Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Těžko

Možná mne berete jako skuhrala, možná se ofrňujete nad tím, co předkládám s varováním, že bude hůř. Nehodlám  vítězně troubit do světa, že jsem to přece říkala. Ono to totiž všechno teprve začíná. Teprve nyní na nás dolehnou pohonné hmoty a energie. Teprve po čase přijdou další omezení kvůli válce.

Odpovídala jsem již na dotaz, kde dotyčný sežene peníze právě na energie, když v domě ubytoval dvě ukrajinské rodiny. Nájem žádný nechce, ale za energie by se opravdu hodně prohnul. No, nikde. O možných příspěvcích na tohle se zatím hlavně mluví, ale nic víc. Okamžitě nebudou. Vzápětí proběhly zprávami zvěsti, že své nabídky Češi ohledně ubytování stahují. Ani hotelům se  ubytování nevyplatí. Co dál?

Tohle je přitom „pouze“ bydlení. Mor vymývaných mozků však úspěšně útočí na nejprimitivnější pudy, čemuž se také věnuji. Oni jdou v kožichu, s drahými mobily! Dostanou pět tisíc! A co naši lidé?! Jistěže se to kříží, však jsem tu já sama nedávno psala o tom, že nemáme zapomínat na podporu a pomoc vlastním lidem. Protože je hezké, když se vzedme vlna soucitu a jedou sbítrky na Ukrajinu. Jenže třeba ty naše samoživitelky dál zápasí s každodenními starostmi a naši senioři dál mají zákaz návštěv. Zaplaťpánbu se už zrovna tohle věznění láme, například v Aši vtrhly na MDŽ do domova děti a zpívaly. Takže tam brzy vtrhnu i já osobně s nějakým prográmkem 🙂  Co tím chci říct? Účastněte se plynule dál toho, co jste dělali dosud nebo s tím naopak začněte! Průběžnost je důležitá.

Mně se to vykládá, že? No dobře, tak za sebe: Od listopadu téměř každý týden (mimo svátky a jednou pro nemoc) zapůjčuji pracovnicím domova něco na vystavení a možné posezení nad daným tématem. Staré fotky herců a zpěváků už budu opakovat potřetí. V pondělí donesu tašku, dostanu věci minulé. Blbůstka, myslíte? Možná. Jenže lidé za dveřmi vědí, že na ně někdo myslí, přemýšlí o nich. Nalamuje ponorkovou nemoc. Pracovnicím podsouvám nápady a ony na jejich základě rozvíjejí vlastní myšlenky a práci, nevyhořují. Lidé tu mají pestřejší dny, cvičí svou paměť, uplatňují vzpomínky, posiluje to komunitu a vlastní sebehodnocení. Vracejí se do dob daných předmětů a cítí se dobře jako v časech mladších.

Průběžně nosím do organizace na pomoc samoživitelkám, co kde potkám nového ve slevě (když končí obchody a podobně). Dětské ponožky, prádlo, legínky, parádní čelenky a drobnosti pro zábavu i školu. Paní mi moc děkovala za dětské vložky do bot, co jsem o nich psala minule. Několik desítek, roztříděných, spojených, s návodem k použití.  Pamatujte, že chudý člověk potřebuje občas alespoň něco nového, aby to pro něj nebyla taková tíha. Teď nám tedy beránek pár dětiček nepokaká 🙂 Jsem důchodce, tak mám jen něco málo vyčleněno.

K další mé průběžné podpoře patří občasný nákup u soukromníka, byť je v supermarketech leccos levnější. Dokážu zkombinovat nějakou akci a slevy s tím, že si kupuji vynikající chléb a další potraviny nebo potřeby, včetně sazenic. Soukromníci jsou vzácní a ti, co přežili, tuplem zaslouží uznání.

A vracím se k uprchlíkům. Jednorázové sbírky jsou fajn, ale lidé tu zůstanou dlouho. Počítejte s tím, přijměte je mezi sebe a nesuďte. Mohou býtz zaražení jako hřebík ve zdi a vy si budete myslet, že jsou nafoukaní. Mohou se chovat nejistě, rozpačitě, udiveně (však měli často stejný nebo vyšší standard života), nemusejí rozumět své vlastní situaci, svým skutečným potřebám. Teprve časem pochopí, kolik toho dostali a že to pro nás nebylo samozřejmé.

Ve vlastních nejchudších dobách jsem se naučila, že svůj nedostatek každý vnímá jinak. Matka tří dětí mi zoufale kdysi psala, že nemá zimní bundu pro synka, jestli moje děti už z něčeho nevyrostly. Ano, měla jsem hezkou, zánovní bundu, ještě jsem na ni něco vyšila (byla bez obrázků) a poslala. No, šla do popelnice, protože paní učitelka přece v tomhle dítě nepustí ani před panelák! Musí to mnohem líp vypadat, mít úroveň – a ona si myslela, že mám extra značkové věci z Německa. Že si pro ně někam jezdím – ne, já jsem dětem prostě šila, byť jsem to moc neuměla.  A jí jsem poslala jen můj „luxus“ – věci kupované, zánovní a vylepšované. Jak říkám, není chudoba jako chudoba.  Každý to vnímá jinak. Snad si vzpomenete, jak jsem kdysi popisovala podobný střet kultur, když jsem radila člověku v nesnázích, že má ihned stáhnout výdaje. Cože, to bych měl vypustit obědy s kolegy za stovku?! Nějakou ubytovnu na kraji Prahy?! Nejezdit denně autem? No, tak v něm nakonec přespával. A protože opovrhoval i možností osprchovat se na veřejných záchodcích, fakt přišel o svou dobře placenou práci. Z vyššího úředníka bezďákem do půl roku.

Stejně to platí o rodinách, které sem přicházejí, a o našich pohledech na ně. Začnu otázkou: Co uděláte, když máte pár minut nebo dokonce hodin na odchod z domova do neznáma? Na to totiž stačí pouhý požár, vážení. Takže doklady, peníze, něco na sebe? Přesně tak! Máte-li chvilku na uvažování, navlečete sebe a rodinu do toho nejlepšího, nejnovějšího. Do toho, co je škoda nechat čemukoliv napospas. Určitě nepovlečete z půdy nebo sklepa bedny s odloženými věcmi, že ne?  A právě proto zkuste realisticky vnímat lidi naoko úžasně oblečené, ve skutečnosti s holým zadkem. Pleny pro děti už spotřebovali, jídlo a pití také, o peníze mohli přijít cestou za různě předražené služby. A jak říkám, sami si ještě neuvědomují délku pobytu, která se jim ve vyhnanství otevřela.

Ještě vzpomínka z azyláku, kde jsem poslala na úřad matku bez prostředků (Ukrajinku), drženou tu „manželem“, kterého musela bezpodmínečně poslouchat, aby jí nevzal děti a neposlal ji šupem zpět. Zjistila už před časem, že jí lhal o vyřízení jejího pobytu a dokladů (zlaté devadesátky, byl to takový místní šéfík a všichni mysleli, že jsou manželé), držela hubu a krok, dřela fyzicky jak otrok a ještě ho jakoby navenek reprezentovala.  Na úřadě jí nic nedali, byla zcela bez peněz, dokladů, tím pádem i nezaměstnatelná (šéfík už seděl a ona už půl roku žila ze zásob nebo práce načerno, vše cenné rozprodala). Plakala, že se tvářili, jako by je chtěla okrást. Inu, šla tam, nešťastnice jedna, v kožichu. V tom nejlepším, co měla, neboť se to sluší, je to i výraz respektu k danému úřadu, že? Sice přišla s pokorou, ale houby platno. Potom mi jedna rozumná paní řekla, že když tam nakráčí v norku, tak se nemůže divit. Žádná z nich by si ho dovolit nemohla a ona že chce od státu dávky?! Měla by ho prodat, využít toho zdroje. Hm. V době, kdy už sílilo spíš ničení takových drahých věcí (ochránci zvířat) a přímo v místním frcu visely podobné kožichy za dvě tři stovky? Použitá věc přece ztrácí hodnotu a nakonec má nějakou cenu jen pro toho, kdo si ji podrží.  V naší Burziánce nyní marně visí takový smutný kožich už přes měsíc ve výprodeji  (30-200 Kč) v dobré kvalitě. Ale zpátky k té paní – všechno jsme zvládli, zůstala tu, práce se nebojí, ale na úřady si od té doby brala kabát nebo bundu z charitního šatníku. Kožich byl skutečně neprodejný, nakonec ho někomu darovala…

Opravdu počítejme s tím, že se na nás ženou týdny, kdy budeme počítat každou korunu. Učme se vycházet s menším a menším objemem peněz, hledejme další zdroje. Trávníky budou ještě lepší, když místo nich  obnovíme záhony,  místo pytlíků s kopřivovým čajem na jarní detox si doneseme čerstvé z procházky, vaření bude navazovat (brambory na kaši nebo škubánky se vaří ve vodě, kterou sice slijeme, ale uděláme z ní bramboračku, vodu z těstovin považujme za základ jakékoliv polévky, která už nepotřebuje zavářku, v troubě postupně nebo zároveň uděláme víc pokrmů…). Však se rozhlédněte, popřemýšlejte.

Ještě je jakžtakž dobře, pro většinu z nás. Nezáviďme blbosti, nenechme si nic podsouvat, učme se myslet sami. Učme se nyní, alespoň jakoby hrou, vyjít s málem a hledat, co nám sedne. K tomu pěstujme sousedství a místní komunity. A nezapomínejme na ty, kdo potřebují stálou podporu – oni ti naši uprchlíci za pár týdnů do této kategorie sklouznou také. Jejich děti u nás vyrostou, vystudují, dospělí se uplatní ve svých profesích. Oplatí nám své bezpečí. Podobně jako vietnamská komunita, která třeba právě tady u nás ihned při maléru zásobila lidi rouškami a respirátory včetně darů do nemocnic, mongolské dělnice šily roušky pro veřejnost – i Němcům, kterým postupně ztuhl výsměch, že hysterčíme – všechno dary. Stejně jako vitamíny zdravotníkům, záchranářům – i policisty na hranicích jsme si tu tehdy orouškovali. V dobách nejhorších jsme se o naše menšiny mohli opřít, na oplátku.

Děláme to pro sebe. Dokonce můžeme být zkušenostmi dalších dnů bohatší – v dalších rozměrech existence.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama