Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Vytrhané kořínky

P(r)otloukám se životem, pozoruji, povídám si. Soukromé historie se mění tak rychle, až to bere dech. Obecnosti a normálno je dnes jiné, než před deseti roky.

Líbí se mi vyprávění o dávných časech, kdy dědeček něco kutil u stolu, babička nalila bílé kafe z melty a nějaké mrně pozorovalo s otevřenou pusou dění, dokud mu do té pusy nestrčili kus buchty. Cítím tu vůni kafe a vím, jak chutnaly ty buchty. To bylo tak dávno!

Plecháč s kafem stával na plotně, aby kafe nevystydlo. Žádná plotýnka, ale poctivá plotna a do sporáku se přikládalo lopatkou na uhlí. Zatopit v nich nebyla žádná legrace, muselo se hezky třískami, papírem a stále silnějšími dřívky… Idyla, o jakou lze přijít ještě dnes.

Většina dětí dnes přichází spíš o idyly moderní, ať panelákové nebo rustikální, v ohromné paletě  možností. Rodiče se prostě rozejdou a roztrhnou jim celý dosavadní svět. Ani ty babičky, co už by nedovedly zatopit v kamnech,by se neměly dětem ztrácet  ze života. Ani dědečkové, kteří jsou tu proto, aby občas vnoučatům rozuměli líp, než táta. Babča s dědou jsou totiž fantastickým vynálezem přírody a do života dítěte patří už jen kvůli svému prastarému právu. To oni musejí děti rozmazlovat a přitom vytvářet půdu pro tisíce dobrodružství. Babička s dědečkem jsou tu proto, aby pomohli vnoučkům vykonat na rodičích pomstu za všechna příkoří, která utrpěli ti staří od mladých, když ještě mladí neměli moc rozumu. tak to bylo odjakživa a tase to má dít nadále.

Jenže ouha, víc a víc děcek, prý kolem sedmdesáti procent, u nás nespí pod střechou svého otce. Tím jsou ošizeny o vůni babiččiných koláčů a všech dobrot, s nimiž se mamka nepatlá. O houbaření s dědou, pozorování práce na domě, v dílně, zahradě… Babička s dědečkem jsou tu kvůli předávání rodinné historie, kvůli listování alby a vzpomínkám na to, co který předek uměl, čeho dosáhl, jaké stopy zanechal ve městě, vesnici nebo kraji. Komu je vnouče podobné a po kom zdědilo nos nebo nadání. Osamělý rodič na to moc času nemá – a možná leccos z toho neví, protože jeho rodiče tehdy neměli čas.

Kde má člověk kořínky nebo dokonce kořeny, tam se stává součástí kraje, země, dokáže myslet na to, co po něm má zůstat. To není málo.

Babičky, dědové, tety, strýcové, ti všichni jsou branami do rodin, kde to funguje jinak, než doma. Kde se mládě staví na nohy v bezpečném světě, zkouší osvojit první společenské normy, vtěsnat se do jiných pravidel.  Může tako okouknout, jak se dospěláci mezi sebou dokážou domluvit. Tohle se nevědomky učí do konce předškolního věku, potom už toho moc nedohoní. A kdy se rozpadne nejvíc rodin? Do sedmého roku, předcházejí hádky a všechny známky nevůle… Příbuzní jsou tedy velmi nedoceněným bohatstvím, součástí každého človíčka, který  smí zůstat prvkem jejich života. Pokud jsou a zůstanou, nemusí se človíček vyhýbat odpovědím, nemusí se utvrzovat v hořkosti, že snad o něj někdo nestojí. Vždyť to je hrozné břemeno a většinou je za ním jen pohodlná dospělácká lež.

Jak jenom vysvětlit dospělákům, že kořínky takzvaně milovaných dětí se mají posilovat a ne vyškubnout, podupat a zahodit?

Reklama