla na Výstaviště neelegantně s batohem. Doma jsem sice zvažovala, zda si nedopřát sukni a střevíčky, ale vidina nacpávání batohu zvítězila. Oprávněně. Jistěže jsem i nahlas slibovala, že nebudu kupovat knihy, když ještě není (a asi ani letos nebude) celostěnná knihovna. Prosím, oceňte nyní se mnou tu velikou zdrženlivost, když jsem domů dotáhla jen 3 knihy v pevné vazbě a sedm brožovaných! Manžel sice dohlížel, ale uznal, že opravdu využiji tyhle časopisy o cestování (pouhá dvacka kus!), že Mladý hlasatel je unikát (opět po dvacce) a nejvíc byl rád, sedl-li si u kafe a vypustil mne na oběžnou dráhu. Byla jsem čilým satelitem a tak jsem mu radši nenechala batůžek ani potěžkat.
Hm, svou „vinu“ na kulatosti objemu má zajisté ranní blesková návštěva antikvariátu, kde jsem neodolala vzpomínce na na význačnou bloggerku Respektu a přihodila tenounký sešitek s nápisem „Stručné poučení o nepadělaných Rukopisech“ z r. 1937. Kontrolní brouček: na kohože jsem si vzpomněla?
Ano, předchozí antikvariátovou kořistí jsem chvíli úspěšně mlžila, ale ten batoh se nezodpovědně zvětšoval tak nějak sám. Ostatně, jak jsem již přiznala, i tady jsem antikvariátově kořistila. Nejenom já, dlouhá řada polic s knihami staršího data byla pečlivě prozkoumávána. mnoha lidmi, dokonce si překáželi! Bohužel jsem tu zaslechla také mnoho úvah o tom, že leckdo neví, co s knihami, protože se skoro nevykupují a nikdo je nechce. Ach jo.
Nebyla jsem líná zkoumat i stánky zdánlivě na okraji mých zájmů. Třeba s hrami a hlavolamy pro děti. Manžela oslnila výstava knih ze dřeva a kroutil hlavou nad velmi, velmi lacinými šperky, které tu také měli. Ví, kolik hodin to dá práce, sám žižle a vyhlazuje a mazlí se s kousky dřeva u krbu.
Prohodila jsem pár slov u stánků Ikarie a Pevnosti, vyslechla přednášku Františky Vrbenské o pábitelství Bohumila Hrabala a jemu příbuzných velikánů, o tom, jak souvisejí s fantastikou. Moc se těším na širší verzi, kterou chystá do Chotěboře (Festival fantazie), protože padesát minut je na účinné rozprostření střípků imaginace a čarování se slovy poněkud stísněný prostor.
Prostory pro besedy tu byly na každém kroku. Pro děti i rodiče, často se až pekelně rušily podle toho, jak silně kdo měl nastavený mikrofon. Přesto jsem se s chutí zúčastnila rozhovoru o smyslu a postavení scifi, kterou tu obhajoval J.Kotouč (píše military), a i když jsem zasáhla do diskuze, až doma mi došly další souvislosti., které spisovatel nemohl mít zažité, ale člověk mé generace, který mohl stíhat číst všechno, co do 90.let vyšlo, ano.
Chytla mne myšlenka, prezentovaná u stánku ÚSTR, tedy soutěž příspěvků, dokumentujících různé okamžiky z naší minulosti. Sama jsem se pokusila něco nedávno vytáhnout z desítky lidí a podařilo se mi vyzpovídat pouze dva. Je tu hodně bolesti a ještě neuzavřených příběhů. Uvědomila jsem si to tím spíš, když jsem si včera pustila novinky na MVTV (televize M.Všetečky z Ašska), další díl Tajemných zákoutí. Ten jeden „můj“ příběh je navíc ještě otevřený, protože se mi ze souvislostí a letmých zmínek člověka vynořuje utajená tragédie, která poznamenala celou rodinu. U osmdesátníka dodnes bolavý a zamlčovaný uzel, několik rozhodujících, těžkých minut. Jste-li na projekt zvědaví, chcete-li si vysoutěžit až 50 tisíc, račte nahlédnout na www.pribehy20stoleti.cz.
Báječné bylo setkání s básníkem a překladatelem Pavlem Weiglem, o kterého jsme se ještě nedávno moc báli. Knihy a on, to nemohlo existovat jen tak, aniž by se tyto světy prolnuly! Držela jsem v ruce i nově vyšlou Krhútskou kroniku, která právě dnes vejde ve známost jako titul, zvítězivší v Ceně Miroslava Švandrlíka. Sestavil ji s Ervínem Hrychem a v 60.letech byli Krhúti takovým pojmem, že jsem se o nich mezi vrstevníky dozvěděla i já, skoro dvacet roků poté ve vsi pod Řípem!
Nožičky sice bolely, ušoupané až ke kolenům, ale batoh zdravě narovnal záda a tak mi ani nevadilo, že jsme museli vynechat některé oblíbené destinace. Byli jsme celkem hodní na svá tělíčka, dopřáli jim velmi chutné pokrmy a nápoje, duše obou oblažila vynikající společnost a hlavně následné rochněníčko v pokladech. Zítra začne rozdávání… Prolítla jsem mnoha světy, dotkla se i bolístek a některých stínů. Nic není jen růžovoučké a zářivé. Byl to ale den, který se natolik vymykal ostatním, že si pořád kladu otázku, zda jsme tam opravdu byli pouze několik hodin. Tolik vesmírů a nesmírů! Jak říkám, nikoliv pouhý jeden svět, nýbrž celé galaxie, mlhoviny a pár hvězdokup navrch.
