Od začátku dalších covidových opatření mne znepokojuje krutost, jaké jsou povinně vystavení lidé v institucích. Čirou náhodou mám dost zpráv od valdického vězně a řeknu vám, tento mladý senior se má proti jakémukoliv člověku v uzavřeném domově velmi dobře. I kdyby to byly pouze procházky a běžný kontakt s ostatními na televizi. Dokonce se tu pracuje, což on sice kvůli zdraví nemůže, ale má naději, že brzo začne jakýsi program. Může si také popovídat s kaplanem…
V domovech pro seniory jsou zastaveny – zakázány aktivizační činnosti, lidé jsou omezeni na pobyt v pokojích. Personál vídají jako přízračné postavy v oblecích, zakuklené, v rukavicích. Bolestně jim chybí dotek lidské ruky, popovídání. Vyhráli to ti, kde byla možnost, aby se jejich pečovatelky s nimi zavřely a opustily tak na několik týdnů vlastní domácnosti a rodiny. V takové komunitě vtažení infekce zmenšili na minimum a můžou dělat cokoliv. Tam, kde padla půlka až většina personálu do nemoci nebo karantény, skutečně (ani kdyby se bůhvíjak chtělo) není ani v denní praxi čas na víc, než nutné minimum. Přes roušku nelze mluvit dost srozumitelně a hlasitě pro každého.
Zabíjíme je!
Nejbolestněji si to uvědomují lidé přímo na místě. Jejich klienti se přestávají pohybovat, uzavírají ve „svém“ tichém světě, rezignují. Pokud bych nebyla účastna mnoha „zázraků“ probouzení člověka z osobních hlubin, asi bych jako většina neznalých pokrčila rameny a nechala to tak. Co zmůžu, že? Ono by snad bylo možné přirovnat uzavření člověka na pokoji k situaci na LDN, kde je spousta lidí také zastlaná a znají především čas hygieny a čas jídla, případně připevnění k toaletní židli, protože dostali projímadlo. Jenže i tam chodí vizita, mimo karanténu chodí návštěvy, lidi uznaní za nějak nadějné dostanou rehabilitaci (u mého tchána lékařka vyloženě sdělila personálu, že ten má chodit, protože ho chtějí domů – už za covidu – a chodí).
Teď, v této době, se vracím k vyprávěním rodin o jarních zkušenostech. O pláči, který slýchaly v telefonech, o tom, jak se telefony pokládaly, protože v tom jejich příbuzní neviděli smysl, vyčítali jim nezájem, že jsou někam strčení za trest a podobně. Uvědomme si další souvislosti: Jde o generace, které v dětství poznamenala válka, strach z Němců a ztráty v rodinách. Prožívání jejich rodičů je skrytě poznamenalo také. Rodina měla naopak velikou sílu, byla jistotou, drželi spolu všichni: tety a strýcové, sestřenice, bratranci a vzdálenější „kolena“. V padesátých letech bylo hůř, to naši senioři zažívali mnohem intenzívněji vědomí o komkoliv, kdo je může sledovat, udávat i nepravdivě, rodiny byly roztříštěnější, opatrnější ve vzájemné podpoře a pomoci. A věznění se týkalo mnohem více osob, přenesené zkušenosti a také jejich zveřejňování během oživení šedesátých let se dobře vrývalo do paměti. A co normalizace? Opět útlum. Různě vysvětluji, že právě předešlé zkušenosti zavřely lidem ústa a přinutily většinu se sehnout až skoro k zemi. Proto Palach, Zajíc a další neměli šanci. V Maďarsku předtím tekla krev, u nás se mrtví tutlali – a nebyli tak široce známí. Šeptalo se. Zato byly v živé paměti monstrprocesy s nevinnými, popravy ve vlastních řadách, likvidace válečných hrdinů – které si právě nyní připomínáme.
Pro nás mladší jde při onom připomínání o bodíky k probouzení národní a vůbec lidské hrdosti na naše předchůdce, pro staré lidi je to jejich realita, k níž se vracejí. Jsou v tom, právě teď. I ti, kterým se nezhoršuje paměť, srovnávají současnou situaci s dřívejšími zkušenostmi. Což teprve ti, kteří se vracejí do minulosti? Jsou nyní v normalizaci, padesátých letech? Jaké hrůzy a noční můry se jich zmocňují? Nevypovědí to, nemohou, nemají, kdy a někteří ani jak. Nesvěří se ani po telefonu, neboť tu je jakési zpoždění, které zná každý – jé, ještě jsem chtěla tohle povědět. U nich je to zpoždění větší – vysvětlím: Stávalo se mi, že rodina přišla po návštěvě za mnou a utrápeně se svěřila, že babička, maminka stejně nevnímá. Jenže ona za hodinu dokázala povědět personálu, že tu asi byl syn, rodina, byť někdy dost přesně nevěděla osoby. Když pečovatelka ukazovala na kytku na parapetu a sdělovala, že ano, tohle je od nich, třeba konkrétní paní s demencí se postupně upamatovávala denně, že tu seděli – mluvila o detailech. Možná i vštípených, ale vzala je za své. Chtěla si je pamatovat. I tohle je aktivizace. Probuzení zájmu a udržení. Ano, příště zase během návštěvy vypadala nejistě – k téhle se jezdilo tak jednou za dva měsíce – ale i ta „nevnímající“ měla v onen den teplo na duši až do večera a usmívala se, byť do podporujícího rozhovoru s pečovatelkou přesně nevěděla, proč.
Dotýkání, tělesný kontakt – ani za běžného provozu si občas neuvědomujeme, jak důležité je chytit za ruku, pohladit po rameni nebo paži jako známka vnímání a soucítění. Rukou, bez latexu nebo vinilu. Před těmi třinácti lety jsem si tohoto žíznění či hladovění všímala ve stejnou chvíli, kdy se o tom pozvolna začalo mluvit na přednáškách a vzdělávání pracovníků. Zažila jsem i pookřívání často v dětství bité paní, která se před dotykem hrbila a odtahovala jako před ránou. Jsem ráda, že během let začala vnímat dotyky potěšeně. Napřímená, rovnocenná – i to je důležité, vždyť „neňuňáme staroušky“ z pozice jejich převyšování, protože se k nim jakoby shýbáme a jásáme, jak jsou milí, krásní, slaboučcí. To ne! Dotýkáme se i objímáme – s respektem a pokud máme vytvořený vztah, pokud se dovolíme. Třeba, když pláče, dovolím se, obejmu – a oni se chytnou, že prý jsou jakoby u maminky, že jsou v bezpečí. Objímala jsem i tam, kam jsem přišla k nim domů, potřebujeme to všichni (jako ouřední sociálka jsem navštívila hodně zoufalých pečujících). Velmi blízký kontakt je zkrátka věc člověčí a starým lidem se ho nyní nedostane ani náhodou. Ostatně, jak často se doma držíte dlouho za ruku nebo tulíte k maminkám a babičkám mimo pozdrav? Muži jsou jiná kategorie, ale i oni se rádi pomyslně opřou o druhé, i jim schází podržení ruky.
Ruce potřebují cosi dělat. I kdyby to bylo výtvarné tvoření, vykreslování mandal, přebírání hrachu, nějaká ruční práce. I slepnoucí žena vám přišije knoflíky, protože se jich něco napřišívala! Pokud je nezaměstnáte, ztrácejí cit. Poznáte podpis v běžném denním „provozu“ a po nemoci s pouhým ležením. Naopak i parkinsonský třes umožní při soustředění dlouhé tahy štětcem. S vhodnou lžící se člověk nají i polévky – vybere hlavně kusy a tekutinu z misky vypije. Knedlíky se dají přikusovat jako pečivo. Když to dělají cizinci v extra restauracích, není problém kdekoliv, jen to lidem vysvětlit (i pečujícím). Na leccos lze vyzrát – je-li k tomu dán prostor. Rychlejší je ovšem krmení s jistotou, že se do jedince dostane, případně narve dostatek živin. Takže ruce a sebeobsluha lidem také při věznění přestávají sloužit, jejich procvičování je minimální. (Vy byste sami o sobě, při své současné silnější vůli, než mají lidé v bezvýchodnu, den co den vymalovávali cosi jen tak?) Už také vidím seniory, jak po vzoru amerického uvězněného hrdiny nebo hrdinky zavření v pokoji zdatně posilují, když jen část z nich dokáže cíleně po ránu rozhýbávat bolavé klouby. S pohybem jim většinou pomáhají pečovatelé při hygieně, protože je posazují, podepírají, přemísťují – a oni se potom dokážou pomaličku rozejít třeba směrem k jídelně. Teď sedí jak pecky na pokoji, polehávají, hybnost ubývá. Nemyslete, i vozíčkáři potřebují k samostatnému pohybu hodně sil. Po bytě ani „v civilu“ problém nemívají, ale pokud se musejí sami rozjet na dvacet metrů, vysílí je to. Když nejsou zvyklí. Kde se nyní denně několikrát po domově projedou po chodbě? Hádejte.
Společnost ostatních, společné rituály – vždyť ubylo i společného sledování televize, natož promítání jakoby kina! S komentáři z okolí, poznámkami, vzpomínáním – tam jsem byla, tenhle film mám rád, ten fotbal za nic nestojí, to za našich časů… Jsou zavření a přestávají toužit po dalším životě. Někteří mají luxusní samotku, jiní jsou ve dvojicích, dnes výjimečně v trojicích – ale je otázkou, nakolik ten spolubydlící mluví. Dokonce se zdá, že je poněkud výhrou ten levnější pokoj s dalšími dvěma. I kdyby jen leželi, častěji a déle se něco děje, protože než všechny personál omyje, lze pozorovat dění.
Mezi lidmi se začíná mluvit o Babišově důchodové reformě. Vyčítalo se mu, že za jeho premiérování se nic kolem ní nedělo. Opak je dnes pravdou. Tato vláda svými letními prázdninami zahájila razantní snižování počtu poběratelů důchodů, jež bude pokračovat do příštího léta, i kdyby zrovna covid ustoupil. Dokonce jde o reformu, která probírá i možné brzké zájemce o důchod, byť se najde i dost mladých lidí, příliš časně zemřelých bez známých zdravotních obtíží. On sám však na sebe předem vzal zodpovědnost na to, co nastalo, takže ani tohle mé zveřejnění mu nijak nekřivdí.
Co může udělat každý z nás právě teď?
Můžete pořídit a vytisknout snímky ze známých míst v okolí, kam se senioři nepodívají, třeba sérii procházek po náměstí, uličkách, klidně i hyper a supemarketu. Dejte je do euroobalů s hrubším povrchem (ne těch nejprůhlednějších, slepují se a hůř se listuje) a do nějakých desek. Tyto „knihy“ se tím stanou omyvatelnými. Pokud je opatříte průvodním slovem, tak „bezpatkové“ písmo Arial, Calibri, font kolem 14 – 16. Tyto knihy mohou kolovat (domluvte se se zažízením). Můžete tak připravit i nějaké texty, třeba oblíbené básně, povídky, školní práce potomků, jejich zaznamenané vzpomínky, svědectví o jejich městě (z FB) atd. jsou zbytečné velké celky. Lidi, odvyklé čtení, soustředění unavuje. Vezměte si k ruce časopis pro ženy. Všimněte si zvýrazněných odstavců – člověk s demencí je dokáže přečíst, někdo jen pod nadpisem, kde je shrnutí článku, jiný i další odstavce, kde je pár detailů navíc. I v omyvatelných knihách berte zřetel na délky a sdělnost textu. Román, který babička četla před třiceti roky, totiž dnes po několika stranách odloží, ledaže by ho skoro uměla nazpaměť. Zapomene souvislosti, protože příliš namáhá oči a kniha může být i velmi těžká, špatně se jí listuje. Novější díla jsou psaná svižněji, ale také už na ně nemusí starý člověk stačit – i čtení se musí udržovat a připomínám, že stres, jaký nyní lidé pociťují, oslabuje soustředění.
Existují barevné kamínky, sklíčka pro dekoraci – můžete je dát do misky (pro přepravu s víkem), kam strčíte i nějaké drobnosti, v celku, třeba z kindervajíček, aby je dotyčný lovil. Měl by tedy znát počet (napsat na víčko). Pokud budou kolovat, lze je propláchnout, dát osušit a poslat dál.
Poslech oblíbené hudby nebo povídek, romány. Sluchátka, raději ta velká, měkká, nezastrkávací jako pro piloty – a přehrávače. Rozsah opět podle schopnosti soustředění.
Tam, kde není domov pro seniory v paneláku, lze domluvit před domem, v zahradě, nějaké živé zpívání. I ležící lidé, co se z okna nepodívají, ožijou.
Co napadne vás?
