Ve starších příbězích mne vždycky zaujaly narážky na ústav chudých šlechtičen. Nic víc, snad o nějaké postavě několik vět. Možná také vás rozčiluje, pokud se někde mluví nebo píše o věci, kterou přece všichni znají a vy se cítíte podvedení, mimo mísu, mimo pomyslnou vybranou skupinu znalých. Stálo mne to více hledání, ale zvědavost jsem uspokojila.
Odjakživa nebylo lehké pro šlechtické rody udržet naživu potomstvo, které by mohlo převzít panství, tedy syna, a také nějakou tu dceru, která by skrze sňatkovou politiku provázala panský rod s dalšími. V tom se příliš páni a kmáni několik století nelišili. Jenže zhruba od osmnáctého století se v Evropě životní podmínky ustálily, zlepšila se možnost péče také o malé děti a tak se stalo, že najednou jaksi velmi přebývalo šlechtických dcerek.
Možná vám přijde podivné, že při prolézání minulostí sociální práce koukám po vyšší společnosti, jenže ona to uměla být sice lesklá, ale velká bída. Pokud se urození manželé činili, měli dětí jako smetí – a všechny (nebo většina) dosáhly dospělosti. Copak chlapci, ti se mohli strčit mezi vojáky nebo kněze. Jenže co s děvčaty? Ona jsou navíc velmi houževnatá a ve srovnání s chlapci vydrží kdejakou nemoc. Navíc se jejich úmrtnost snižovala tím prostým faktem, že dívky neměly přístup ke zbraním a výcviku vůbec, nelovily a neriskovaly, jak je výsadou mladíků. Zatímco synové odpadali, dcery se tužily při předení a vyšívání v bezpečí hradních paláců. Pravda, padaly ze schodů po přišlápnutí sukní, ale ten poměr nebyl až tak výrazný.
S holkami je odedávna ta veliká potíž, že pokud si dovolí nějaký ten sdílený, bouřlivý a hlavně zakázaný cit, ten velmi rychle a očividně vykvete v plod lásky a rodina má z ostudy kabát. Kde pořád brát další a další věže k uvěznění nebo příhodné výklenky na zazdění?! Chudší šlechta, pokud na základě velké plodnosti urozených manželů nechtěla přijít na buben, musela řešit velice ožehavý problém: Jak zabezpečit dcery, aby dožily počestně?
Sňatek s neurozeným člověkem, to se nenosilo, to byla mesaliance, zkažení urozeného původu mnoha předchozích generací. Věno pro klášter bylo stejnou zátěží, jako věno pro ženicha s modrou krví. Takže z mladých dam aby byly tetičky, živené bratrem, co zdědil titul i tu lesklou bídu. Měl dámy jednak hlídat, jednak živit. A samozřejmě klidnit sváry, protože několik ženských pod jednou střechou, to byla vždycky spíš noční můra než ráj na hradě.
Vybavila se vám milující sestřička I. Chýlkové ze Sedmera krkavců? Nemusíme chodit do pohádek, i když byly odrazem reality. Taková paní Perchta z Rožmberka by mohla vyprávět, jaké peklíčko jí dělaly ze života švagrové s tchyní! Vlastně vypráví, pokud si přečtete její zoufalé dopisy rodině.
Zůstávaly tu na ocet dívky jako budoucí krky navíc u hlavy rodu nebo vychovatelky u bohatších příbuzných. Těch tetiček sice nebylo mnoho, ale protože rodičky dost často umíraly, mohly se jednotlivé dámy dožít vysokého věku (i postavení) jako náhradní matky osiřelých synovců a neteří. Někdy dokonce ovdovělému bratrovi spravovaly majetek, případně se staraly o další sňatkovou politiku. Byly zkrátka tam, kde se domlouvala nová hradní paní. A také mohly na rodových setkáních dohodit budoucí sňatky dětí, které si zatím nevinně dováděly kolem nich.
Stávalo se již mnohem dříve, ve středověku, že se tu a tam někdo nad ošemetnou situací vznešených dam zamyslel. Bohatý šlechtic si mohl dovolit zřídit nějaký ten ústav pro výchovu a vzdělávání chudých dívek, aby žily na jakési vhodné úrovni.
Jenomže tak, jako se (ne)pomlouvají některé mravy středověkých ženských klášterů, jejichž následkem byla i novorozeňata, vyhazovaná oknem kamsi do propasti, mohly být i tyhle dámské ústavy semeništěm part, které se rozhodly žít veseleji. Což se například stalo v Německu, kde takový ústav získal nezávislost na rodu zakladatele, vévody z Württemberku, ale na počátku 18. století měl tak zvláštní pověst, že tam byla poslána komise úředníků a ta se nestačila divit. Tehdejší vévoda (který komisi nechal poslat) opět získal moc nad vedením a správou úřadu – a abatyšemi se zde později stávaly dcery jeho rodu, když se z vévodství stalo království.
Post abatyše některé ústavy obsazovaly volbou, často se představenou ústavu stávaly právě dcery zakladatelského rodu. V našich zemích a těsném sousedství taková abatyše získala s udělením postu také titul říšské kněžny a to už hodně znamenalo.
Proč takový zájem o moc? Stejně jako kláštery, měly také ústavy prostředky, ze kterých žily. Dostávaly darem vesnice, pole a lesy, mohly tedy být velice bohaté. Kdo je bohatý, ten do lecčeho může mluvit, má tedy i moc. A moc se vždycky dá využít – nač tedy nechat někde vládnout spolek ženských?!
Velmi pravděpodobně vedly tyto okolnosti k ustanovení přísných pravidel pro Tereziánský ústav šlechtičen na pražských Hradčanech. Marie Terezie, jak víme, byla na děti hodně bohatá a leckdy přemýšlela i o potomcích mimo rodinu. Tereziánský ústav otevřela roku 1755, ale o abatyši moc nepřemýšlela. Teprve po jedenácti letech ji napadlo, že by mohla zaopatřit také vlastní dceru – abatyše si přišla na důchod dvaceti tisíc zlatých ročně.
Takže nejen výchova a zabezpečení na úrovni (chovanky měly vlastní byteček a služebnou), ale také jisté penízky byly lákadlem, proč se do ústavu dostat.
Tereziánský ústav nikdy nebyl zamýšlen jako církevní instituce. Sama císařovna vymyslela a sestavila pravidla pro zdejší život. Bylo možné odtud odejít a vdát se – dokonce s malým věnem. Vytvořila zde nadaci právě na zaopatření dcer z urozených rodin. Myslela také na to, jak zajistit příjmy pro vévodkyně svého domu, dceru, vnučky a podobně. Dvacet tisíc ročně nebylo málo. Zajisté to mohlo velmi posílit odhodlání urozené dámy, aby byla ostatním příkladem ve velmi bezúhonném životě. Navíc ústav reprezentovala u dvora.
Společnost nebyla pro dámy uzavřena. Naopak – kde by hledaly případné ženichy? Mohly nosit šaty podle své chuti a možností, předepsaná byla pouze barva šedá, hnědá, do společnosti černá se znakem ústavu. Mohly chodit do divadla, na plesy a na slavnosti u dvora, mohly jezdit po příbuzných.
Zrovna Marie Terezie se s první abatyší příliš netrefila. Ano, zabezpečila svou druhou nejstarší dceru Marii Annu, ale ta do Prahy nikdy nepřijela, nezúčastnila se ani ceremoniálu uvedení do funkce. Spokojila se se slavnostním jmenováním za přítomnosti dvora. To jí bylo dvacet osm let. Podle dobových pramenů nebyla příliš oblíbená ani průbojná, mezi šestnácti sourozenci to zřejmě nebylo nijak jednoduché. Byla to hodně vzdělaná dáma, i když prý zrovna v pravopise a jazycích vůbec žádná sláva. Nebyla roztomile hezká jako jiné děti nebo sladká dívky v dospívání, navíc měla tu smůlu, že v devatenácti těžce stonala. Snad došlo také k tuberkulóznímu onemocnění páteře, takže milá vévodkyně prodělala postupné změny v držení těla až k hrbu, který ji zcela vyloučil ze sňatkové politiky.
Marie Anna odmítla v Praze přebývat kvůli zdraví a nakonec si vybrala alžbětinský klášter v Klagenfurtu. Dost se kvůli tomu s matkou hodně hádala, ale prosadila si svou. Blízko kláštera byl postaven palác, kde mohla přebývat, a místo abatyšských dvaceti tisíc jí císařovna posílala ročně čtyřicet tisíc zlatých. Když nebyla v ústavu, nárok na příjem jí zanikl. Místo ní vedla ústav děkanka, případně by to byla nejstarší z dam. Na chodu ústavu se podílely také další dámy v hodnosti proděkanky a dvou asistentek. Abatyše a děkanka měly na starosti správu a hospodaření, arciděkanka s asistentkami péči o chovanky. Ty také dohlížely na vystupování ostatních 25 dam na veřejnosti.
Druhou abatyší se stala její neteř a jmenovkyně Marie Anna, dcera Leopolda II., která mimo jiné korunovala na českou královnu svou vlastní matku. Pro tu byl již pravidelný příjem dvaceti tisíc dohodnut se stavy. Reprezentovala ústav osmnáct let, až do své smrti. Po ní byl ústav opět bez abatyše, tentokrát dlouhých 26 let. Stalo se pravidlem, že byla nová abatyše jmenovaná hlavně proto, aby korunovala další královnu. V roce 1836 byla takto jmenovaná Marie Terezie, aby korunovala manželku Ferdinanda I. Půl roku poté byla čestného úřadu zproštěna a vdala se za krále Obojí Sicílie, Ferdinanda II. Následovaly již jen dvě vévodkyně – abatyše. Hermína zemřela po čtyřech letech a další vévodkyně, při jmenování pouze devatenáctiletá Marie Karolína, se po osmi letech ve funkci v r. 1852 provdala za svého bratrance, arcivévodu Rainera Ferdinanda.
Život ostatních dam nebyl jen teplým místečkem. Dámy samozřejmě musely chodit do kostela a velmi, velmi příkladně se chovat. Den začínal modlitbami a duchovním cvičením (kdo byl mimo ústav, musel splnit povinnost tam, kde přebýval), odpoledne se cvičily ve sborové modlitbě a dalších součástech pobožností. Pravidelná zpověď byla samozřejmostí.
Zodpovídaly také za život svých sloužících. Když nebyly tak dobré, jak se žádalo, nejdřív jim domluvila abatyše, potom byly veřejně napomenuty na shromáždění ostatních dam a abatyše mohla zastavit příjem. Ten býval použit jako platba dámě, která nad nezbednicí vykonávala dohled – dobu trestu určila abatyše. Měly na nápravu kolem tří měsíců – potom byl o poklescích informován císařský dvůr. Pokud zlobil sloužící, byl ihned propuštěn – toto právo měla i abatyše.
Od r. 1817 měl ústav finanční problémy, propouštěl zaměstnance (musel tu být knihovník, archivář, podomci, vrátný apod.), ale ani to nepomohlo. V r. 1826 tu bylo i méně chovanek, jejich počet klesl na osmnáct. Ústavu se začalo opět dařit až ve čtyřicátých letech. Fakticky zanikl až v roce 1919 a v budovách se usídlilo ministerstvo vnitra. Zdejší šlechtičny poté ještě žily z výnosů velkostatku Ledeč.
V Praze nebyl Tereziánský ústav prvním tohoto druhu. V roce 1701 vznikl se svolením císaře Leopolda I. Ústav u svatých Andělů na Novém Městě pražském. Zakladatelkou byla Zuzana Helena z Bedarides. Do založení Tereziánského ústavu měla jeho abatyše titul císařská a svaté říše římské okněžněná abatyše. Potom, jak víme, se kněžnami staly abatyše tereziánské. Do roku 1877 sídlil tento ústav na Dobytčím trhu v budově dnešní Všeobecné nemocnice. Poté byl přesunut do budovy Norbertina v dnešní Revoluční ulici v Praze, kde sídlil až do zrušení v roce 1918.
Ve výčtu nesmí chybět ani brněnský ústav, do něhož byly přijímány také dívky neurozené. Byl založen Janou Františkou hraběnkou Magnisovou v Brněv roce 1654. Odkázala mu dům v Brně, k dalšímu zaopatření ves Medlánky a 60 000 zlatých. Ústav později získal další panství na jižní Moravě. Dodnes najdete v Brně významnou budovu Paláce šlechtičen na náměstí Svobody. Ústav byl založen jako Škola Panny Marie, již od počátku pro osiřelé dívky různého stavu. Zakladatelka se rozhodla určit svou pomoc pro 4 dívky panského, 4 rytířského a 4 z měšťanského stavu. Pamatovala také na patřičné vybavení dívek, které by se rozhodly odejít do kláštera nebo se provdat.
První abatyší se v roce 1699 stala Zuzana Teuchenbachová, rozená Walterkircheová, která svůj úřad zastávala dvacet dva roků. Když úřad představené zastávala Františka Karolina Vraţdová z Kunvaldu, rozená Hrušovská z Hrušova, byly přijaty nové stanovy. V letech 1779 – 1804 let došlo ke změně na nadační ústav, který se měl starat o vychování, zaopatření a výuku nemajetných osiřelých dívek ve věku 12 – 20 let. Původní nadace počítala s věkem chovanek mezi 18 – 40 let, ale bylo nutné tato pravidla změnit a navýšit počet míst. Nyní se mohl ústav postarat o 16 šlechtičen a 16 měšťanek, navíc přibylo jedno místo, založené císařovnou Alžbětou v r. 1747.
Na rozdíl od Tereziánského ústavu šlechtičen tu dámy nemusely bydlet a jejich počet mohl nadále růst. V roce 1860 již vzdělával sedmdesát dva členek.
V roce 1920 se stal čestným ředitelem prezident republiky. V jeho pravomoci nadále bylo jmenovat představené, asistentky a také rozhodoval o přijetí dalších členek. Trvale jich tu žilo pouze 18, dalších 5 mělo zvláštní postavení a 61 bylo externích. Vrátila se původní věková hranice 18-40 let. Dívky musely být sirotky, tedy alespoň z otcovy strany. Další podmínkou bylo dobré zdraví a přednost dostávaly dívky, které se narodily na Moravě.
Za okupace měly přednost ženy, které patřily k německým usedlíkům nebo které žádaly o usídlení v protektorátu. Dohled nad Maria Schull měl říšský protektor. Roku 1946 začaly platit poslední stanovy nadace. Název byl opět změněn, tentokráte na „ Nadaci Marie Školské v Brně“. Byla určena osiřelým dívkám československé státní příslušnosti.
Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo k posledním změnám v ústavu. Tehdy měla ještě nadace třicet členek. Majetek ústavu byl vyvlastněn a členkám přestaly být vypláceny peníze. V prosinci 1954 došlo k úplnému zrušení nadace pro nedostatek prostředků. V budově dnes najdete Etnografický ústav.
