Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Zatracený senijóři

Pořád bylo ticho po pěšině, pořád se jen tak trochu ozývaly výkřiky do tmy, jako že se tady má něco investovat nebo třeba dokonce zvýšit platy těm nebo oněm, do toho hlasy (poněkud zblblé takzvaným rozumem) tvrdily, že péče je věcí citu a ten se pořádně vyjádřit penězi nedá a ani by neměl. Znáte tu blbost o tom, že by potom někdo šel pečovat kvůli penězům? A to se nemá, k tomu je totiž potřeba LÁÁÁSKY! Pokud jste o tohle nezakopli, gratuluji, jste bílá vrána. Teď se nám ti uklizení senioři ozvali a ještě navíc tvrdým, až vyděračským způsobem. Oni, prosím pěkně, hromadně chytli koronavirus. A co hůř, oni si to snad domluvili, nakažení hlásí jeden domov za druhým!

To nám ale neměli dělat! Takhle zvednout statistiky, ba dokonce si dovolují být ve vážném stavu! Na jednu stranu je sice pěkné, že nám čísla rostou a Metnarův návrh třeba dokážou oživit (protože čísla jsou pouze hromadná a tak nejlépe občany straší), ale takhle si vládní strana přece jenom podporu svých voličů nepředstavovala. Zvláště, když se jí to může vymstít právě v kategrii starších potomků, kteří k volbám chodí pečlivěji a teď se bojí o své tatínky a hlavně maminky (těch je víc) a k tomu všemu bojují  s vlastním pocitem viny, že se nedokázali postarat oni sami, že na to neměli sílu. Tím spíše, že jim nyní z vlády doporučují, aby sebou mrskli a radši si své milé vzali z domovů pro seniory domů. Jak narychlo zajistit prostory, vhodnou postel (nejlíp ošetřovatelskou), toaletní židli, pomůcky… To nikdo neřekne. Rada byla dána, starej se, asi jako s rouškami.

Jak se tohle mohlo stát? Jak jste tohle mohli dopustit?

Otázky by neměly směřovat na žádný konkrétní domov. Otázky mají směřovat „vejš“. Možná ani ne tolik na MPSV, protože navzdory kritikám, že současná ministryně pořád sahá po penězích, ona pouze jakžtakž dorovnávala sumy, v nichž jsme byli opravdu hodně daleko za Evropou. Především co se zajištění péče týká. „Vejš“ znamená celou vládu, celé povědomí společnosti. Šoupnout někoho do domova znamená, že hodně sejde z očí a mysli. Je o něj postaráno. Ještě na úřadě jsem v rodinách slýchala argumenty, že v domově bude dotyčný v teple, klidu, čistotě a najezený. To tedy je motivace k opuštění všeho, čím jsem žil! Lidé reagovali leda na to, že jsem řekla ten hlavní rozdíl: bude mezi lidmi. S chlapy se podívá na fotbal, se ženami popovídá o sousedstvu, společně leccos zažijou.  A není to konečná. Zažila jsem několik odchodů do upraveného „domů“. Pravda, jednou se paní tak rozčílila, že jí dcera při rekonstrukci bytu vyhodila pár věcí, že do měsíce opustila vozík a potom si mi postěžovala před obchodem. Takhle si nevážit devadesátileté mámy!  Ale to byl jen jeden případ, o té dementní paní, co po čtrnáct dnech doma chodila s kamarádkou mastit karty, se radši rozepisovat nebudu. To byla jen taková vlna, vydržela jí přes rok, přišla nemoc…

Komu je hodně let, zhruba od okamžiku, kdy končí -cet a začne se psát -sát, ten už se dozvídá leccos o tom, že v jeho věku je to či ono zbytečné. Zlomený krček dnes přežije i devadesátník a brzy po operaci se může hýbat, někdy dokonce líp, než dřív (Už jsem vám vyprávěla pohádku o starém dříči, kopáčovi, co chodil zlomený do pravého úhlu a vydával jen zvuky? Ne? Upadl, operovali ho, začal s tím chodítkem rázovat vzpřímeně a vyslovoval zřetelně. Ale to nebyl devadesátník, bylo mu jen osmdesát, takže mladík). Jenže spousta dalších věcí se ve zdravotnictví nenabídne, k dispozici jsou jen hrsti léků a kdo čte příbalový leták za letákem, má zježené chlupy i tam, kde nerostou. Lidé sami couvnou, že třeba skoro v sedmdesáti ten budík je už skoro přepych, tahle operace také, tohle nepotřebují.

Chyba! Lidé naopak moc potřebují ujistit, že tohle a tamto můžou. Protože milánkové vězte, že nejméně do sedmdesátky právě ti lidé, co byli zvyklí dělat, často bez ulehčení (s automatkou jsem zápolila až ve 25 letech, ale dvě kormidelnice v paneláku setrvaly v ovládnutí sklepní prádelny s mandlem ještě v penzi, namáčely a máchaly v korytech jako o život), hodně fyzicky, dokážou pracovat dál. Slýcháme-li povzdechy o tom, jak se leckomu do lecčeho nechce, že je lepší svoboda a volný život a všechna ta usnadnění moderní doby, včetně mamahotelů, potom zajisté chápete, že podporou lidí v oblasti věku -sát může svůj free styl užívat mladší generace o něco líp a déle.

Přesto jsem nyní zaznamenala i přímo útoky na nepotřebnost staroušů a schvalování oné bolestné zprávy, že nad 65 let kriticky nemocné ve Španělsku uspí a nechají odejít. Milánkové, pokud byste tohle schvalovali tady… Tak kdopak vás bude například léčit? Nejen posudkáři jsou jako pilné včelky po sedmdesátce. Znám lékaře další, mívají nyní home office a předepisují a konzultují jako diví, pochvalují si technologie. A kdo by se staral o ty ještě starší? Znám pečovatelky z domovů a zdravotní sestry, které se tam vrátily a pracují při důchodu. O technickém personálu nemluvě. O různých technických profesích, řemeslnících a odbornících nemluvě. Znám pečující důchodce, kteří se starají třeba ještě o oba rodiče. Mladí pomohou někdy, mají prý svých starostí dost. Pokud o těchto lidech víte málo, je to především proto, že oni doslova drží hubu a krok. jsou vyšťavení, utahaní.

Oni ti lidé mají svého tolik dost, že nejsou slyšet a tím jsou pro nás méně viditelní. Ale není to jejich chyba. Je to v nás okolních, co si necháváme vštěpovat, že mládí vpřed.  Kdepak, spíše každému podobně! Podle toho, co potřebuje. Je ti přes padesát, máš cukrovku? Ze stresu? Dáme nejen léky ale třeba tu či onu možnost, lázně, kde se dostrane člověku také odstupu, zda ten shon stojí za další rizika, nabídneme další typ léčby. Já vím, scifi. Ale od toho mne tu máte. Taktéž by se hodila celková revize stavu, pořád říkám, že po padesátce je nejlepší čas nastavit život tak, abychom ještě vydrželi. Ale jak a co nastavit, když jeden o sobě nic neví? Přesná motivace chybí a tak se leckdo oddělává jen proto, že chybí nějaká stopka, právě ten oddechový čas. Přesto jsou mezi námi velikáni, co dokážou táhnout káru – až za obzor, když je třeba.

Domovy pro seniory začaly sloužit především lidem, kteří potřebují více péče. Tím pádem dostávají od státu vyšší příspěvky na péči (ubytování a stravu si hradí sami nebo ve spolupráci s rodinou nebo i tady trochu přispěje stát) a částečně tím uhradí náklady. Zřizovatelé potom přispívají na opravy a rekonstrukce (nyní se hodně zavádějí protipožární dveře, leckde protékají střechy). Ve větší míře se to děje posledních 5-8 roků, předtím se jásalo nad každou darovanou pečovatelskou postelí a povlečením. Nic se neopravovalo, převážně pouze flikovalo!

Tam, kde je více málo se pohybujících lidí, se zvýšená pozornost vždy věnovala nebezpečím nákaz. Již z tohoto důvodu je velmi hnusný výrok mladistvého pana Kena, že personál (jakýkoliv) něco někam zavlekl. Personál padá na hubu, milostivý pane. I v časech bez nákaz. Personál vydrží leccos i pro tu svou divnou vlastnost srdcaření a zodpovědnosti, s níž nelze praštit s péčí a vydělat si dvojnásobek v jakékoliv  fabrice za hranicemi, bez přepínání sil, bez oddělání zad.

To, co se děje, bylo očekávatelné a vědělo se, že nákaza přijde. Ba i vypočítat se to dalo, odborníky máme. Vždyť jsou to domy plné lidí s křehkým zdravím. Jenže – proč se tím zabývat, když je nutné v bouři kormidlovat bárky vlastních zájmů?! Oni z těch domovů nekřičí a je přece fuk, že je to kvůli vyčerpání. Kvůli tomu, že jejich dny jsou naplněny tím, aby služba proběhla co nejlépe. Znám ty nejslabší na mnoha stranách. Garantuji vám, že je potřebujeme, i s tím, kolik námahy stojí jejich dobré dny.

Z paměti se vynořil starý příběh. Je z východu, stejně jako ta mrcha virová. Zemí tam proběhl hlad a bylo nařízeno, že kdo má dospělé děti, musí odejít od hor a zemřít. Některé tam i vynesli a vypadalo to jako rozumné, mladí mohli především pracovat. Jednoho muže však syn neopustil, schoval ho a tajně živil. Potom přišel dobyvatel a vraždil a plenil, bral do otroctví, země pustla. Pokorně vyslali posly, zda by něčím neodvrátili úplné zničení země – vždyť pole mohou živit i jeho armádu. „Leda byste mi donesli provaz z popela“, slyšeli. Na všechny padl strach, provaz nešlo udělat. Popel totiž nesměli ničím zpevnit. Protože všichni učenci a moudří už dávno zetleli v horách, nebylo, s kým se poradit. Až ten jeden syn požádal otce o radu – a povedlo se. Prostě ten provaz těsně před předáním zapálili a vítr ho nestačil rozfoukat… A od té doby si tam (prý) zase rodičů vážili.

Mít kolem sebe lidi, kteří nám dokážou vysvětlit, vlastním životem ukázat, alespoň naznačit a varovat – to je veliké bohatství a vede nás také cestou k sobě samým. Ať je s nimi více či méně k vydržení, ať nám dělají starosti nebo „zlobí“. Můžeme žít často plněji a lépe, než oni –  na tom všem mají svůj díl zásluh – ale i vin. Potřebujeme, aby žili, s námi a vedle nás. A taky proto, že je máme rádi, víte?

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama