Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Zadupávání

Vadí mi to. Zatraceně moc. Píšu o tom, radím, podepírám a pořád je to jako stát proti vodě s laťkovým plotem. Jasně, že to taky znám a jasně, že mne tohle dění značně znechucuje. Blbů je pořád přesila.

Asi jsem se ještě nevyjádřila přesně. V krátké době  hledám a kombinuju  rady známé s dalšími na netu, protože šikany je neuvěřitelné množství. Jedna věta mne dokonce rozesmála: u nás je prý fyzických projevů šikany na pracovišti velmi málo, což je zajímavé.

Jenže psychický nátlak, drobné ponižování, otevřené nepřátelství, sabotování práce druhých, co z toho je těžší unést? Mne osobně ničí i zjištění, že člověk, kterého bych si dál chtěla vážit, se neplácal v náhodách a nedorozuměních, že se spíš dlouhodobě  projevuje jako duševní ubožák.  Nezralec dávno po čtyřicítce.

Jsou další, u kterých to nepřekvapí, ale mrzí stejně. Typické je postavení rychle vyrostlého mladého člověka, zvláště tam, kde mu jistí záda dříve zaměstnaná rodina. Nabyté místo je nutné jistit, skopávat každého, kdo by po pomyslných příčkách lezl někde poblíž.

Reklama

Je špatné dělat dobře a rychle, je špatné netáhnout po práci do hospody, je špatné nepřipojit se ke srandě, když se někoho chceme zbavit. Stovky možností udělat „chybu“, tisíce forem nepřátelství, vystrnaďování, dopadů samolibé moci.

Když se to stane člověku v místě, kde lze přejít z jednoho místa do dalšího a dokonce za dobré nebo lepší platové podmínky, čert ty lidi ve staré práci vem. Jenže  co má dělat člověk, odkázaný na jednoho, nejvýš dva zaměstnavatele? V oblasti vesnic a malých měst?

Bývá to zátěž skoro strašidelná. Nejen  skoro. JE příšerná, vidím to. Mladí s hypotékou a strachem z budoucnosti. Živitelé rodin, kteří se znelíbili, jejichž místo by se hodilo jinému. Není obrany, není úniku. Tedy, ono se teoreticky něco dělat dá, třeba zapisovat si útoky. K čemu ale? Nedávno jsem se dozvěděla o fantasticky účinném odrovnávadle.

Sice jsem to už dřív  v praxi viděla, ale bylo to postavené dost nešíkovně lidmi, kterým slovní zásova „komunikováním“ začínala a končila.  Vlastně ani nevěděli, oč jim jde. Tedy TOHLE věděli, potřebovali někoho odrovnat, ale jediné slovo tehdy nestačilo, nebylo dost kouzelné. Dnes je to už propracovanější. Zkrátka, pokud nekomunikujete, pozor na to. Stoupá už kolem vás mlha, plíživě a nenápadně, dokud vás nepohltí. Proti nekomunikování či špatnému komunikování není obrany (radši to nezkoušejte ani z legrace, ono by se to mohlo pozvednout z prachu i po letech). Už to nevykomunikujete ani náhodou.

Všichni moudří radí odejít. Někdy je kam, jindy ne. Sprostota s duševní bídou a držením pochybně vítězné moci nám odrovnávají lidi v mnoha profesích. Hm, v jakékoliv profesi. Je mi jedno, že v tom hrají roli jakési stádní pudy, že se dá leccos logicky zdůvodnit a psychologie mnohé jevy umí rozpitvat. Je zkrátka hnusné být tomu nablízku. Bývá mi mizerně  z lidské malosti a skřípu zuby, když jsou ohroženi lidé, které mám ráda.

Buď je nějaké špatné období nebo… Jsem nějak utahaná vrba.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama