Mám spolehlivý přísun informací o několika oblastech a rychle vím, co se kde šustne i na stránkách, kam nechodím. Touto cestou ke mně přišlo avízo o projektu Čas Robinsonů.
Co o něm říct líp, než autoři sami? Najděte si „casrobinsonu.blog.idnes.cz“. Na svět se klube román, jehož velkým „hrdinou“ jsou více či méně drsné příběhy manželství, kde se vytrácí to, co bychom účastníkům přáli. Vztah se nebuduje, ale křiví a mění ve válku, otroctví, řetěz ponižování, marných nadějí, obětí a samoty.
Příběhy domácího násilí, sonda do postupné degradace lásky, v kterou účastníci věřili nebo věřit chtěli. Román chce být součástí kampaně, která hodlá oslovit lidi jak v Česku, tak v zámoří. Spolupracuje tu několik lidí, spojených blogosférou a velkým zaujetím – ale také schopností zajímavě psát.
Věřím jim. Věřím jejich projektu i důvodům, proč se do práce pustili. Však víte, že o rodině a jejích bolístkách píšu a kroužím kolem často. Čirou náhodou mám rozepsané pojednání na toto téma, nejdřív mi zatrnulo, abych nenosila klacky do lesa. Jenže různost forem je pro informaci a také hledání východisek víc, než žádoucí. Lidé v pokroucených vztazích přestávají vnímat to, čemu říkáme normalita. Bohužel je nenapadá, kam vývoj směřuje – a to je ta hlavní potíž. Protože stále víc a víc věřím, že se dá těm lidem na začátku toho šíleného tobogánu pomoci k tomu, aby se zase dokázali chytnout za ruce a vrátit na tu cestu, kterou chtěli jít. A možná ji měli skutečně takovou, jakou si vysnili – a možná ještě lepší.
Držím palce Času Robinsonů i všem lidem, kteří dokážou kdekoliv zvedat hlavu a měnit odevzdání se „údělu“ – nebo takovým pomáhat.
