Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Ženská kontra zlej život: vítězství

Moc jsem toho nenaspala, hlavou mi vířily vzpomínky. Stačila zmínka, náhodně přivátá facebookem. Třináctého ledna odešla má letitá kamarádka a známá, na kterou osud navršil neuvěřitelné věci. A ona to zvládla. Přežila dokonce prognózy lékařů, neboť v jejím rodě ženy umíraly kolem čtyřicítky. Natáhla svůj život o tři čtvrtiny „dovoleného“ času. Dožila se sedmdesátky. Setkaly jsme se, když pečovala o vnučku – dceři se narodily dvě holky brzy po sobě a mladá matka nezvládala takovou nálož starostí. Tak si miminko prostě vzala k sobě, nehleděla na dávky ani přídavky, vše nechávala dceři.

Vím o ní hodně, ale napíšu jen něco z toho, co na ni bylo naloženo, jen pro představu, jaký trakař se také dá táhnout. Vychovávaly ji dvě tety, mezi kterými pendlovala a které se k sobě moc neměly. Každá totiž patřila do jiného kostela, k jiné víře. Když vyrostla, bylo načase, aby se postarala o nemocného tatínka na invalidním křesle a k tomu i o nemocnou umírající maminku, která roky trávila po nemocnicích. Díky výchově u tet měla širokou přátelskou rodinu, ale to vždycky nestačí. Starý rodinný praktik ji tuhle potkal a najednou si uvědomil, že je skoro dospělá. „Snaž se mít děti co nejdřív, ve vaší rodině ženy už po dvacítce nic nedonosí.“ Poslechla a léta se potom podivovala moudrosti lékaře, který znal několik generací jejich rodiny.

Ona byla vždycky trochu remcavá a svá, možná proto jí na pohřbu maminky úřednice trochu posměšně poučila, že maminka – a předtím i tatínek – měli nárok na nějaké dávky, stačilo zažádat. Nemuseli žít z ruky do huby, že. Naopak poté, když se zeptala sousedky, bylo jí soucitnou Romkou dáno mnoho užitečných rad. A tuplem ji neměli na úřadech rádi. Dotáhla jedno protivenství až na krajský soud – a k potrestání místní soudkyně.

Jak to bývá, mladé manželství moc nevydrží. Po dvou dětech rozvod a teprve po čase další muž, další manželství – včetně nespokojené tchyně. Její zlatý hoch si vzal rozvedenou s dětmi! A línou, jak se zdá. I v nemocnici té její „mladé“ přece sestry vynadaly, že se fláká, když se ráno nemohla učesat. A tak prý neudělala nic, co by vypadalo jako pomoc. Ani řvoucího vnuka nezvedla z postýlky. Revma tehdy neprokázali – ale neudělali jí ani test na něco „vedle“ – dnu diagnostikoval až praktik na záskoku v jejích padesáti. S dnovým záchvatem fakt v ruce jen tak něco neudržíte…

Čekala dvojčata – a ta zemřela těsně před narozením, protože se ohlásila ona záhadná rodová nemoc. Sraženina způsobila infarkt placenty. Přesto svému druhému muži dítě dala, živená půlkou aspirinu denně, aby nedoslo k dalšímu neštěstí. Bohužel se po čtyřiceti letech právě tomuto dítěti dívala do hrobu. Manžela dochovala dávno předtím, zemřel na zhoubné bujení, doma, v její péči.

V mezičase trpěla tak hroznými migrénami, že občas musela i na kapačky do nemocnice. Právě změna praktika po letech vysvětlila, že ve skutečnosti trpěla malinkatými mrtvicemi. Teprve v jejím důchodovém věku se objevil test, který prokázal velmi vzácnou krevní nemoc. Okolí se dlouho podivovalo, že by blbá bolest hlavy mohla být nějak vážná – ale právě zásahy v nemocnici, i když nemohly odhalit příčinu, znamenaly určitou rehabilitaci její pověsti. Jak jásala nad novou diagnózou! Nejhorší prý je, když  na člověku nic není vidět, ale přitom trpí jako zvíře – a u ženských se na bolest hlavy už vůbec nekouká. To má přece každá a taky žije… Měla náhle skvělé alibi na dobré čtvrtstoletí těžkých potíží, nepochopení, posměchu a cejchování. A co víc, léky!

Pro nejbližší rodinu nebyla celé roky nijak moc reprezentativní, i když se snažila pracovat i při invalidním důchodu – zkrátka ženská, která se tak nějak samozřejmě pro všechny prala se životem a skromnými příjmy. Proč jen se z toho nevyhrabala? Všichni kolem byli přece úspěšní, zajištění – ale ona na žádný blýskavý luxus neměla.  Však i její děti se porůznu praly s osudem, někdo líp, někdo hůř. Pokud mohla, přes všechny roztáhla kvočnovská křídla a chránila, co se dalo, ve jménu nejslabších.

Unikala do fantazie, psala povídky s tehdy neuvěřitelnými nápady. Posílala je do soutěží, nejvíc si oblíbila O stříbřitělesklý halmochron, kde se často dostala mezi první pětku. Když se přestěhovala na Rakovnicko, objevila soutěže  knihoven. Bylo samozřejmé, že na přelomu tisíciletí osedlala počítač. Ten se stal prubířským kamenem dalších vztahů. Bylo to zvláštní období, v jejím věku a s tíhou dlouhého manželství, které skončilo ovdověním. Byl o ni (po hlubokém a dlouhém  propadu do smutku a truchlení) najednou zájem, nemusela hledat, ale… Setkala se například s mužem, který by byl rád živen, aby všechny své peníze mohl dát dětem z minulého vztahu – a práce s počítačem byla pro něj strašným dráždidlem. Měla mu vyvařovat, prát a chovat ho, ne odskakovat do jiných světů a navíc se bavit na internetu! Tak si musel najít jinou. Nebylo možné potkat člověka, před nímž by mohla vzpomínat na svého nebožtíka, božechraň i na návštěvu hrobu – a přece se tak stalo. Našla milého muže, který byl rád, že jí nevadí jeho vzpomínky na zemřelou manželku. Naopak, společně vzpomínali na své milé a bylo jim dobře. Také jejich děti, radosti i strasti s nimi byly společné. Medicína pokročila, našla léky na mnoho potíží – jich obou.

Někdy slýchám, že člověk nemůže spoléhat na to, že se mu někdy to dobré vrátí nebo že si nějakou odměnu  za těžký život zaslouží. Libuše se vyhrabala z neuvěřitelných malérů, doslova ohýbala vesmír ve svůj prospěch – a podařilo se. Řadu let ještě prožila v hezkém vztahu, zajištěná, v inspirujícím prostředí, dostala se i do míst, která vždycky chtěla poznat. V niti jejího životního příběhu sudičky spletly tolik  pramínků s pády, bolestí a trápením, kolik jsem viděla vždy nejmíň u dvou a více žen, žádná další celou takovou nálož netáhla. Pokud jsem jí něco z toho pomohla nést, trochu tu tíhu nadzvednout, byla jsem ráda.  Moc jsem jí přála pohodu posledních let, kdy mne už vítr odvanul opodál.

Ať je ti už jenom dobře, Libuško.

Noc plná vzpomínek, jejího hlasu, gest… Pokusila jsem se o náhled do jejího života a neměla by tu chybět ani ukázka tvorby. Nové věci nemám, ale když jsme spolu dělaly po roce 2000 fanzin „Marduk“, pochlubila se mi i touto povídkou. Skončila někde v šuplíku jako mnoho jiných. Někde povídku nabídla, nechtěli, zahodila. Nikdy se k žádné nevracela, ať jsem jí domlouvala sebevíc. Z téhle na mne dýchla atmosféra těch let, kdy i naše silnice v okolí lemovaly dívky, „čekající na autobus“.

 

    S I L N I C E   B Í L Á   P Ř E D E   M N O U

Libuše Čermáková

Může ženská porodit monstrum? Blbost, říkám si, ale stačí, abych očima sjela k tamtomu… Brr. Je to ošklivý, obalený slizem. Ve zvrácenosti třetího tisíciletí je možný úplně všechno, ale  lidský miminka by měly mít tu zvláštní ošklivou krásu, na jakou jsme si zvykli. Přivedla jsem na svět něco odpornýho. Ležim v posteli, Mářa dneska nepřijde, sbalila kunčofta na celej víkend a Pišta má pochopení, když je holce mizerně, nechá ji bejt a mně teda mizerně je, sakra! Tamto ke všemu není lidský miminko. Jen aby na mně kvůli tomu nevlítli benga. Ty debilové nechápou vůbec nic. On by Pišta taky nechápal a že je to frajer! Na Pištu je spoleh. Zase rány! Není čas! Bojím se a přitom už vím…

*

„Pozor, Jolanko!“ On všem svejm holkám říká Jolanko, že aby se mu to nepletlo, ale já vím, že bere akorát na mně, i když ty nány pitomý za Pištou lezou, až je to kolikrát trapný. „Holky z Dubí měly problémy.“ Pišta má přehled. „Nějakej kretén tam přepadal šlapky, ale skoro nic jim neudělal, jen je maličko seknul kudlou vzadu na krku. To je úchyl, co? Tak se neboj, Jolanko, já to ohlídám, ale říkali kluci, co tamtudy projížděli, že ten maník nebude nebezpečnej.“ Pišta je fakticky inteligent, denně si kupuje noviny a taky je čte. Jak řikám, bedna. Ostatní chlapi jsou na tuty dementi, ale Pišta, ten jednou bude za vodou. Možná koupí alespoň jedno patro, aby jeho holky nemusely postávat před vchodama paneláků a pak tahat kunčofty do suterénu. Pár nás trčí i u silnice, ale to je dost blbý, člověk nějaký many vydělá, ale pro jinýho, než pro Pištu, bych to nedělala.

Když ženská skončí na periferii, je město daleko, tak daleko, že nemá naději na zpáteční lístek, člověk má pokaňkaný papíry, i když dneska už se lejstra nevedou, ouřadové jen čuměj do počítače a tam mají úplně všechno, soukromí je zkrátka fuč.

Copak tohle vysvětlím? Je to hnusný, to dítě. Musim s tim něco udělat. Kdyby mě Pišta nevaroval! To bylo samý: „Ber pilulky, Jolanko, co s parchantem, pak se zvencneš a začneš snášet na hnízdo…“ Pišta ved´ docela blbý řeči, já přikyvovala, on měl skoro ve všem pravdu, ženský jsou blbý, když je popadne rozmnožování, to bych se nehádala.

„Chlápka musíš odhadnout, Jolanko,“ tu radu jsem si měla zapsat zlatejma písmenama, jenomže nemám ani tužku, ani notes, po pravdě- písmenka se mi taky nějak pletou, ve škole na pomalý děcka kašlou, člověk ani nepotřebuje číst, stačí, když rozumí obrázkům. Telku a video pustit umím, tak proč bych utrácela za knížky? Stejně se na ně chytá prach a normální lidi radši skouknou film, ne?

„Jsou všelijaký úchyláci,“ otravoval Pišta skoro denně. On má strach z malérů, aby nedráždil policajty, protože živnost je živnost a s touhle sortou  radši po dobrým, benga dokážou otravovat a pak to stojí veliký prachy. Je to docela jednoduše zařízený, kdo maže, ten jede, ale kolik pitomců musím obsloužit, abych měla tolik měny, kolik je potřeba, když chtěj  být všichni živi, co? Jak se povede mně, na to házej bobek skoro všichni, kromě Pišty ovšem a ten zase není zaopatřovací ústav.

Však jsem potom radši držela hubu, aby mě nezmátil. Měla jsem zařvat, on byl ten zákazník fakticky  nějak mešuge, ale já  ani nestihla nabrat dech. To byl fofr. Šup šup a šmik. Ani nevim, jak ten magor vypadá a to mám pamatováka jako doktor, když koukám na zprávy, vím, koho hledaj i druhej den ráno!  A že v poslední době pořád mizej i mužský, o ženskejch ani nemluvím, po těch byla poptávka i ve středověku, myslím. Teď se vedou všelijaký debaty o  chlápkách, černě oblečenejch, ale bulvár taky shání many na chleba. Tyhle záhady  živily novináře už ve dvacátým století, kdo by ty jejich plátky jinak kupoval? Vědátoři? Ty čtou tlustý bichle a je jim šumafuk, jestli Zeměkouli schlamstnou mimozemšťani nebo člověk. Já si s tím taky hlavu nelámu, mám vlastní starosti a nejsou ledajaký: u silnice je večír zima, taky nevím, na koho narazím a k tomu ty Pištovy kecy… Někdy bych radši vůbec nevylezla z postele, ale i za ten mizernej kutloch musím platit nekřesťanskej nájem, jinak mě vyšoupnou na ulici a bude mi zima furt, tak makám jako mourovatá.

Chlápek, co se tehdy vyhrabal z auta, já myslim, že bylo kradený, i když na čórkaře nevypadal, nebyl vůbec hovornej. Ale taky mi bylo jasný oč kráčí, tak proč se zbytečně unavovat. Zdál se mi  v balíku, s prachama drahoty nedělal. Zákazníci dokonce smlouvaj, hlavně Turci, nejradši by dostali zadarmiko, blbouni, ale tenhle ani necek.

Taky byl trochu přičmoudlej, vypadal na Araba nebo tak něco, až jsem si řikala co tady dělá, když by moh do najtklubu, ale chlapi jsou prasata, některým se postaví jen když šukaj s kurvou a to ještě na zadní sedačce auťáku, co by moh parkovat i před Hiltonem. Když se jim tyhle zábavičky vejdou do rozpočtu, proč ne.

Akorát to štíplo. Chlap funěl jako lokomotiva, já makala, aby to měl co nejdřív odbytý a napadlo mě, že má v autě chlívek a já se škrábla o kudlu nebo o hodinky nebo o nějakou jinou pitomost, ale on si zrovna lebedil v sedmym nebi a já nemohla přestat, abych to zbytečně neprotáhla. Za ty prachy co beru, to musí bejt jednou tam dvakrát ven a fertik.

To  byl orál, do prčic, ten blb mi pořád šátral vzadu na krku a pak se odvalil.

„Tak dělej,“ povidám. „Mám ještě další kšefty, takhle mi to nehodí ani na slanou vodu.“

On ale přivřel oči, ty byly takový prázdný, ne že by mi na tom záleželo, ale v tu chvíli na mně šáhla zubatá. To byl tak nenormální pocit, no fuj. Chlap neřek jediný slovo, já teda čuměla, když mě mlčky vystrčil z auta, takový rito by člověka přivedlo do blázince. Ale co, zaplatil předem, tak ať táhne.

Když mě něco zalechtalo na krku, lekla jsem se, kdoví, co ten cvok sebou vozí, ale pak jsem si šáhla, měla jsem na ruce krev. Byl to ten úchyl a Pišta někde za bukem vykecával s Brodeckým Jožkou, oni jsou nějak příbuzný, ale u silnice jsme nějak spřízněný všichni, žejo? Až se Pišta usadí v paneláku, stačí i nějakej polozborcenej, budeme mít o něco lepší přízeň. Městský nad náma ohrnou frňák stejně, kdo nemá apartmá v mrakodrapu, není dost nóbl, mají svoje vymoženosti, co se o nich jednomu ani nezdá, mně jde na nervy i telka, co vykecává na každým rohu, jako kdybych já ty zprávy potřebovala. Až bude šmytec, tak to určitě poznám.

Nebylo mi to fuk, taky proto, že moje tělo potom vyvádělo prapodivný věci a nemusím lítat k doktorovi, abych poznala, že mi rostou prsa a všechny tyhle věci. Přišla jsem k úrazu a to si dávám majzla, beru pilulky a vůbec.

„Nebyly ty prášky prošlý?“

Pišta kouknul jako čert, on to nakupuje od svýho známýho lékárníka, je opatrnej a holka na mateřský je mu na houby, některý kunšofti si na velkej pupek potrpěj, ale není jich zase tolik.

Od toho lékárníka se daj získat moc fajnový věci, parkrát jsem si taky šlehla z toho jeho extra zboží, Pišta ví, jak se revanšovat, když holka maká celou noc a já šla asi třikrát z auta do auta, jinak trčím vedle dálnice, v zimě v létě, není to lehký živobytí, i když nad náma lidi ohrnujou nos, co já se kolikrát  nadřu – a to ještě riskuju nachlazení, ty krátký sukně, to je o nemoc, jenomže Pišta má svoje zásady , holka má ukazovat, co nabízí a v kožichu ukáže prdlajs.

Že jsem v tom,  mě napadlo dost brzy, ale taky pozdě na to, abych stihla potrat. S těma práškama jsem si připadala jistá a ono to nevyšlo, ať si trhnou nohou, vědátoři. Pišta by mě přerazil, jeho holka musí být opatrná, tak co jsem měla dělat? Však to nějak dopadne, myslela jsem si, tohle vždycky nějak dopadne. Sladký tam, kyselý ven, říkala naše bába, ale mně to sladký nepřipadalo, naše bába holt byla ze starý školy.

Dost mě ničila představa, že Pištu popadne rapl a on mě potom předhodí třeba Bresovovi. Ta mafiánská svině byla něco jako Drakula E 55, ale nějakej čas ho neviděli, až potom, stála jsem na svým obvyklým místě hned vedle odbočky do lesa a foukalo mi pod sukně, i když do zimy chybělo půldruhýho měsíce. Vtom přibrzdilo docela pěkný BMW, za volantem dřepěl právě ten hajzl Bresov, on už má pěknou řadu holek na svědomí, štětku, co si nechávala říkat Laura měl prodat do arabskýho nevěstince. Každopádně zmizela jakoby nikdy dřív neexistovala, taková mladá holka, mohlo jí táhnout na osmnáct.

V auťáku dřepěli další dva maníci a Pišta zrovna odběh do lesa, tohle vypadalo na pořádnej průser. Utěšenej páreček vylez a já se nemohla ani nadechnout, ty jejich oči, stejně prázdný, jako neživý, šel z nich strach. Couvala jsem a v duchu proklínala Pištu, jehly se pro takovýhle sportování nehodí, ať si s těma svejma zásadama trhne, idiot! Kdyby mě slyšel, tak se zvencne, ale on někde dřepěl mezi smrkama, dal si čínu a udělalo se mu blivno. Myšlenky se mi rozutíkávaly a ty dva chlapi se blížili stejnoměrným krokem, jako dvě mašiny.

„Do hajzlu,“ zařvala jsem, zahodila boty a mazala pryč, ale ty obludy pochodovaly za mnou a i když jsem pádila jako umanutá, za chvíli mi funěly do zad. Pak po mně tláplo monstrum, to nemoh být člověk, drželo mě to jako v křeči. Jak já se cukala, ale bylo mi to houby platný. Kdyby z těch parchantů vypadlo jedno jediný slovíčko, ale oni nevydali ani zvuk. Jen mě svírali, každej z jedný strany, připadala jsem si jako lapená do sítě, protože tohle muselo dopadnout špatně. Taky mě ničilo to, co se ve mně usadilo, v takový chvíli je nejlepší brečet, nepomůže to, ale člověku se uleví.

„Nechte mě, krucinál, co jsem vám udělala?“

Kdyby aspoň hnuli hubou! Ani ň! Jen suchý větvičky nám praskaly pod nohama. Koutkem oka jsem zahlídla Pištu, schovával se jako partyzán, asi to viděl ve filmu. Potom něco zahvízdalo a chlap vpravo se sesul. Paráda! Pak to zahvízdalo ještě jednou a můj problém byl vyřešená záležitost, hnala jsem se k Pištovi a on si položil ukazováček na pusu. Mazali jsme k jeho starýmu pežotu, on vyznával absolutní nenápadnost, kdyby jezdil v novým fáru, dráždil by všechny ty závistivý šmíraky, co bonzujou a lezou policajtum do zadku.

Od mlází jsem se otočila, v mokrým listí to vypadalo jako dva splasklý pytle. „Padáme!“ Pišta tak nějak zasyčel. „Zalez do auta a ať tě nikdo nevidí,“ dodal Pišta. „Musim to uklidit.“ Vrátil se, aby odtáh ty hajzly, oni je stejně najdou a my se museli hodně rychle zdekovat. Tohle nebyla čórka, za to se jde natvrdo a na hodně dlouho. Kolena se mi rozklepala až za pár minut, když mi došlo, co je to za sračky, v tomhle s policajtama nebude legrace, mord se zaplatit nedá – tenhle určitě ne.

„Bylo to v sebeobraně,“ houknul Pišta, ani mu to netrvalo moc dlouho, ale připadal mi pobledlej. „Hele, oni už byli pryč, to určitě zařídil ten Rusák.“ Jak povidám, o Bresovovi je líp nemluvit. Schovala jsem se až doma, pod peřinu, to je jediný bezpečný útočiště, když jsem v posteli sama. Jak se mi pod duchnou hlomozí nějakej nadrženej slizoun, je pohoda a bezpečí fuč, ale ten den jsem si dala voraz, Pišta mě do práce neposlal, asi toho sám měl plný kecky.

Další dny mi bylo strašlivě blbě, já myslela, že vyzvracím vlastní vnitřnosti, Pišta se tvářil jako čert, prachy mu utíkaly, ale já byla úplně vyřízená. Tyhle věci jsou těžko stravitelný, kdybych měla kam zdrhnout, neváhala bych ani minutu, jenomže návrat do Lhoty neznamenal obyčejný fiasko, ten matčin frajer by patrně popad brokovnici, to kvůli ostudě, co jsem našim nadělala. On měl vždycky nějakej důvod, ten rapl měl na triku všechno možný, na mně hledal vši a přitom koukal, jak mě dostat z domova, jen aby se moh roztahovat. Máma toho nabouchanýho frajera obskakovala celá rozparáděná a mně se z toho akorát zvedal pajšl.

Pišta přišel až v neděli navečír, praštil o stůl šrajtoflí a pak z ní vytáh fotku. „Znáš ho?“

Cíbil se na mně jeden z těch dvou hnusáků. „“Do… Pišto, tys ho obral? Za to ti napařej El Paso!“

„Prdlajs. Nejdřív by mě museli chytit, náno pitomá.“ Už mi neříkal Jolanko, když jsem na sebe koukla do zrcadla a zhodnotila vlastní ksicht, taky bych zapomněla na něžnosti. Vlasy, mastný a slepený do provázků, oči zapadlý a podmalovaný kruhama, že by se na nich dalo cvičit – brr. Pišta pochodoval přes kuchyň. „Seber se, ženská. Dej se do pucu, potřebuješ makat.“

„Já už…“ Nějak mi to nelezlo z pusy.

„Có?“ Tentokrát se zatvářil zle.

„No… Musím na nějakej jinej flek, z toho, kde jsem byla mám nervy.“

„Madam si žádá extra zašívárnu? Hele, Jolano, nehloupni… Chceš jít dělat pro někoho jinýho?“

Stačilo jen pomyslet na ty týpky a hned mě touha po změně přešla, Pišta mě moh klidně přenechat Rumunům, těm kreténům přivandrovalejm, co dělaj našim holkám ze života hotový peklo. Umínila jsem si, že už neřeknu vůbec nic, ať mě postaví třeba naproti celnici.

Taky jsem si umínila, že o tom jiným stavu neceknu, dokud nebudu muset a že se budu snažit, abych ještě pár měsíců nemusela a potom se uvidí, ale ta věc, co si vypůjčila moje tělo, ani těch pět měsíců nepotřebovala. Když mě to popadlo, vážně jsem myslela, že mám kliku a je to potrat, jenomže já kliku mít nemůžu, protože život je jedno veliký svinstvo. Skučela jsem si tiše, aby nikdo nevěděl.  Teď ležím zahrabaná v zasviněný mokrý posteli.

Obludka mi sama vylezla na břicho, kouká skoro hladově. Musím něco udělat. Za dveřma přešlapujou ty mrchy, co zíraj těma divnejma očima. Bouchají, syčí. Takovej brajgl jeden nebo dva neudělaj´. To nelidský dítě je jejich a oni ho k něčemu potřebujou a to něco neudělá lidem dobře. To je jasný i mně.  Každýmu by to došlo, když tomu kouká do očí. Stačí se natáhnout pro polštář, taková maličká nestvůra nebude mít tolik síly, jako kdyby dospěla. Kdybych ji nechala vyrůst.

„Nehloupni, Jolanko…“ Něco se mi dobejvá dovnitř hlavy, ale já už pevně držím polštář. Tohle není Pišta. Ty rány na dveře jsou šílený! Jestli je doma stará Blažková, přiběhne se smetákem. Co s ní asi udělaj´? A co udělaj´ se mnou? Držím to malý, jak jen můžu. Obludka se vzpírá. Má sílu, bestie mrňavá, má sílu, protože je zlá. A já slábnu, asi moc krvácím.

„Nemám tě ráda, nemám tě ráda,“ supím. Je to dřina, ale musím, musím ještě chviličku vydržet – než ty hajzlové prokopnou dveře.

(2002)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama