Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Večer a kruhy

To máte tak: Žijete si v Praze, rozjívení ze všech možností, které je možné nijak nevyužívat a přece tu jsou. Protože můžete kdykoliv jindy, můžete příště. Což ovšem nemusí nastat nikdy. Nebo velice, převelice dlouho poté.

Stalo se, plácla mne přes oči pozvánka. Jé, Činoherní klub! Zrovna jsem v Praze! A můžu se tam vydat! Konečně… Ještě, aby ne, řeknete si. Třebaže jde o kavárnu u něj, nikoliv přímo divadlo. Ale to nevadí, stejně se odbourá jeden rest. Jé, Smečky! Tam bývala parádní partiovka a vůbec jsem se kolem horní části Václaváku ochomejtala moc ráda. To víte, ve dvaceti schůzky pod ocasem, Lidová univerzita v Muzeu, skvělá Rybárna a občas koupit něco extra v Domě potravin nebo módy.

Došla jsem brzy, nejdřív se ujistila, kde přesně místo M najdu a poté se ponořila do okolních uliček a pasáží. Nehledala jsem dozvuky mládí, ty už spláchl vír desetiletí. Jen jsem chodila, kochala se a těšila. Ale samozřejmě, že jsem koukla přes sklo do KFC, kde jsem si občas dala něco dobrého, když to býval ještě Blaník. Nebo prošla pod koněm v Lucerně, kde jsme stáli frontu na úžasné Básníky, o něž přichází svět.

Samotná ulice Ve Smečkách je holka potměšilá, rozesmála mne pyšnou budovou policejního vzdělávacího střediska hned za podniky, více či méně nápadně lákajícími na různé erotično. Pardon, kabaret, saunu a masáže. Samotný Činoherák s kavárnou jsou místa příjemná, kavárna velká tak akorát na příjemné posezení. Vejde se sem program i prostůrek za rohem, nemusíte-li probíhající kulturno.

Večer patnáctého patřil vzpomínkám na nedávno odešlou Alžbětu Šerberovou, spisovatelku a redaktorku, která se v životě nebála snad ničeho, včetně různorodých zaměstnání, jaká by mnohým dost vhodná pro nadanou literátku nepřipadala. Četlo se z jejích prací, zavzpomínal její životní druh, kolegové z redakcí a přátelé. Zalitovala jsem, že nemám Kriminalistický sborník z let, kdy tam byla v redakci. Kupodivu jsem i já nakonec mohla přispět svým šplechtíkem.

V časech normalizačních, kdy byla Alžběta Šerberová po své první knize Dívka a dívka normalizátory vnímána málo vstřícně (a její román Manekýna několik let putoval mezi nakladateli jako horký brambor), přece jenom se její jméno šířilo. Alespoň v Chomutově, kde také chvíli působila, jsem její jméno měla  roku 1977-78 mezi současnými tvůrci (třeba vedle Párala) v  maturitním ročníku! Možná to pro někoho neznamená skoro nic, jenže pár desítek mých spolužaček aspoň chvíli tušilo, že taková literátka existuje.

Po vzpomínkách na spisovatelku nám průvodce večerem Lubomír Falteisek představil a vyzpovídal autorku z jiné oblasti. Dáma v našich diplomatických službách, paní Dana Huňátová, sepsala podle svých zápisků z dlouholeté práce  dvě knihy vzpomínek „Matka diplomatka“.  Velmi zajímavé vyprávění, velmi zajímavé knihy!

Kavárnou zněly během programu písničky Jiřího Dědečka, který s sebou donesl kytaru. Rovněž on byl ke konci podrobně vyzpovídán a osvěžil všechny přítomné svým příjemným humorem – třebas i bez servítků. Je nutné se více rozepisovat? Páně Falteiskovy pořady „Slova mají křídla“ jsou zárukou zajímavých večerů. Jsem ráda, že jsem opět neodolala pozvánce a přišla.

Pro mne se zároveň otevřely a možná uzavřely některé pomyslné kroužky života. Hm, to není přesné, můžu spíš popsat, že se mi projasnila  část životní spirály. Už několikrát jsem si totiž uvědomila nenápadnou osobní statečnost našeho profesora Nobilise, češtináře, dějepisáře a latiníka. Samozřejmě až po letech. On nám nelhal a nezamlčoval, což ve třídách, plných děcek schválených kádrů, mohlo být hodně na hraně.

Byla jsem mu zatím vděčná především za informace o stalinských čistkách a osvobození. V době, kdy jinde mou kamarádku učili, že Plzeň osvobodil jiný sovětský front, proto měli bílou hvězdu – a USA znamená Udatná Sovětská Armáda…

I Vy jeden pane profesore! Vy jste nám i do literatury propašoval, co jste považoval za důležité, bez ohledu na nehezké normalizační kritiky, na zájmy režimu. Snad moje vzpomínka přítomné pozůstalé potěšila v tom, že mladičkou literátku již tehdy bránil a prosazoval někdo znalýe své v první linii… Ze současné prózy byla i maturitní otázka.

Děkuji za dlouhý, báječný a smysluplný večer všem zúčastněným. Účinkujícím i těm, co seděli jako pěny, vzpomínali a bavili se jako já.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama