Mně už ta srdíčka lezou na nervy. Růžovou také nebudu chvíli muset. Tuhle mne ale zarazil nějaký nadpis. No ne! Představte si, že někdo zrovna na týden s Valentýnem vymyslel Týden manželství. Naschvál, jako kdyby naše rodina neměla v únoru furt něco. Jenže jak jde o manželství a jeho podporu, tak to zas ano, pro to já jsem všema deseti.
Vždycky si při různých polemikách vzpomenu na to, jak jsem se trošínku (no, to vlastně ne trošínku, já leccos dělám pořádně) vytahovala s nějakými svými dvaceti roky manželství. Ve společnosti věkově promíšené. Což způsobilo kýžené vytřeštění očí třicátníků, načež jedna moje vrstevnice s mírným pobavením podotkla, že oni už oslavili třicítku. Podobně úsměvně se vytasily s číslem nad pětadvacet ty ostatní, mimo dvou rozvedených, ale i ty dotáhly skoro tu mou hrdou dvacítku. Tudíž jsem, prosím pěkně, byla v té společnosti málem (manželský) cucák.
Inu, zapomněla jsem, že jsem se vdávala zhruba o šest roků později, než bylo obvyklé. Nezlomilo mne zamilování během školy, nezapálila se mi lýtka pod kaštanovými svícemi o svatém týdnu před maturou. Učila jsem se na balkóně, tudíž jsem skrze oblíbenou mládežnickou relaxaci k častému (a zjevnému) důvodu ke svatbě nepřišla. Nezaláskovala jsem se v první práci, protože jsem bez problémů držela pravidlo „co je v domě, není pro mě“. Ve druhé už jsem zase viděla, že na tom pravidle sakra něco je – a až tehdy to zajiskřilo, bouchlo, pláclo. Nebo plíživě začalo? Názory se různí. Každopádně jsem se ocitla v prostředí, kde se skoro všechny ženy nad pětačtyřicet vdaly brzy a jejich manželství drželo pevně jako hedvábná šála. Neděste se, bylo jich jen šest nebo sedm. Ze dvaceti přítomných. Takže jsme statistiky nabouraly jenom trochu.
Ovšem tohle odsunutí do skromných pozic až za mnohem zasloužilejší stálice vzbudilo moji zvědavost. Začala jsem je všechny obíhat s papírky a prosila, ať mi zkusí napsat, proč si myslí, že spolu s manželem překonaly tolik roků a jistě i nějakou tu krizi a nervy a potíže a maléry a potomstvo a … Zkrátka doporučení ostatním lidem, co se teprve k té jejich stříbrné svatbě anebo třicítce pachtí a pinoží. Sice vrtěly hlavou, že to přece také musím znát, ale napsaly. Představte si, ony se snad nějak telepaticky domluvily. Psaly stejně, jedna jako druhá.
Jeden lísteček jsem si schovala. Odpověď nejzkušenější z nás, možná nejvýstižnější:
-uznání druhého, jeho práce a osobnosti
-odpouštění, tolerance chyb druhého
-skromnost, nevyžadovat něco nového za každou cenu (tlumit své přílišné požadavky)
Hm. Mám někdy pocit, že si lidi užijou báječnou zamilovanost a pár prvních let a potom se jim to už nezdá být ono. Jsou sice drsné případy, kdy je lepší dospěláky od sebe roztrhnout, ale pokud jde o běžné rozepře a nedorozumění (ta umějí být hodně výživná, během mlčení každý z těch dvou umí vymyslet pěkné pitomosti), pořád je převálcují takové ty druhé, třetí a další a další líbánky. Dobrá, brzdím. Přece jenom ještě nemůžu rozdávat moc mouder. Ale za rok, až ruku v ruce překročíme tu třicítku, budu přece jenom fundovanější. Zatím jen doporučuju: zkuste to taky, je to fajn.
