Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Zdislavino dědictví

Ten příběh je docela známý, také díky literárnímu a filmovému zpracování, nemluvě o mnoha článcích. Prostě Zdislava, schopná pomáhat ostatním více způsoby, než „pouhým“ ošetřením ran, bylinkami a pozorností k trápení jednotlivce. Zdislava, předávající sílu, uzdravující dotykem. Dáma, která z výše svého postavení a luxusu dokázala pohlédnout dolů, až k potřebnosti prosťáčků a žebráků. Po Anežce České byla dalším příkladem toho, že se vznešené paní mají věnovat i těm nejubožejším. I když ona to přeháněla až k sebezničení – ale co naplat, její schopnosti se jí staly závazkem, nevěřila, že patří jen sobě a své rodině. Nepatřila nebo si to jen myslela v době, kdy popírat sebe sama bylo ctí?

Dnes jméno svaté Zdislavy nesou některé azylové domy pro ženy s dětmi. Často se tu skrývají nejen ženy chudé, ale i ty, které sebraly odvahu a opustily muže, který je utiskoval, týral, ponižoval. Nesou s sebou veliké dilema. Jak se dát v klidu dohromady, když se jejich děti dost často ptají po tatínkovi? Matka se pro ně stala čímsi samozřejmým, někdy pouhou služkou, a k otci vzhlížejí – z různých důvodů. Třeba pro tu moc, kterou dává najevo. Až starší děti dokážou rozumět, že něco není v pořádku a trpí společně s maminkou. Zvláště, pokud jde o tyrana posilněného alkoholem a násilí je fyzické, děsící. Také tyto ženy se postavily na vedlejší kolej. Hlavní je jejich role manželky/partnerky, matky. Jejich sebedůvěra je šikovně zadupávaná, proměňovaná na podřízenost a závislost na cizí vůli. Obětují se přece proto, aby dítě mělo otce, aby zachovaly úplnou rodinu – a stále chtějí věřit, že chyba je jinde. Nebo se stydí, že ti, kdo je varovali, měli pravdu a ona už neví, co s tím. Ostatně, nyní jde do kin film Můj příběh, který leccos napoví i těm, kdo dost dobře nechápou, jak je tohle možné. Žen je sice většina, ale trpí i muži, včetně těch „mužně“ vypadajících. I oni leccos udělají pro rodinu a dítě, jejich stud je stejně palčivý.

Dále tu máme ještě výraznější následovníky a následovnice Zdislavy. Lidi, co přímo pečují, ať již profesionály nebo „sendvičovou“ generaci, snažící se postarat o své milé rodiče, babičky a dědečky. Není to jednoduché ani pro mladé ani pro pečující v předdůchodovém nebo důchodovém věku. Velkou roli hraje nejen fyzická námaha, ale především duše. Mnozí pečují, aniž by si v minulosti od těch bližních užili hřejivé vztahy – ale je to máma, táta.

Citace ze stránek Péče o stárnoucí rodiče to vysvětlí za mne:„To bych si moc přála,aby mne tatínek zase objal,on mi uměl projevovat upřímnou rodičovskou lásku, která mi moc chybí. Pouhý náznak od mamky by mi stačil a byla bych za to vděčná…“ „Potřebovala bych se vypovídat… Cítím se, že jsem zle divná- nebo divně zlá? Pečuji o tchýni. S babi to byl takový celoživotní boj, ona byla vždy „matka rodu“ a všichni jsme se tomu museli přizpůsobit. Přes to všechno jsme si ji po úmrtí tchána vzali k nám, ale starám se já… Přehlížení mé osoby už asi nevnímám, ale bolí to tím víc, když  přijede starší syn s dětmi. To je samý úsměv, je ve společných prostorách, její divadlo je málem na angažmá do Národního. Mého manžela nebere, ani když odjedou. Denně u stolu je to samé fuj, je mi špatně, nechápeš, jak mi je a podobně. Chci být vlídná, milá a vstřícná, ale … Snažím se, ale někdy to fakt nejde. Pak mne hubuje i muž, ze jsem nepříjemná. Je mi to líto, že selhávám, ale nevím co s tím.“ “ …Dnes to večer přišlo. Po podání večeře mamce, vyčištění kaďáku, měla přijít mamčina sprchovačka. No a najednou bum prásk a já jsem omdlela, praštila se do hlavy.Vůbec jsem neměla sílu se zvednout. Mamka to viděla….a nic. Jen co se děje, už si nepamatuje, jak jsem rozhašená. Doufala jsem že sama od sebe řekne, ať jí odvezeme na týden do odlehčováku, abych se z toho dostala. Ale nic… No a já sbírala odvahu jí o to poprosit, no a co myslíte? Prostě jsem jí to neřekla. Holky, proboha, nebuďte tak blbé jako já.“ „Dobrý večer,  jak jste komunikovali s osobou, o kterou pečujete? Moje mamka pečuje o svoji maminku, ale potřebuje si nutně odpočinout (psychicky i fyzicky). Jediná další v rodině, kdo pomáhá, jsem já, a mám malé dítě. Z mého pohledu, i babičce by se na odlehčovacím pobytu mohlo líbit, každý den je ve středisku mše, což je jediná věc, která ji zajímá. Jinak nečte, nedívá se na tv, neposlouchá rádio. Je částečně chodící, s těžkou formou demence. Pokud hlídám já, mám pocit, že to pak mamce „dává sežrat“. Bojím se babiččiny reakce, a zároveň o zdraví mojí mamky!“ (upraven pravopis, něco kráceno)

Vzor Zdislavy a povinnost, nadřazená i pudu sebezáchovy jsou ve skutečnosti začarovaným kruhem a ostudou společnosti, která by se moc ráda viděla jako vrchol možného „dobře“ – při zobecňujíícm pohledu na mírovou současnost a zabezpečení. A to dnes podrobněji nemluvím o rodičích postižených a nemocných dětí, zvláště, pokud si tatínek zachrání kůži úprkem mimo rodinu.

Skláním se před tím, co Zdislava ve své době dokázala, ale přijímat  obětování jako samozřejmou součást jejího odkazu se mi dost příčí. Jistěže se při pomoci blízkým i cizím, při péči o ty, kdo to potřebují, sami nějak obohatíme, zrajeme, vyspíváme a učíme se – ale cenou by určitě nemělo být až totální vyčerpání, vyhoření, vlastní zánik. Věřte, že jsem často při práci potkávala lidi, co před rokem – dvěma o někoho pečovali a jim samotným vypovědělo zdraví natolik, že sami potřebovali pomoc. (Pro ekonomy dodám, že je to potom finančně náročné pro stát, horší, než včasná větší podpora – služby.) Mnohem raději bych uvítala všechny tyto lidi v roli další – v roli dále pomáhajících, podporujících, vzdělavatelských. My ty lidi potřebujeme i pro sebe, s jejich zkušenostmi, prohrami i výhrami, ale často je dnes bez povšimnutí míjíme a pokud náhodou někde zavolají o pomoc, neslyšíme, nevidíme.

Ohromení nad osobností Zdislavy a jí podobných zkrátka není všechno. Možná je ale právě obsah mého stýskání tím pravým jejím odkazem dnešku.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama