Nelze popřít, že jsou pro mne tyto dny plné vzrušení a dobrodružství. Rekonstrukce domku pokročila, v obýváku můžeme už plánovat uhnízdění sedačky. Jenže jaké? Sleduji nabídku již několik let. Hm. Naslouchala jsem také různým zkušenostem s prosezenými moderními výtvory. Byla jsem ráda, že se koupě odkládá. Jenže ta naše sedačka, bohužel, už po třiceti letech a něco také začíná ztrácet fazónu. Socialisticky tvrzený molitan se dostal na hranu svých možností. Už v prosinci jsme zkoušeli nákupní veledomy a nadšení z nás prchalo jak zajíc brázdou. Všechno to je především mohutné, hranaté, i když uznávám, že s různou měrou pohodlí. Něco je měkčí, něco schválně nepohodlné, nízké, bez opěrek, tvrdé. Leckde se posadím a nedosáhnu nohama na zem, což je velmi hloupé. Nevadí mi „flákací“ výběžek, který sedačku formuje do „U“ a na kterém se můžu rozvalit. Jenže proč je to všechno tak široké, neohrabané… Dobrá, pokud bychom narvali do pokoje pouze dnešní nejpohodlnější sedačku, sedne si kolem šesti lidí a někteří bez opory zad. Kolem zbyde sotva půl metru od dvou zdí. Jenže my bychom rádi posadili šest až osm lidí, rodinu nyní v podstatě tvoří čtyři páry a dvě děti? Naše stará sedačka pro šest lidí je a děcka se mezi nás vlezou také, jenže dosluhuje. Do menšího současného pokoje se vejde i několik skříní, velký psací stůl, sedací „bobík“, šicí stůl… V tom novém bude jen mělká knihovna, sedačka a skříňka na gramofon, později se uvidí, asi ještě něco nízkého při zdi. Hlavní je to posezení a nemusí být nutně rozkládací. Zatím tedy vyhrává verze velmi nemoderní: Najít pohodlné dvou nebo třímístné sedačky na nožkách, lehce vypadající, doplněné křesly. Existují, jen jsme si u nich vždy povzdechli, že je to jen samostatný kus. Nyní však rozhoduje především to, jak se na nich bude sedět, opírat, povalovat. Věk, záda a klouby napovídají a předvídají. Žádná zbytečně mohutná masa, široká půl metru, za zády. Chápu, že návrháři věří na rozlehlé haly moderních domů, případně dost osamělé majitele, ale když ty jejich výtvory jsou tak zoufale jednotvárné! Stejně jako v průběhu deseti posledních let nás ani přímo dnes neoslovilo nic v katalogu nebo na internetu. To ještě bude hodně zajímavé!
Austrálie hoří, s tím nic nenadělám, jenže ohnivého pekla si užijeme ještě v dalších směrech a významech. Sice jsem dnes pročetla rozbory zabité jednoho jistého generála americkou střelou v Deníku N a Respektu, ale rozbory o možných příčinách a promyšlenosti nic neřeší. Píchlo se do vosího hnízda. V oblasti, kde se krev smývá krví a je věcí cti, aby jí bylo co nejvíc.
Deník N mne potěšil zamyšlením o střídavé péči. Na konci obsáhlého článku mne napadla velice kacířská myšlenka. Vrátila se z dob, kdy jsem slýchala v práci od druhé přepážky mladé matky, které se svěřovaly, že už mají jiného partnera, případně se rozcházejí, protože čekají díte s jiným. Anebo ještě lépe, dostavil se s nimi partner současný a společně vypočítávali děti z jeho předchozího (předchozích) vztahů a z jejího předchozího (předchozích) vztahů a děti společné s ujasněním, na které se platí alimenty, které již třeba i dospěly, a na které bude rodičák. Sama jsem byla u mnoha žen, které se staly samoživitelkami s ne zrovna zdravým dítětem, některé prošly i domácím násilím a některé tak či tak žily nyní pod kuratelou svých rodičů. Nepříliš samostatné v rozhodování o čemkoliv. Říkám si, jak můžeme chtít po tak dlouho nedospívajících jedincích odpovědnost při zakládání rodin a potom ještě onu schopnost domluvy? Vštípit jim, že ne oni, ale děti jsou v tom vztahu nejdůležitější a že jejich klidu, bezpečí a potřebám se ti dva dospělci musejí podřídit? A copak domluva, ale dokázat sám sebe vést k disciplíně, upozadit se, pracovat na své schopnosti udržet vlastní nevraživosti a ublíženíčka, skutečně se chovat rozumně? Sci-fi. Jenže nutná k průnikům do současné reality. Na to jsem hodně zvědavá.
K barvám těchto dnů patří nejen dnešní přeskakování z tématu na téma, ale také nabírání sil. Byla jsem přetažená a to víc, než jsem dokázala odhadnout. Troufám si tvrdit, že v těch příšerných pracovních podmínkách by to jiný odnesl na zdraví hůř, než já – utekla jsem ale včas. Dnes jsem již schopná pozorně naráz číst i tak obsáhlé stati, jaké jsem tu zmínila. A pamatuji si je. Mezitím listuji a studuji prameny, abych si připravila pár přednášek pro tento rok, začínám již v lednu. Uzdravuji se.
Protože k barvám života patří nejen šedé všednosti, odlesky ohňů a obav, fialové lemy talárů u rozvodových řízení a pastelové naděje, zastavím se u soumraku. Několik našich dobrých známých, osmdesátníků plus mínus, není v dobré kondici. Dělají nám starosti, v jednom případě hodně zlobí krátkodobá paměť, sebemenší zdravotní problém způsobuje zmatenost. Nikomu nejsme natolik nablízku, abychom pomohli, leccos je odmítáno. Je to těžké, když zároveň jde o ty, kterých si vážíme, máme proč cítit obdiv, přáli bychom jen dobré. Stmívá se jim.
Měsíc pomalu „dochází“ nad bílým popraškem, k němuž jsme se dnes vrátili po obíhání v „civilizaci“. Na dálném východě je bílá barvou smrti, my ji vnímáme jako barvu čistoty a nevinnosti, byť vlastně neexistuje – v tom jsou si s černou rovny. Ticho, bílá nebo černá prázdnota, jen stopy tlapek a ptačích nožek v tom řídkém, co už jakžtakž můžeme tady u nás nazývat sněhem. Je v tom i kus naděje – po temné noci přijde den a mezi ťápotami se zvedá zelená tráva nebo jehličí. Ten zbytek se uvidí.
Přeji vám hodně barev do vašich dní a ať ty nedobré rychle vystřídá celá paleta nadějných.
