Trochu si oddechněte od truchlivostí života okolo covidu, mám pro vás malou recenzi. Jak název článku napovídá, jde o knihu A nešlap do louží Vladimíra Stibora
Známe Vladimíra Stibora jako básníka, jako fotografa, vydavatele básnických almanachů a málem bychom zapomněli, že je také prozaikem. V útlé knížce, kterou nazval „A nešlap do louží“, najde čtenář pětici povídek. Pětkrát tu potká muže, citlivého, různě zraněného, přesto opatrně doufajícího v pokračování dalších „normálních“ dnů. Pětkrát narazí na divno, kterému nerozumí, které se vymyká jeho životní logice. Takové věci by se žádnému z těchto z hrdinů přece stávat neměly. Jsou to normální mužští, s nimiž se život nemazlil, kteří se jím museli prokousávat den za dnem, a najednou…
Kousky vzpomínek na dětství loudí jakýsi spolupacient, častý návštěvník. Snad průvodce umíráním, snad podvědomá vůle žít v lidské podobě. Jako by ze vzpomínek na dětství pletla stále silnější lano nebo žebřík pro návrat. Do života i domů z nemocnice.
Další z mužů nastoupil jako vychovatel do dětského domova, kde se střetává s beznadějí a životem v pouhé přítomnosti, bez žádostí a tužeb pro budoucnost. Děti v pasti odmítnutí, nevíry v sebe sama, zamotané v pavučinách vlastních scestí. Kdo tu zachraňuje koho?
Podobně se můžeme potácet nebo procházet dalšími stránkami a znovu se k příběhům vracet, zastavovat se u každého z nich. Vytušíte zde historické souvislosti, letmo jakoby sklouznete po povrchu děsů, o kterých víte. Hlavní děj se odehrává mimo nich – nebo ne?
Více již prozrazovat nebudu. Povídky nenechávají v klidu, kladou otázky po smyslu doufání, nadějí a takzvaně správných cest. Netrápí příliš dramaticky, příběhy se tváří docela bezpečně, nenápadně. Rozezní však podtóny ve vašem vědomí. Nespokojenost, cosi nehmatného a přece přítomného, stíny zřetelně podobné některým Stiborovým básním – a rovněž fotografiím, které provázejí každou povídku.
Útlou, ale neklidnou knihu letos vydala Věra Kopecká v Broumově.
