Už jsem ani nedoufala, že k tomu někdy dojde. Už se nám překrývá čas odchodu do důchodu s časem, po který víme i z vědeckých studií, že ústavy pro nejmenší děti opravdu, ale opravdu nejsou to pravé ořechové. Ano, vážení, stoprocentně to víme takhle dlouho, celá desetiletí. Časovou osu výzkumů, debat a odmítání klidně můžeme pro srovnání položit  vedle délky lidského života. Ano, za tu dobu jsou z tehdejších novorozeňat dnešní důchodci. Nad jejich osudy se  u nás pouze mlelo pantem. Od devadesátých let  se díky tomu i u nás vedly veřejné diskuze o rušení kojeneckých ústavů, o potřebě rodinné (pěstounské) péče i pro novorozeňata a kojence. Alternativu zavedla paní doktorka Vodičková založením Klokánků, často bojovala za jejich přežití. Dostalo se mi té cti, že jsem s ní v r. 2005 absolvovala jednu jízdu po Praze, kdy zařizovala a vyřizovala, převzala sponzorský dar a ještě se mnou stihla probírat svízelnou situaci kvůli dítěti v mé péči. Klobouk dolů, řeknu vám! Tehdy se zrovna podařilo, že pro Klokánky byla odsouhlasena státní podpora a já viděla nejen jásot celého týmu, ale slyšela i o tom, jak lidé měsíce čekali na výplatu, ale péči nevzdali a děti nevraceli.

To už bylo dávno po slovenském experimentu, kdy se děti s domova rozebraly do pěstounské péče v okolí a výsledky v jejich prospívání a celkovém vývoji byly vynikající (měřitelné odborníky), ale protože by se tím pádem mohl zrušit onen domov. A po něm, ó ty hrůzo! asi i lecjaké ostatní, lobby domovů tudíž napnula síly, zvítězila a děti šupajdily zpět. Ano, státní zaměstnanci velice podporovali odbornost svých ústavů, poukazovaly na laičnost  pěstounů, veřejnost bouřlivě protestovala proti možnému týrání dětí, neboť když v Americe zrovna vyšla kniha jednoho někdejšího pěstounského dítěte, byl z toho argument jak noha. Ke všemu i my tady měli (jako na potvoru v době jedné z takových debat po sítích) pěstounskou rodinu, která měla hodně dětí v péči a přestala ji zvládat. Dokud jsem nepoukázala debatérům na souvislosti, jaksi jim naprosto nedošlo, že lidé před šedesátkou vychovali přes deset dětí zcela v pohodě, pán před časem dostal mrtvičku a sociálka jim nijak nepomohla, nezajímala se, neodlehčila – a paní byla nejen pečující o manžela (po mrtvičce jsou hlavně muži dost nevrlí a vzteklí), ale také o mentálně postiženého dospívajícího svěřence – mezi ostatními snad pěti nebo kolika dětmi v té době. Z toho by se hroutili i pečující dnes, kdy  leckde mají podporu služeb a sociálních sítí včetně odborných rad. Ne, oni byli tehdy rázem zavržení, oškliví a fuj. A jak jsem naznačila, hned se stali také argumentem, proč u nás pěstouny ne, dělali by to jen pro prachy.

Teď vám tu přetisknu svůj článek ze Subjektivníku, publikovaný v roce 2007. Ano, tak starý. Abyste uznali, že se o dětech a jejich výchově  jenom blábolilo tak strašně, strašlivě dlouho. Článek jsem napsala při debatách o profesionálním pěstounství, tedy až sedmnáct let poté, co někoho u nás napadlo končit s kojeňáky. Opakujte si to vždy, když budete mít během čtení pocit velkého aktuálna.

Profesionálové.        

Jak hezky to slovo zní! Má šmrnc a břink a zvuk, je stylové, moderní a slibuje jakési solidní výšiny. Každému je jasné, že takový řidič, technik, chemik nebo například potravinář, dostane-li se mu přívlastku „profesionál“, případně uznalého „profík“, patří k elitě spolehlivých odborníků.

Teď se nám ale profíci cpou i do oblastí poněkud odlišných. Tam, kde od lidí požadujeme vysoký podíl vcítění, zaujetí, obětavosti a nadšení. Zkrátka na všech místech, kde velikou úlohu hraje jejich srdce. S mírnou nadsázkou lze říci, že dotyční svá srdce pokládají na dlaň a naprosto nezištně je drobí potřebným jako rohlík holubům. My dokonce žádáme, aby jim ten symbol duše ve stejné kvalitě dorůstal jako Prométheova játra a mohl být drolen znovu a znovu, úměrně okolní potřebě. Ano, žádáme ty drobky a sbíráme je, občas jejich rozsévače pochválíme, někdy dokonce velebíme, ale především bychom rádi viděli padat kousky té lidské lásky houšť a v ještě větších kapkách. Pokud ovšem dojde na jaksi nemravnou otázku odměny, jsme pobouřeni: lze vůbec cosi tak velikého měřit čímsi tak sprostě přízemním, jako jsou peníze?

Sám prostý rozum sice napoví, že i entuazisté jsou nuceni něco jíst, někde bydlet a šatit se lépe, než listem fíkovníku nebo darovaným rouchem. Jenže spojovat jejich práci s penězi?! To nám nevoní od dob, kdy jsme si navykli na odměny symbolické, slovní a heslovité. V tom jsme se skutečně od osmdesátých roků (přinejmenším) nějak nestačili vyvinout. Vždy budu znovu vidět nadšení předsedy ZO SSM jedné fakultní nemocnice, když pro svou organizaci na „okrese“ vybojoval nevídané, ba ohromné ocenění za práci členů. Opravdový prapor SSM, představte si! Zvítězil nad stavaři z Pražské obnovy, kteří tak skvěle dávali dohromady stavitelské klenoty, jedinou větou: Když sestry chirurgie na Karláku překročí stovku přesčasů, jednička se jim škrtne a jede se dál. Není, z čeho přesčasy zaplatit, ani jak jim dát volno. Zedníkům tehdy poklesla čelist a pro ten rok se úžasného praporu vzdali. To bylo, panečku, vítězství! Jediné – u sester se nezměnilo nic.

V té době se povídaly vyprávěnky o úctě k ženám nebo k nadšení a výkonům lidí, kterých si nesmírně vážíme a ceníme, ale skutečná role vychvalovaných spíš připomínala otroctví pod knutou vlastní zodpovědnosti vůči okolí. Dnes cítím v povětří, jak se opět poměřuje samozřejmost zanícení a obětavosti, kterou v daných oborech vyžadujeme, s financemi, které by ty lidi mohly nějak rozmazlit nebo přivést na scestí. Slýchám a čtu polemiky ve stylu sytého, který nevěří hladovým a ani nehodlá znát detaily. Zato hodlá uhlídat vnitřní čistotu těch, o nichž se mluví, hutným citovým vydíráním a brnkáním na poetické a romantické struny. Přitom by byl málokteré z těch POVOLÁNÍ sám ochoten s požadovanou dávku vnitřního jasu a symbolickým platem provozovat. Všimli jste si, jak rychle se do morálních apelů cpává pojem „povolání“ místo profese, je-li třeba brnkat na city?

Po učitelích a zdravotnících dnes přicházejí na řadu zástupy lidí ze sociální sféry. Copak lidé „státní“, těm je ještě hej, ale co ti další stateční, většinou v prvních liniích, pod zástavami občanských nebo církevních sdružení? Nyní se této činnosti říká „pomáhající profese“ a od letošního ledna se přísněji skotačí kolem jejich vzdělávání, kvalifikace, viditelných výkazů a důkazů činnosti, přičemž dál skrytou záhadou zůstává, jak je donutit v té první linii přežít.

Sotva před dvěma roky jsem připravovala pracovníkům takové organizace mzdové podklady na průměrných sedm tisíc čistého. K hodinám ve směnách přidávali měsíčně 34 hodin pohotovosti a ještě víc nepočítaných přesčasů, které by stejně nebylo, z čeho zaplatit. Byly vědomě darované potřebným. O tom, že „pohotovost“ ve skutečnosti běžně trávili prací, ani nemluvě. Teoretik ovšem dodá, že takový přístup sociální sféra samozřejmě vyžaduje a  navíc ty lidi hřeje fakt samotné práce pro středoškoláky, v regionu tak vzácné.

Doba sice pokročila, ale dotace od státu se smrskly, neexistuje šance uplatnit nějaký grant na mzdové náklady. Ušetřit lze dál jedině na platech a díky darovaným hodinám práce. Lidé se rozdají až na dřeň kostí, vyhoří, odejdou. U kompletování technických součástek nebo lepení oušek k hrnkům si vydělají dvojnásob a s čistou hlavou. Jistě se u montáží chytnou i ti, kteří si mezitím zvýší vzdělání na VŠ.

Z lidí v této oblasti, kteří se mají ochotně krájet na kousíčky, leckdy bez nároku na kus dobrého slova, poslední dny vypíchly skupinu z nejcitlivějších: pěstouny. Ano, mám na mysli ty bláhovce, kteří si pustí do bytu a osrdí děcka bez ohledu na původ a minulost, postarají se třeba i o deset dárečků. Počkat, zarazí se leckdo, nejsou oni už dnes docela slušně s penězi za vodou?

Nejsou. Nemohou být, přestože leckomu z nich o peníze skutečně příliš nejde. Stačí poměřit částku, jakou stát pokládá za dostačující pro dítě v ústavu a dítě v rodině. Podle jakého propočtu stojí důstojná instituce nad srdeční záležitostí? Jedině podle toho starého, lehounce vyděračského. Lásku a vztah přece kusem zlata nepoměříš a instituce je přednostním žroutem nákladů, o tom se netřeba hádat. Nechávali jsme tedy celé roky pěstouny milovat svěřené děti, rozumět jim lépe nebo hůře podle jejich životních zkušeností, schopností a vlastních snah. Museli si poradit sami, někdy vítězit, jindy ztroskotat a s těžkou vnitřní výčitkou dítě vrátit ústavu. Jak vyčíslit tu strašnou zodpovědnost a tíhu, ve které zůstávali sami? Selhání vlekli pěstouni jako břemeno celé roky.

Spojení pojmů „profesionál“ a „pěstoun“ však nyní spoustě lidem v České kotlině a přilehlých oblastech naježilo srst. Jak se může láska dávat profesionálně? FUJ! Docela normálně a dobře, odpovídám. Protože péče o děti, při které takové pouto vzniká, nestojí na šišlavém soucitu a pusinkování sladkého raubíře, ale na každodenní práci. Základem je přijetí dítěte s jakoukoliv minulostí, bolestmi, strachy a hlavně s projevy veškerých zmatků. Patří sem i krádeže (syslení jídla pod polštář, protože jenom co dítě právě teď drží, to má; strkání věcí pod bundu v marketu, protože máma všechno neplatila), lhaní, výbuchy vzteku, žárlení, pomočování a také například náměsíčnost s narušeným psychickým vývojem. Dítě má u pěstounů zažít onu úžasnou novotu, že je jakýmsi partnerem, že je rovnoprávné bez ohledu na původ, že je někdo oslovuje, ba dokonce i vyslechne a je na něj pamatováno – třeba i kontrolou zadané činnosti.

Prozradím malé tajemství: tohle v plné šíři většinou nesvedou ani prarodiče s pěti-šesti vlastními vnoučaty, když si je vezmou najednou. Přitom je viděli vyrůstat a mohou spoléhat na podobnost svého někdejšího rodinného modelu. Potřebujeme dítěti kvalifikovaně pomáhat s uzlíkem na životě, s jeho jedinečnými a originálními problémy růstu a vývoje. Například i učitel se splete a nervózní tik považuje za provokaci nebo škleb, což pěstoun nesmí-a to jde jen o prkotinu z nejmenších. Může tedy pěstoun pouhými zkušenostmi obsáhnout víc, než zmíněný učitel? Uznávám, že leckteří to opravdu zvládali, ale až po létech zápasů, zbytečných zdržení a trápení.

Se zázemím rychlé odborné pomoci a případnou supervizí za zády lze dítěti skutečně otevřít svět nových možností, jednat s ním jako s partnerem a překlenout možná negativa, která by v rodině mohla bouchnout a ublížit. Tohle zatím dokáže svým pěstounům jakžtakž zprostředkovat jenom Klokánek. Fungující, jak v Česku jinak, většinu své existence pouze z darů veřejnosti. Tím pádem s plně vytíženými odborníky, spolupracujícími za symbolickou odměnu a z lásky k věci. Trochu se v tomto směru začínají prosazovat také poradenská centra pro rodinu, ale je jich zatím asi jako šafránu na výsypkách kolem Tušimic.

Můj hlas tedy jasně padá na tu misku vah, kde vedle tradičně proklamované úcty a uznání k dosavadní práci pěstounů leží vše potřebné, co k jejich profesionalitě patří. Odbornost, životní moudrost, vzdělávání, poradenství a špičkové ohodnocení. Jestliže totiž srdce kusem zlata nevyvážíš, lze tedy zaplatit vysokou úroveň dané služby. Tu totiž bez zapojení „srdce“ nevyčaruješ ani náhodou.                                   (červenec2007)

A jak je to dnes? Viděla jsem papírování kolem pěstounských dávek na vedlejším okénku, u kolegyně dávkařky. Úplně mne přešla chut angažovat se v tomto oboru, třebaže naše rodina již jednou hodně dobře uspěla. Už jen tohle papírování, kontroly a sledování mne odrazují a radši zůstanu v poradenské oblasti. Nehledě na to, jak těžké je pustit dítě dál. Nebo zjistit, co mu vyhojí rány života. Nedivím se, že někteří během času odpadnou.

Nyní se tedy otevírá šance maličkým. Ti nejmenší už nebudou marně plakat v postýlkách, aniž by někdo hned přišel. K tomu budou slušně placeni pěstouni, kteří musejí projít testy, školením a stále spolupracovat se svým odborným zázemím. Ostuda, jakou je institucionální ochuzení o podněty, pozornost a péči pro děti, co nemají být trestány za svůj příchod na svět, zanikne. I když uznávám, že se za poslední roky výrazně smrskl počet domovů i dětí v nich. A možná právě proto se podařilo věc  prosadit… Nedělám si iluze. Jen děkuji všem, kdo souhlasili. Konečně.