Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Výhoda nezabití

Mezi všemi spory a dumáním nad amnestií a kandidáty na prezidenta mne  na chvilku zastavila zpráva o  zmírnění trestu ze 25 let na dvacet.

Ano, všechno tu je regulérní a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni snížit počet roků za mřížemi ženě, která otrávila svou dceru, aby „vyhrála“ nad partnerem, považuji za správné. Dokonce se ani nedivím, že advokát argumentuje  ve prospěch klientky. Zarazilo mne však téma, které nadhodil: vždyť ta holčička žije, chodí do školy  a je v pořádku.

Setkala jsem se s tím už u mnoha případů v médiích i ve svém okolí. Pokud je člověk po trestném činu postižený a má dlouhodobé následky, už jsem dokonce slyšela, že kdyby na místě zemřel, měl by to možná dotyčný z hlediska dlouholetého odškodňování jednodušší (často v souvislosti s nějakými nehodami). Většinou ale lidi zlobí, že se jen kvůli tomu, jak statečně se dotyčná oběť poprala s ohrožením života a jaké měla štěstí na lékaře, mění pohled na trestný čin a délku trestu.

Myslím si, že fakt přežití anebo podlehnutí následkům úmyslného trestného činu by neměl mluvit ve prospěch pachatele. Skutek se stal, byl zamýšlen jako definitivní ukončení života a byl vykonán v takové míře, aby ke smrti (mluvím a chci mluvit pouze o takovémto skutku) došlo.

Proto bych námitce, že dotyčný přežil, přikládala spíš přitěžující význam, objeví-li se ve výrocích viníka – a možná víc a víc také na straně obhájce. Sváří se tu povinnost hledat cokoliv polehčujícího s určitou lidskou etikou.  To by mělo být ještě na diskuzi v právnických kruzích.

Ve vzpomínkách mi při té zprávě defilovaly zástupy lidí, prožívajících při návštěvě nemocnic peklo zvratů nadějí a zoufalství. Mám povědomí o nezměrných útrapách i statečném boji zraněných, vracející se prožitky hrůzy, strachu, bezmoci, ponížení. Mnohočetná „proč?“ se dokážou vynořit i po letech a vyžadují velikou vnitřní sílu, aby si v sobě oběť uklidila a vymanila se ze všech smyček, které se kolem drží, byť by na ně jakkoliv dobře zapomněla a zasunula je někam do stínu.

Domnívám se, že nikdy není zásluhou útočníka, že oběť přežije. Neměla by to být už vůbec  výhoda – snad mimo té jediné. Pokud totiž jednou oběť dokáže svou minulost zpracovat natolik, aby odpustila. Nemusí osobně, stačí víceméně pro sebe. Osvobodí se, dostane  do jakési vyšší úrovně.  Dokáže-li navíc jednou oběť nějak sdělit tomu, kdo požádá o odpuštění, že ano, že je věc uzavřená, může to mít zásadní význam pro jedince, který prošel katarzí a mění se. Tahle naděje na odpuštění může někomu svítit –  ta ano.

Rozhodli jsme se, že v naší společnosti nechceme trpět spoustu činů, kterými jeden ubližuje druhému. Zabití a plánování něčí smrti, krutost a týrání patří mezi nejzavrženíhodnější.  Pokud s odstupem času přichází bagatelizace činu, jen abychom korektně a lidsky přistupovali k někomu, kdo se dlouhé hodiny plánovitě držel mimo naše (běžné lidské) zákony a zásady, není to v pořádku.

Čas nic nezměnil. To je jenom  naše přání a mylný dojem. Hrůzu a utrpení nijak nezmenší, když chceme  ohladit  vnímání činu. Jejich velikost trvá a dokonce má tu vlastnost, že pouští jedy právě do myslí všech, kdo se na zlehčování zločinu podílejí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama